Vánoční svátky v zemi pohanské (26. - 28. prosince 2009)

Prožívat předvánoční a vánoční čas v nekřesťanské zemi má jednu velkou výhodu. Odpadá dnes již téměř všudypřítomný shon a stress. V podobně pohodovém tempu jsem svátky prožil i já. Na Štědrý den dopoledne jsem ještě doháněl něco jako vánoční úklid a balil dárky pro kamarády - Plzeň, tvargle a Vextu. Za krásného počasí jsem se přeplavil do Evropy a počkal před İstanbul Modern na Marcela, kamaráda Čecha (spíše Moraváka a možná ještě spíše Slováka), se kterým jsem zašli na Až přijde kocour, vynikající československý film ze 60. let. Návštěva biografu byla součástí důmyslného plánu, jak Marcela překvapit neb krom Vánoc slavil i narozeniny. Plán se podařil a překvapení bylo dokonalé. Na bytě na něj už čekala parádní večeře a spousta kamarádů. Já jsem s sebou přitáhl i flašku tuzemáku, který jsme překřtili na "domestic" a jménem i chutí jsme tak šířili slávu české kultury. Slávení jsme ukončili kolem čtvrté ráno, kdy teploměr (venkovní) stále ukazoval pěknou hodnotu 12°C.
První svátek vánoční jsem v zásadě prospal a probendil. 26. prosince jsem pak věnoval pozornost 30 případům mezinárodního práva, popíjení čaje a slunění se na naší terase.

Zimní slunozvraty (21. - 22. prosince 2009)

Vítejte v anarcho-anachronické směsi zážitků posledních 50 hodin. Nejprve dnešní ráno. Již dlouho jsem měl v plánu nahráti pro vás hlas muslimského světa neboli zpěv, halekání , kvílení (či jak to nazvat) muezínů. Pečlivě jsem vybral místo (Sultanahmed) a zjistil správný čas (7:18). Ráno jsem vstal před šestou a chytil první loď do Evropy. Přesunul jsem se na místo a vybalil dopručené vybavení - přehrávač MP3 značky iriver bílé barvy. A čekal. A čekal. A čekal. A dočkal se zjištění, že někde v mém Matrixu je chyba a Alláh Akbar nebude. Tak jsem si pouze vychutnal úžasný východ slunce na turistů prostém nejturističtějším místě İstanbulu a cestou domů pro vás nahrál něco jiného (a protože MySpace sežralo imeem, který jsem používal, tak bude chvilku trvat, než najdu nový způsob, jak sem věšet empétrojky).
Včerejší večer se rozplynul klidně jako dým nad nargile, tavla skóre - 5:0 pro mě.
O poznání poznamenáníhodný byl večer nedělní. Krátce po poledni jsem vyrazil na oběd ke kamarádce, dohodnout se na sdílení učebnic pro blížící se zkoušky. K obědu jsme vytvořili poctivý evropský (kuřecí) řízek a jako přílohu vynikající neevropský kus-kús. Po obědě přišel čas na pravý turecký čaj a nepravý turecký med (dovezený z ČR). A po čaji přišla Diana se svojí tetou, která právě dorazila z Litvy a jejím přítelem, který s sebou přivlekl 30kg potravy. A jaké! Vepřová pečeně, tmavý chléb, medová pálenka a sladké vánoční pečivo. Milé překvapení se změnilo v malé Vánoce. Bohužel jsem musel odejít dříve, protože jsem byl na večer domluven s tureckým kamarádem na pivko. Na to už však nedošlo.
Kamarád se cestou na místo srazu stal svědkem hádky dvou řidičů - civilisty a policisty. Slušně jim navrhnul, že mohou pokračovat poté, co odstaví vozidla stranou a obnoví tak provoz. Okamžitě byl legitimován a policista beze slova nastoupil a odjel. S občankou. Kamarád zavolal na policii, aby se dozvěděl, že pro něj nemohou bohužel nic udělat. Tak zavolal svému šéfovi a společně se vypravili na místní policejní stanici. Mě pro jistotu poslali domů, za což jsem nyní velmi vděčný. Na stanici se kamarád opět potkal se "svým" příslušníkem. K jeho překvapení se před ním místo občanské průkazu objevil protokol s přiznáním, že vyhrožoval policii a bránil jí ve výkonu služby. To samozřejmě odmítl podepsat a než se nadál, ocitl se na noc v cele. Bez telefonu, bez vysvětlení. Teprve ráno, když se do věci vložil jeho známý právník byl propuštěn, nicméně jej čeká řízení před soudem.

Adventní směs (16. prosince 2009)

Neděle - jak je tady v Kadıköy v neděli zvykem, demonstrovalo se. A protože jsem neměl na práci nic lepšího než učení, tak jsem se zašel podívat. Jen co jsem vystrčil nos z domu, bylo jasně cítit něco ve vzduchu. A sice zima! A vítr! A déšť! Fakticky ošklivé psí počasí, že by ani psa nevyhnal. Říkal jsem si fajn, zchladí to horké hlavy, kterých stejně přijde pár kousků, tak se krátce projdu a pak se budu pěkně v teple učit. V půlce čtvrti policie zastavila veškerou dopravu a na place v přístavu postavila pěkné ohrádky z mobilních plotů. Krom toho na každém rohu postávalo pár příslušníku, tuhle se samopaly, támhle se slzným plynem a na třech místech podupávaly početné zálohy. Křižovatku si pro jistotu hlídalo vodní dělo. Jen vrtulník kvůli počasí nepřiletěl.
Došel jsem na místo činu a hle, v závětří se tu tísnilo asi 10 lidí a dohlížel na ně trojnásobný počet policistů. Paráda, úkol jsem splnil, jde se domů do tepla. Jenže pak jsem se lehce podíval doleva a ejhle, levičáci jdou. Zástup lidu, nad hlavami vlajky, trasparenty a deštníky, na sobě pláštěnky a už si to mašírovali a vesele skandovali. A to trvalo další hodinu, kdy pomalu procházeli bezpečnostní prověrkou, aby mohli na plac. Pravý vchod pro pravé muže, levý vchod pro levicové ženy. Zcela překvapivě se dostavilo (dle mého odhadu s opravdu značnou odchylkou) nejméně 2 000 lidí, což je výkon u nás nevídaný. Dnešním tématem byl protest proti vládě a připomínka (poměrně tvrdého) zásahu státu proti nejmenovanému menšinovému obyvatelstvu na jihovýchodě země v roce 1938. Ovšem projevům řečníků jsem nerozumněl ani za mák, tak jsem si počkal na výměnu oddílu plynometčíků a konečně se šel domů ohřát.

Úterý - udeřilo poledne a tak jsem vyrazil uvařit něco k obědu. Cestou z pokoje do kuchyně jsem potkal Hatice, která se nabídla, že se sama chystá vařit a že se můžu podílet. Na konzumaci. A dodala varování, že to bude experiment a že vařit neumí. Samozřejmě, že jsem se rád mezi strávníky přidal. Ale netekla voda. Brzy jsme zjistili, že neteče v celé ulici (a dnes jsem se ve škole dozvěděl, že netekla v celé čtvrti). Nevadí, počkáme. Za dvě hoďky nám vodu pustili a tak jsme se pustili do práce. Já poskytoval cenné rady, Hatice zahájila přípravné práce a pak...
...došel plyn. Začali jsme operativně vymýšlet, jak vařit v elektrické troubě než nám odstřihnou elektřinu, ale nakonec jsme zvolili hodinku čekání na novou bombu, kterou zde (za stejnou cenu) donesou až pod sporák a ještě zapojí. A pak už to šlo jako na drátkách a kolem půl páté jsme obědvali vynikající těstoviny s růžičkovou kapustou.

Nazar boncuğu - talisman či amulet, jehož úkolem je chránit osobu, případně vůz či obydlí před kletbou. Ta může být uvržena všelijak, mimojiné i tím, když někdo závidí (i bez zlého úmyslu). Kletba pak umí pěkně znepříjemnit život, zakletá osoba je unavená, nedaří se jí, štěstí se jí vyhýbá a podobně. Po nějakém čase nezbývá, než sáhnout po osvědčené metodě, jak se kletby zbavit a sice vyhledat cikány, kteří nad postiženým rozprostřou plátno a nad hlavou mu pak lijí olovo, které kletbu vytáhne z těla ven. Vzhledem k tomu, že v naší post-moderní společnosti může být problém si tuto proceduru zaopatřit, vřele doporučuji mít talisman stále při sobě.

A na závěr ještě jedno nové slovíčko:

kunduz [kunduz] - bobr
kunduz [kunduz] - bobr

2. návštěvní víkend (14. prosince 2009)

Minulý víkend mě navštívili kamarádi, Walisáci a Venduláci, tradičně mi dovezli něco tepla v tekuté podobě. Počasí nebylo tolik mystické jako minule, İstanbul nám dal okusiti slunce i deště. Krom toho jsme okusili osvědčené i nové kousky - pravý a nefalšovaný trh tentokrát v Beşiktaş kde jsme zvedli rekord v počtu nakoupených šátků na 16 ks, spoustu čaje doma, na lodi i na ulici, Modrou mešitu a její dvě menší sestřičky, cisternu z římských dob, kde jsme měli drobnější konflikt při kontrole lístků koupených na půjčené studentské karty, mikulášskou besídku se svařákem, jízdu dolmuşem, tavlu a nargile, ale těžiště naší práce spočívalo v jídle. Honza dorazil vybaven seznamem (viz Od ajranu po olivy) a odhodláním vyškrtat co nejvíce položek. Od prvního dne jsme nasadili slušné tempo, které občas trošku vázlo, když se ve Vendině zorném poli objevila kočka a definitivně jsme se zasekali, když jsme narazili na dětské hřiště. Nicméně i přes tyto překážky jsme zpráskali, co se dalo. Zcela zlatým hřebem pak byla návštěva hamam, kde nás solidně protáhli a jako obvykle i natáhli.
Děkuju za parádní víkend, za adventní kalendář s Krtečkem a za převoz horolezeckého vybavení, páru bot a pár kousků oblečení zpět do ČR.

Galatasaray vs Panathinaikos 1 - 0 (4. - 14. prosince 2009)

Je to již více než dva týdny, co jsem podruhé navštívil fotbalový zápas. Tentokrát jsem postoupil z turecké národní Süper Lig do evropské UEFA ligy. Proti sobě nastoupily týmy Galatasaray İstanbul a Panathinaikos Athény. Jen pro pořádek zdůrazňuji, že fandím tomu prvnímu, místnímu, domácímu a nejlepšímu. Utkání se hrálo na trávníku legendárního stadionu Ali Sami Yen, který nese jméno legendárního fotbalisty, ale také se mu říká legendární přezdívkou HELL. Proč? Nu, když se sejdou dvě podmínky a sice fanoušci přes dvojitou bezpečnostní kontrolu propašují světlice a fotbalistům se v zápase zadaří, pak stadion hoří a září. Kapacita je někde kolem 20 000 lidí, nicméně obvykle se sem různými způsoby dostane o 5 000 fandů víc. Náš sektor nese hrdý název Eski Açık, což lze volně přeložit jako stará otevřená tribuna (před několika málo měsíci byla zastřešena a sloupy ošklivě zavazí ve výhledu) a patří mezi nejaktivnější jádro. Ostatně všichni fanoušci klubu se označují jako ultrAslan, jejich symbolem je lev a barvami žlutá a červená.
Na toto utkání jsem se poctivě připravil a večer před zápasem se s kamarády učil skandované texty, které se tu jmenují marş. Bohužel mě v den D začalo škrábat v krku a nebyl jsem tedy v ideální kondici podat pořádný hlasový výkon. Jako obvykle se naše skupinka sešla před BurgerKingem nedaleko stadionu a jako obvykle následovala vstupní procedura - nejdřív do auta odložit všechny zakázané předměty (včetně drobných mincí, které ostatní utráceli v okolí stadionu za pitomosti a slunečnicová semínka), poté první bezpečnostní kontrola, turnikety, druhá bezpečnostní kontrola a schody na tribunu, kde s každým krokem nahoru roste hukot tribun a množství adrenalinu v krvi. Na stadionu bylo našlapáno a zdálo se, že nemáme šanci se kamkoliv vecpat, nicméně po pár minutách podlézání a obcházení jsme konečně stanuli úplně nahoře, kam patříme.
První půle zápasu byla skvělá, uměl jsem zhruba půlku textů a tak jsem pravidělně střídal skandování s Strepsils. Naprosto skvělé je, když na sebe začnou pokřikovat v dialogu dvě tribuny. Vzhledem k tomu, že mezi fanoušky domácího a hostujícího týmu došlo k dohodě, nebyl v řeckém sektoru ani jeden divák a odpadlo tak riziko rvaček. To jsem si myslel až do vstřelení gólu na začátku druhého poločasu. Jistý amigo v řadě před námi (který dělal problémy už pěkných pár minut) se v nadšení vrhl na svého kamaráda tak mocně, že svalili na zem (respektive beton a tvrdé plastové sedačky) asi pět lidí a shodou okolností se úplně naspod ocitla Gamze, slečna, která je neformální hlavou naší skupiny. Reakce byla okamžitá. Vzduch se zaplnil tureckými nadávkami a zaťatými pěstmi a tak nějak jsme se všichni drželi v šachu, aby situace nepřerostla v bitku. Jako obvykle jsem byl v centru dění a jako obvykle jsem nerozumněl ani slovo a byl zmatenej jak rohlík v párku. Když už to vypadalo hodně zle, zasáhl týpek s nagelovanými vlasy a vyraženým zubem (zjevně měl na tribunách značnou autoritu) a vykázal amiga a jeho kamarády o několik řad níže. Zbytek zápasu jsme stáli se založenýma rukama a tvořili hráz. Nicméně k něčemu se schylovalo, protože ostatní kolem mě začali z kapes vytahovat peněženky a telefony a včetně fanouškovských šál je předávali kamarádům. Ve chvíli, kdy rozhodčí (mimochodem těžce nadržoval soupeřům) odpískal konec zápasu, zmizeli naši chlapci v davu a za pár minut s sebou přivlekli amiga, který byl donucen se Gamze omluvit. Přestože to opět vyhrotilo situaci a zase se všichni několik minut stáli pěstí v pěst, vše se nakonec uklidnilo a já měl navíc naprosto skvělý odvoz autem domů.
Mimochodem, vyhráli jsme 1:0.

Kurban bayramı (27. listopadu - 3. prosince 2009)

Svátky oficiálně začínají až v pátek, leč pro nás začaly už ve čtvrtek večer. Vypravili jsme se na operu. V rámci možností (velmi improvizovaně) jsme se oblékli do slušného a v osm večer zasedli v sále na místa za 12,5 TL. Budova opery je zbudována v evropském stylu se spoustou zlata a andělíčků a má báječny systém sedadel, kdy lichá jsou napravo a sudá nalevo. Představení se jmenovalo Don Pasquale a bylo takové růžovobleděmodré, v italštině s tureckými titulky. Nevím, jestli je to operou obecně nebo tímto konkrétním kusem, ale tvrdě jsem bojoval, abych neusnul. A zvládl jsem to. Někteří z nás se pokoušeli usnout. A nepodařilo se jim to. Po dvou hodinách jsme se nacházeli ve stavu připomínajícím účinky měkkých drog a ihned jsme zamířili to pořešit pivkem a muzikou, kterážto kombinace se brzy proměnila v tanec. Spát jsme šli kolem třetí, abychom v šest vstali a vyrazili do okrajovějších čtvrtí města shlédnout rituální obětování zvířat. To se nám nezdařilo, protože se to nově provádí na vyhrazených místech, jejichž poloha nám zůstala utajena. Ale alespoň jsme viděli natolik přeplněnou mešitu, že se spousta mužů modlila na ulici na koberečcích. A zbytek dne jsme strávili na břehu moře ve svitu slunce nad sklenkou čaje. A balením na cestu na jih.

Nu a večer jsme se opět setkali a nalodili do busu, který se k našemu milému překvapení po hodině jízdy nalodil na trajekt, se kterým jsme překročili Marmarské moře, abychom se po noční jízdě probudili u moře Egejského. Bylo nás čtyři, Charlotte z Německa, Clara z Rakouska, Petra ze Slovinska a já sultán, jak mě označil jeden Turek, aby následně dodal, že správný sultán má žen sedm. První den nás čekalo vyřešení tří obtížných úkolů - sehnat lístky zpátky do İstanbulu, půjčit si auto a najít bydlení. Lístky zpátky jsme sehnali snadno přímo na autobusáku a podařilo se nám srazit cenu z 50 na 35TL. Naopak při shánění auta jsme dostali speciální sváteční nabídku, kterou jsem jen mírně zaokrouhlil dolů na 70TL za den. Nicméně rozkošný bílý fiátek, kterému jsme dali jméno Puccini, nám poctivě sloužil po následující čtyři dny bez sebemenšího zádrhelu. Na jeho palubě jsme se přesunuli do vesnice Güzelçamli, kde jsme svedli tvrdý boj s množstvím zavřených nebo předražených hotelů, až jsme našli střechu nad hlavou v penzionu Marti, kde jsme cenu opět srazili na 10TL za hlavu a noc bez topení. Občas netekla teplá voda, ale zase jsme měli k dispozici skvělou terasu, kde se trávily večery jedna radost.
První den jsme navštívili ukrytou jeskyni, kam si chodil Zeus zaplavat s místními dívkami mimo dohled Héry. Já jsem pouze v zápalu focení šlápl do vody. Nicméně zaplavat jsme záhy vyrazili. 28. listopadu jsem se v moři ještě nekoupal. Následný plážový volejbal a fotbálek stál rovněž za to. Jediným slabým místem se ukázala muzika. Počítali jsme s tím, že Puccini bude disponovat pouze autorádiem a pokoušeli se sehnat kazetu na připojení MP3. Bezvýsledně. Jediná kazeta, kterou jsme měli byla Atatürkova oblíbená muzika. Brzy jsme zjistili, že náš vkus je trošilinku jinde. Zkusili jsme rádio, jenže nás zradila zlomená anténa. Tato trýznivá patová situace trvala do chvíle, než jsme prudce zabrzdili před předpotopním obchodem s kazetami a začali se prohrabovat tím nejlepším z 90. let. Nakonec zvítězily 4 kousky - KuschelRock, UB40, Limp Bizkit a ještě jedna, co sem doplním, jak si vzpomenu nebo se doptám (a už to mám, je to David Bowie).
Den druhý jsme se ponořili do historie a nejprve navštívili apolónův chrám, který byl svého času druhý nějvětší na světě a rovněž zde sídlilo druhé nejvýznamější orákulum starého Řecka. Další na řadě byl Miletos s naprosto velkolepým divadlem, vybudovaným do svahu, na jehož opačné straně se rozkládaly rozsáhlé zbytky města s chrámy, lázněmi, fontánami, akvaduktem a přístavem. Při prohlídce toho všeho jsme utrpěli ztrátu třetiny ženstva a vynalezli větu: "Where is Clara Schnecker?" Našli jsme ji poblíž pole s bavlnou, která se zde táhnou na všechny strany a jsou sklízena naprosto obludnými stroji značky John Deer. Další na řadě bylo ukojení hladu. Při pátrání po nějakém místě, kde to provést osvítilo Petru poznání nedávno navštíveného orákula a tak jsme začali pronásledovat kolonu drahých bílích aut. Úspěšně jsme drželi tempo, dokud nás nezastavilo stádo ovcí, za kterým jsme objevili úžasnou rybí restauraci a jako obvykle se nám podařilo usmlouvat cenu z 40TL za kilo na 10TL za rybu. Jíst čerstvou a báječně připravenou rybu na břehu moře, kam zapadá slunce je zážitek z kategorie těžké romantyčno. A v podobném duchu jsme pokračovali, když jsme za svitu měsíce vyrazili do ruin starověkého Priene.
Den třetí jsme zasvětili přírodě a podívali se do národního parku. Bohužel více než polovinu mají pod palcem vojáci a nikoho tam nepouštějí. Ale i tak jsme se báječně prošli nějakých 20km a vyšlápli si do 800 metrů nad skutečným mořem, které se zrcadlilo pod námi. Pěkně z výšky jsme se podívali na řecký ostrov Samos, který leží asi jen kilometr od tureckého břehu a cestou zpátky jsme při známé hře na procvičování paměti museli kufr nahradit dopravním kontejnerem. Vzácného a možná již vymřelého Pantera Anatolského jsme nespatřili, ale zato nám při stopování zpátky zastavila dvě naprosto přecpaná auta, ze kterých se vyrojilo 15 našich kamarádů z univerzity. Setkání jsme lehce zapili a my si zajeli ještě zarelaxovat do radioaktivních termálních vod.
Poslední den jsme si vychutnali dopřáli vesnickou snídani (ostatně, pokud kdokoliv vyrazí do téhle oblasti, pak doporučujeme zmíněnou vesnickou snídani na samotě nedaleko Ağaçlı, dále skvělý börek vedle masny ve vsi Davutlar a konečně pide vynikající chutí i cenou v centru samotného Güzelçamli). Protože jsme slyšeli, že u turistů je populární pořizování fotografií z autobusu, tak jsme si to vyzkoušeli a pak už zamířili do Efezu, kam ovšem zamířila i hromada dalších lidí ze všech koutů zeměkoule. Nicméně záhy jsme se uklidili do příplatkové sekce římských domů a později se už jen toulali vylidněnými ulicemi. Západ slunce a východ měsíce jsme si vychutnali z hory nedaleko domu, kde dle legendy, očitých svědectví i německé jasnovidkyně strávila zbytek života matka proroka Ježíše, Maria. Pěkné místo, dovezl jsem si svíčky na adventní věnec. Ještě jsme chtěli stihnout Artemidin chrám, svého času největší na světě, nicméně na místě jsme našli pouze zavřenou bránu a záhy se objevil cyklista nabízející pohledy, staré mince a průvodcovské služby. Tak jsme prchli, vrátili auto a vrátili se do Istanbulu, kde jsem zamířil s báglem rovnou do školy.
Mám-li hodnotit, pak nemohu než říci, že poegejí patří mezi krásné turecké končiny, obzvláště mimo sezónu, kdy zde vládne klid a místní tráví čas s čajem. Odpočali jsme si, nasáli energii a já se po hlavě vrhnul zpátky do rušného istanbulského života, což mi, jak koukám, ještě pár dní vydrží...

Přestavba (24. listopadu 2009)

Včera jsem jel poprvé metrobusem, když jsem se vracel z letiště, kam jsem ráno vyprovodil rodinu. Domů jsem dorazil kolem půl deváté a šel se ještě na chvilku dospat. V poledne mě probudil lomoz, hluk a třeskot skla. Vyskočil jsem z postele jak čertík z krabičky a vydal se pátrat, který čert to má na svědomí. A nebyl to čert, byla to parta tureckých dělníků, co právě započala rekonstrukci střechy na naší terase. A začali samozřejmě tím, že kladivy rozbíjeli původní skleněné tabule. Takové malé překvapení, prý tu budou 4 dny.
Tak jsem se sbalil, vzal si úvazek a jištění, co jsem si zrovna nechal dovézt z ČR a vyrazil na stěnu. V tělocvičně jsem našel narovnané řady posilovacích strojů stále ještě zahalených v igelitu a dvě nezahalené, ale řádně naštvané holky z klubu. V tělocvičně začala rekonstrukce. A tak jsme místo lezení zachraňovali všechno klubové vybavení a snažili se ho přesunout do bezpečí, protože od dalšího dne budou mít všichni studenti vstup zakázán a práce budou trvat 4 měsíce. Tak jsem asi dolezl a vybavení pošlu za dva týdny zase pěkně zpátky do ČR. A bylo mi to tak nějak líto, že pěkné věci končí.
Nicméně den se zakončil skvěle, když jsem uspořádal český večer se slivovicí, poličanem, bramborovým gulášem, plzní, bábovkou a Knoflíkáři.

1. návštěvní víkend (24. - 25. listopadu 2009)

Uplynuvší víkend jsem měl trošku napilno, navštívili mě totiž rodiče a Schwestřička. Paradoxně mi ze severozápadu přivezli teplo. A to dokonce v různých formách - malá elektrická kamínka, zimní bundu a alkohol. Krom toho jsem zaplnil spíž zásobami na zimu včetně natolik unikátních pochutin jako jsou tvargle, Šeráky a bábovka od Babičky. Jako další potěšení mi byl přivezen blues, čaje a Jára Cimrman. Naoplátku jsem se pokusil zhostit se své role hostitele. Jak se mi to povedlo, můžete posoudit sami.
Na letišti zafungovala česká vlajka a štastně jsme se shledali. Taxík nás dopravil takřka před dveře a protože byla hluboká noc, šlo se spát. Shodou okolností odletěl Adam ve stejném termínu na konferenci do Ameriky a tak jsem mohl nabídnout pohodlí jeho obydlí. Takto jsem vyřešil bed a breakfast jsem řešil každé ráno osobně. Krom snídaní jsme samozřejmě obráželi různá restaurační zařízení a ochutnávali i pochutnávali si na místní kvalitní stravě. A zdravě. Navštívili jsme také některá zrestaurovaná či restaurovaná případně restauraci nepotřebující místa, jako Modrou mešitu, palác Topkapı, velký bazar, egyptský bazar (s kořením), Taksim, páteční trh v Kadiköy či hrobky v Eyüp. Ostatně ve fotogalerii najdete obrázky ze všech těchto míst. V zásadě jsme tak nějak kombinovali památky a nákupy.
Počasí bylo vpravdě podzimně-istanbulské, tak jak jsem o něm slyšel doposud pouze vyprávět. Naštěstí nezapršelo, občas problesklo slunce, ale hlavně byla mlha občas namíchnutá smogem. Vytvářelo to kýčovitě mystickou atmosféru, která omezuje výhled a focení, ale zase mocně umocňuje dojmy. A zastavuje lodě, takže jsme jeden se jeden večer vraceli trošku komplikovaně domů a byli svědky situace, když kdosi možná s úmyslem plavat pěšky možná ze zoufalství skončil v moři a posádka kotvící lodě jej tahala z vody ven.
Polovinu zavazadel zpět do vlasti zabraly opět moje věci. Domů jsem posílal vodní dýmku, čaj, kávu, džezvu, dvě nerezové a jednu porcelánovou konvici, skleničky, hrnec a hned jsem obdržel přezdívku "mladá hospodyňka" a otázku, zda si tu náhodou neskupuju výbavu. Rodinka si krom mých krámů odvážela všeliké zážitky, něco na sebe, něco oliv a sýra a baklavu, kterou jsme nestihli poslední večer ztrestat. Na letišti jsme posnídali kebap a vyrazili každý jinam, oni do Střední Evropy, já zpátky do Asie.
Nu a pár pěkných postřehů na závěr. Mamka si všimla, že tu 90% lidí chodí v černém oblečení a opravdu si tu člověk občas připadá jak na demonstraci BlackBloku. Předal jsem čerstvou znalost, jak hrát tavlu a hra tato se tak zalíbila, že jedno její vydání už máme pěkně doma. Schwestřička by chtěl ayran i na Moravě. Hagia Sofia se zavírá ve čtyři hodiny. A po návštěvě paláce se do ní už nikomu nechce. Taťka zhodnotil, že turecký İstanbul je přeci jen snesitelnější než nepálské Káthmándú. Když má Murat narozeniny, tak hraje skvělou muziku. Pivo nemusí přežít cestu letadlem ani v plechovce zabalené do ručníku. Kocour se rád schovává pod Adamovou postelí. Na příletu jsou cestující z İstanbulu podrobeni výrazně důkladnější prohlídce než ti z Londýna či Moskvy.

Eastanbul Weekly (pátek 13. listopadu 2009)

Mnoho se toho neděje, není mnoho o čem psáti, proto jen stručně shrnu poslední dva týdny. Ten předcházející se v mém diáři hemžil slovíčkem Midterm, které označovalo cosi jako vnitrosemestrálky, prostě takové podzimní zkouškové se vším všudy, ovšem v tureckém provedení. Poprvé jsem si tak zkusil napsat open-book exam a začínám chápat, jak to přijde, že je studium na mé univerzitě tak nenáročné. A to jsem ještě neměl ani jednu z těch zkoušek, kdy vám zadání přijde mailem a máte 48 hodin na odeslání odpovědi. I tak jsem po čtyřech zkouškách (a podobně čtyřech odpolednách na stěně, kde jsem složil zatím první úspěšnou zkoušku z jištění) onemocněl, což se mi přihodilo minulý pátek. Doufám, že to byla alespoň ta swinská chřipka a že už od ní budu mít pokoj, protože pokoj jsem pět dní neopustil a když jsem to včera zkusil, vrátil jsem se ze školy zase potupně do postele. Až dnes mi byla kamarádkou lékařkou z Innsbrucku naordinována zdravotní procházka po břehu moře a zdá se, že dobrý.
Kvůli nemoci jsem taky zameškal minutu ticha na uctění smrti Atatürka a konečně dočetl knihu, co jsem si asi před dvěma měsíci koupil. A máme novou starou elektrickou troubu, tak!?

Čtyři v bytě a kocour (2. - 3. listopadu 2009)

Je tomu asi měsíc, co tady spadlo UFO. Nebyl to talíř, ale elektrický infračervený přímotop na čtyřnožce. Murat mu tak trošku podrazil nožku. A je tomu asi týden, co přišel podzim a s ním déšť a teploty kolem 10°C (prosím nekamenujte mě, já vím, že v Čechám a na Moravě už stihlo mrznout i sněžit). Podobně radikálně poklesla i teplota v našem bytě, který je velmi nepevný a netěsný, okna disponují množstvím škvír, ale za to jen jedinou vrstvou skla, některá nejdou dovřít a téměř všemi táhne. V neděli jsme s Adamem vytáhli paty z vymrzlého bytu a táhli směrem na Carrefour, abychom nastalou situaci vyřešili. Půlhodinu jsme strávili hledáním správného sektoru a další půlhodinu debatováním s prodavačem (plně turecky) o výhodách a nevýhodách jednotlivých typů přímo- i nepřímotopů, abychom nakonec stejně koupili ten nejlevnější s tím, že si jej budeme půjčovat. Kořist jsme dotáhli do ledové jeskyně a jali se ji upevňovat na stěnu pomocí efektivní dvojkombinace kladivo + hřebík. Radostně jsme zajásali, že visí a zasunuli zástrčku do zásuvky. Přístroj zahučel, rozzářil se do červena, zablikal, ztmavnul do černa a zhasnul. Podívali jsme se na sebe. Podívali jsme se do manuálu (cituji):

1. You must read this read this manual before first using,
2. never put the heater to vertical position.

Takže Adam vyrazil na druhou misi vyzbrojen dobrou radou nás tří, že má samozřejmě zkusit reklamaci a v případě potíží hrát cizince a uhrát to na neznalost turečtiny. Po hodině a dvou telefonátech se vrátil z pole vítězně se sice odlišným, leč novým a funkčním zařízením. Následující hodinu jsme všichni soudružsky strávili utěsňováním oken a upevňováním nových topů na stěny. Jeden je u Adama v pokoji a druhý v obýváku, já si do pokoje neurvale urval koberec a deku. Adam se inspiroval mou nedávnou ideou a vybudoval si v pokoji sušák na prádlo z bambusových tyčí.
Nu a celý tento úvod slouží k tomu, abych se nyní plynule pustil do drobných medailónků posádky našeho tanku, původní pracovní název zněl "bestiář".

Adam - má tři magisterské tituly (arabistika, historie a cosi s uměním) a právě dokončuje doktorát (píše komparaci o nástupu divadel v Káhiře a Istanbulu v 19. století). Vzhledem k tomu, že se většinou zavíral do svého pokoje s tím, že má moc práce a zbytek času trávil v archivech a na univerzitě, zařadil jsem si ho do škatulky "studijní typ". Pak odletěl na týden domů do Budapešti (ostatně za dva týdny letí do USA, poslední půlrok strávil v Egyptě, rok žil v Kuvajtu a myslím, že kromě toho se ještě nalítal po všech čertech). Když se vrátil, našel jsem v předsíni modré glády (typ 48). A Adam sám ztratil hlas. Sípal, že byl na koncertě. Na čtyřech koncertech. A o hlas nepřišel v publiku, ale na pódiu. A tak jsem se dozvěděl, že hraje basovku v legendární maďarské punkové kapele Vágtázó Halottkémek (angl. Galloping Coroners, čes. Cválající ohledávač mrtvol). Jejich muzika je již samozřejmě unízděna na mém disku a mohu říci, že se jedná o více než poslouchatelný alternativní punkrock. Na požádání dodám.
Již dřívě jsem se zmínil, že se Adam tvrdě připravoval na maratón, který úspěšně zaběhl v čase lehce přes čtyři hodiny. Dále má rád banány, mléko, jogurt a vejce, což oba kupujeme v zásadě při každém nákupu. Gaia Mesiah patří k jeho nově objevené a nově oblíbené muzice. Nemá rád kocoura. Hovoří arabsky. Když se opije, tak prý buď pláče nebo se pere. Zatím jsem nebyl svědkem ani jednoho. Prohlašuje se za středomořana a je překvapen, že v Istanbulu není léto do půlky prosince jako v Káhiře.
30 let, lehký kuřák, aktuálně nezadaný.

Hatice [hatydže] - pracuje na plný úvazek v projektové kanceláři a zároveň je v posledním ročníku studia architektury (co vím, chybí jí už jen diplomka). Většinu času (včetně sobot) tráví v práci, po práci obvykle chodí do Limana (viz dále). Doma se sem tam otočí. Má ráda Walt Disney a Murata, ale nerada vaří a když už, tak si nevěří. Ráda by cestovala, ale protože je to pro Turky trošku obtížnější (složité získávání víz, za pas se platí vysoké částky), tak byla pouze v New Yorku. V Evropě má mnoho přátel, někteří z nich zde dříve bydleli. Pochází z İzmiru a má arménské a řecké kořeny.
Nemýlím-li se tak 24 let, kuřačka, chodí s Muratem.

Kedi [kedy] - též Cat, Macska a Kocour (povšimněte si, že pouze čeština rozlišuje pohlaví), jiné jméno zatím nemá, reaguje na výše uvedené i na turecké ps-ps-ps-ps-ps, stejně jako na české či-či-či-či-či. Jediný opravdu stálý obyvatel bytu (ovšem začíná s oblibou číhat u dveří, tak čekám, kdy zkusí zdrhnout). Podobá se spíše kocourům, které máme doma, než Remusovi z privátu v Brně. Je totiž hubený a inteligentní. Někdy až moc. Nicméně jsme si vyjasnili pravidla, vytyčili hranice a v zásadě tak narovnali náš vztah do skvělé rovinu. K tomuto výsledku jsem se dopracoval metodou chleba a novin. A nakonec jsem vyřešil i jeho schopnost otevřít dveře do mého pokoje a ve čtyři ráno mě přijít skákat po hlavě. Na noc opírám o dvěře dvě 8kg činky, což se ukazuje jako zcela adekvátní opatření.
Celkem překvapivě je Kocour fascinován vodou a vším, co s ní souvisí. Nevynechá jedinou příležitost běžet se podívat do koupelny na odpad, když pračka vypouští vodu, bedlivě sleduje i čepování pitné z kanystru v kuchyni a leze do dřezu, což ho nemůžu odnaučit. Sem tam shodí skleničku nebo hrnek. Ostatně shazuje i spoustu dalších věcí a když ho chytne rapl (obvykle večer), tak útočí na nohy. Má rád granule, tkaničky mých bot, lovení much. Nežere mlíko, těstoviny a chleba jen z ruky. Bojí se novin, rozprašovače na květiny a českého kššššccc.
6 měsíců, nekouří, kvůli technickým překážkám nezadaný.

Murat - s námi oficálně nebydlí, leč fakticky bydlí. Ale doma bývá podobně jako Adam nebo Hatice, čili zřídka. Má rád svou práci. A není se čemu divit neboť jeho pozice by se dala označit jako full-responsible. Má na starosti 8 barů na naší ulici, kde je odpovědný za to, kdo bude stát za barem, kdy se bude hrát jaká muzika, za veškerou propagaci a design podniků a k tomu několik večerů v měsíci hraje jako DJ. Jeho pracovištěm je obvykle jeden z jemu svěřených podniků a sice Liman Kahvesi, jeho nářadím je notebook a telefon. Krom toho všeho je velký fanoušek filmů (obzvláště hororů) a občas na ně píše recenze do časopisu. Dříve pracoval mimojiné jako kuchař, čili umí skvěle vařit. Nemá rád fotbal a není fandou žádného z klubů. Nosí delší vlasy, brýle a piecing v nose.
Přes 30 let, kouří, chodí s Hatice.

Eastanbul Weekly (27. - 31. října 2009)

Karışık - neboli směska. Tolik upozornění, varování i omluva za slepenec nesouvisejících informací, které následují. Minulý týden jsem se štěstím zapadnul do horozeleckého oddílu a díky tomu strávil pondělní odpoledne pod stěnou čištěním chytů a úterní, středeční a čtvrteční odpoledne na stěně pověšen za tytéž chyty. Ve čtvrtek večer jsem shlédl promítání fotek z Kaçkarských hor a v sobotu jsme byli s oddílem na výletě. Ano, nelze užít jiného označení než výlet, neboť čtyřicet lidí pochodovalo husím pochodem asi 3 km tam a totéž zpátky a akce tato nám zabrala spolu s cestou na místo a zpět celý den. Ovšem viděl jsem pěkný skály vápencový, dva vodopády a poznal jsem fajn lidi (včetně jednoho Rakušana). A výsledky v lezení se dostavily nečekaně brzo, neboť jsem překonal pár pěkných cest a Muratovi stisknul ruku natolik pevně až chudák vyjekl bolestí.
V neděli se hrálo derby - Galatasaray vs. Fenerbahçe, neboli druhý a první tým z tabulky a rovněž dvě nejvýznamnější mužstva, co se fanstva týká. Podívaná pěkná, ale projeli jsme to 3:1 a navíc Milan Baroš byl v prvních pěti minutách z trávníku odnesen na nosítkách a jelikož má zlomenou nohu, tak si dva měsíce nezakope. Já osobně jsem následně mírně prohrál s alkoholovou výzvou, kdy mi nepočítané množství panáků přineslo velmi slušnou kocovinu (myslel jsem, že piju nějaké slaboučké lepidlo a přitom to byl 30% Sex on the Beach).
Čtvrteční datum znělo na 29. října, což znamenalo (podobně jako o den dříve v ČR) národní svátek - založení republiky (Turkům se to zadařilo 5 let po nás). Město se zahalilo do nezvyklého množství vlajek, vlaječek i vlajčiček a taky do šedivých dešťových mraků. Ostatně drobný výběr můžete najít ve fotogalerii, včetně poměrně vydařeného ohňostroje, který mi připoměl Ignis Brunensis. V připomínání jsem pokračoval i v pátek, neboť každý podzim mě doprovází blues, obvykle Blues Alive doma v Šumperku, letos Efes Pilsen Blues v Istanbulu. Moc pěkné to bylo a poprvé jsem se zůčastnil i klasického tahu na Taksim a ověřil si, že opravdu není příliš o co stát.
Abych dostál varování z úvodu, přimíchám i jeden gastronomický kousek a pár nových slovíček.

Kısır - pokrm, kterým se proslavilo město Mersin se příliš nevaří, podává se za studena a skládá se z něčeho, co my nazýváme kus-kús a Turci bulgur, spousty nadrobno nahrájené zeleniny (rajčata, okurky, česnek a cibulka, nejlépe jarní), vynikající rajčatové pasty (salça), oleje, soli a šťávy z citrónu a granátových jablek. Vše se důkladně promíchává holýma rukama a pojídá zavinuté do listu salátu s čerstvým chlebem a nakládanými okurkami.

dost [dost] - kamarád

kadife sokak [kadife sokak] - sametová, též manšestrová ulice

sikilmak [sikilmak] - souložit

sıkılmak [sykylmak] - nudit se, pozn. podobnost s předchozím slovesem je čistě náhodná a neodráží skutečný stav

Running in the rain... (18. října 2009)

Těšil jsem se na něj celý měsíc. Istanbulský maratón z Asie do Evropy. Kvůli zanedbání přípravy a zameškání registrace jsem se nemohl účastnit jako běžec, ale o to ochotněji jsem se pasoval do role jednočlenného Support Teamu. Na start se chystal můj spolubydlící Adam a jeho egyptský kamarád Ahmed. Adam se na maratón poctivě připravoval několik měsíců, přestal kouřit, omezil pití alkoholu a několikrát týdně běhal a cvičil. O Ahmedovi se to tak úplně říci nedá, nicméně disponoval zkušenostmi z pěti předchozích úspěšně dokončených běhů.
Probudili jsme se časně ráno, abychom zjistili, že leje jako z konve. To nebylo nikterak dobré, dalo by se říci, že to bylo velmi špatné. Na start jsme se přepravili trapně taxíkem, protože kvůli zavřenému mostu přes Bospor selhaly všechny ostatní prostředky. Na startu nás čekal pohled na pestrobarevný několikaticícihlavý dav běžců s deštníky, v pláštěnkách, případně profesionálně natvrdo. Dopřál jsem našim chlapcům něco motivace, převzal jejich věci a zaujal startovní pozici, abych pořídil nějaké fotky. Světlo moc nebylo, leč pár kousků si můžete prohlédnout v galerii.
V zápalu focení se mi podařilo propašovat na most. Běžně je pro pěší nepřístupný a tak to byl moc pěkný zážitek, na chvíli stát jednou nohou v Evropě a druhou v Asii. Navíc Alláh se smiloval a nad Modrou mešitou se objevilo modro. To se pak střídalo s intenzivními přeháňkami celý zbytek dne. Učinil jsem rozhodnutí pokračovat v pochodu se zástupem běžců a tvářit se jako jeden z nich. To se mi dařilo téměř celých 15 km, které měřila kratší trasa. Těsně před cílem mě organizátoři odhalili a přidali ještě další dva kilometry zacházky. Pěkně jsem si dvě a půl hoďky zapochodoval, přestože se tak událo na asfaltu. V cíli jsem si prohlédl ceremonii pro vítěze i vítěze samotné (nečekaně to byli tři opálení borci z Afriky) a následně i další dobíhající běžce. (což bylo obzváště zajímavě sladěné s halekáním muezzínů). V čase 4:00 jsem potkal Ahmeda (který omylem přeběhl z maratónu na 15 km trasu a byl z toho velmi smutný). V čase 4:10 doběhl Adam a následující hodinku jsem poctivě plnil úkol podpůrčíka a vysekával ho z jeho stavu. Nu a pak jsem učinil ještě jedno rozhodnutí - jednou si chci zaběhnout maratón!

Pé Pé (17. října 2009)

PP = páteční poledne, policie podruhé, pohodlná přeprava, proklaté přeháňky, pokřik protestujících, pět pivek. A to vše pěkně popořádku na následujích řádcích.
Vyzbrojen novým papírem z univerzity (v turečtině), fotoaparátem a zavíracím nožem jsem se opět vypravil navštívit policejní stanici. Tentokrát jsem na místo úspěšně dorazil správným autobusem, nicméně oproti minulé návštěvě krátce po poledni. To bylo příčinou mohutných front již u první bezpečnostní kontroly. Tentokrát mi to neprošlo tak lehce, foťák spolu s mým jménem uvíznul hned za bezpečnostním rámem (nůž nikomu nevadil). Při druhé kontrole identity jsem nevědomky předběhl desetimetrovou frontu. A naprosto cílevědomě jsem předběhl dalších asi 100 lidí, když jsem se bez čísla nacpal k přepážce (minule mi řekli, abych šel za tou a tou slečnou, tak jsem se podle toho choval). Měl jsem štěstí, že právě končila polední přestávka a u přepážek ještě nikdo nebyl. Poměrně asertivně jsem se dožádal pozornosti a byl jsem přidělen k jedinému policistovi na cizineckém oddělení, který hovoří anglicky. Poslední komplikací byla chybějící kopie povolení k pobytu, což jsem v přízemí obratem vyřešil a za 15 minut jsem odcházel s vytouženým razítkem. Nicméně musím zhodnotit, že rovněž policie funguje jen napůl - internetové předjednání přesně stanoví, co si má člověk donést za papíry, ale nakonec musí shánět další dokumenty, žádost o novou adresu jsem měl napsanou rukou od Hatice a mohl jsem tam mít v zásadě cokoliv, pro ověření, kde studuju stačilo jen nezávazně odpovědět a na závěr mě pobavilo vrácení foťáku, se kterým jsem stejně musel zpátky do areálu, kde se nesmí fotit, abych mohl projít k východu. Úmysly dobré, realizace pokulhává.
Ovšem díky krátkému procesu jsem získal volné odpoledne a protože poprchávalo, rozhodl jsem se trošku projet veřejnou dopravou. Dopoledne jsem stihl tři autobusy a loď, nyní jsem k nim přidal metro, tramvaj a lanovku. Nu a protože to na vyplnění volného času nestačilo, vytyčil jsem si další cíl a sice sehnat gumový kroužek, který slouží horolezcům na posilování prstů a který se mi podařilo ztratit už druhý týden po příletu do Turecka. Zkušeně jsem zamířil, do čtvrti, kde se nachází několik obchodů s rybářským vybavením, které jako bokovku prodávají i chladné a střelné zbraně a outdoorové vybavení. Přehazovali si mě mezi sebou s tím, že netuší, co sháním a nebo nemají a ať to zkusím u sousedů. Nakonec mě poslali na Taksim s papírkem, že se mám ptát po obchodu s názvem Bouddrhane. Tak jsem se ptal, dvakrát jsem obdržel vágní máchnutí rukou, ve všech ostatních případech pouze nechápavé pohledy. A tak jsem onen krám nenašel a nepomohla mi ani pozdější asistence rodilé mluvčí. Ale jelikož jsem měl šťastný den, tak jsem večer jen tak zkusmo kouknul do jednoho sportu a světe div se, vedle plaveckých brýlí visely moje kroužky. 10 TL a žlutý kousek je můj.
Nevím, jestli to spolu souvisí, ale vždy když navštívím policejní stanici, tak se ochomýtnu u nějaké demonstrace. Tentokrát přišla za mnou, když jsem večeřel pravé italské těstoviny. Zastavila se přímo pod okny, napravo dvě stovky demonstrantů, nalevo téměř tolik policistů. Tentokrát však všechno proběhlo v klidu a kucí v uniformách zasahovat nemuseli. A tak jsme tuto skutečnost mohli oslavit nějakým tím pivkem a živou tureckou muzikou.

Es Es (14. října 2009)

V Evropě neblaze proslulá zkratka v Turecku označuje Eskişehir (staré město), které je proslulé svou moderní výstavbou, množstvím hamam, výrobky z lületaş, základnou tureckého letectva, ulicemi plnými studentů, soch a tramvají a v neposlední řadě prvotřídními specialitami, které se zovou çiğbörek a haş haş (viz příloha č. 1). A protože se jedná o významný železniční uzel, vypravil jsem se v pátek vlakem ven z metropole, abych si pět dnů odpočinul v příjemném půlmilionovém provinčním městě a ověřil všechny výše zmíněné i jiné proslulosti (výsledky viz příloha č. 2).
Cestování po tureckých železnicích je, kam až moje zkušenost sahá, záležitostí navýsost pohodlnou, levnou, včasnou a rychlou. Nenapadá mě nic, nač bych si mohl stěžovat. Snad jen to, že jsem překvapeně zjistil, že za okny nastupuje podzim a střídá tak léto, se kterým jsem před pěti týdny přijel do Istanbulu. Čtyři hodiny, 16TL a dorazil jsem na místo. Na nádraží mě čekala Ezgi, kamarádka z mládí, u níž jsem našel střechu nad hlavou. Sobotu jsme v zásadě prozewlovali na ulicích a břehu špinavé řeky. Oběd jsme vyřešili skvělým İzmirli Sandwich (viz příloha č. 1). Neděli jsme původně chtěli strávit na horách, ale kvůli chybě v komunikaci jsme se místo toho ocitli uprostřed skal, které byli horolezci objeveny teprve před pár lety a tudíž je to stále poměrně poklidné místo, kde se dá stanovat ve stínu stromů a horolezit na přibližně desítce sektorů s téměř stovkou cest (několik je pevně jištěných) a vůbec, ideální místo, kde strávit ideální čas.
V pondělí jsem ve snaze napravit nedělní chyby vyrazil zdolat místní horu Bozdağ. Ezgi vyrazila pro změnu do školy. Úspěšně jsem se dopravil tramvají a autobusem č. 59 na náves vesnice Muttalip, abych záhy nabyl dojmu, že jsem na severní Hané před dvaceti lety. Na olece parkovale traktore, mlékárenské auto sváželo čerstvé mléko, dětě spěchale do škole a ve vzduchu bel cétět - venkov. Když jsem u hřbitova ve stínu topolů překročil po betonovém mostě říčku a pohlédl na široká pole, můj hanácký pocit se jen upevnil, nicméně brzy začal erodovat. Krajina střední Anatolie (kde se právě nacházíme) je velmi vyprahlá a neuvěřitelně prašná. Znají zde pouze dvě roční období - léto a zimu, která jsou obě poměrně extrémní a změna z jednoho na druhé probíhá během jednoho dne (dle názoru místních k tomu došlo pravděpodobně v úterý, kdy jsem Eskişehir opouštěl). Vegetaci lze nalézt ve stylu - všechno píchá, co ostny má. Zvířectvo zastupuje hmyz, myši a myšilovové (a jiní dravci). Vláda se se střídavými úspěchy snaží uměle zalesňovat. Touto krajinou jsem se zvolna toulal směrem k nejvyššímu kopci hřebínku (který zdálky vzdáleně připomíná podhůří Jeseníků) ozdobeného početnou skupinou antén a přemýtal jak rozlousknout kombinaci žhnoucího slunce, žízně a jediného litru vody. Řešení se zjevilo nečekaně, když jsem padesát metrů před sebou spatřil prvotřídní silnici, odpočívadlo a zdroj vody. Byla-li pitná nevím, místní říkali, že je çok güzel. Krom vody jsem na tomto místě pořídil i pár fotek a psa (typu místní ovčácké dogy velikosti telete), který mě doprovázel po zbytek dne (respektive do momentu, kdy jsem mu musel kamenem naznačit, že není dobrý nápad jít se mnou až na autobus). Prohlédl jsem si antény, okolí, rozvaliny byvších domů ve svazích, poslechl muezíny z okolních vesnic (což je mimochodem nepopsatelný zážitek), něco málo pojedl a vrátil se nazpátek do civilizace. V úterý jsem již jen pořešil zbývající resty a vrátil se nazpátek do ještě civilizovanějších končin.

Příloha č. 1 (doplněk gastroseznamu)

Çiğbörek - a opět je zde inspirace z rusky (a podobně) hovořících končin, řekněme horký piroh plněný masem. Pozor útočí ve skupinách po třech a jsou schopné pěkně zasytit a nepěkně zamastit.

Haş haş - pokud vám zní tento název podezřele, tak tušíte správně. Ano, jedná se o chléb. Sypaný mletými semínky konopí. Pouze omezené množství farmářů v okolí města získá státní licenci na pěstování této plodiny, pochopitelně neobsahující ani menší než malé množství THC. Aroma a chuť tohoto pečiva jsou velmi specifické, podobně jako forma, kteroužto je závitek o průměru přibližně 4,78 cm. Jeden chléb sestává z více než tuctu těchto závitků.

İzmirli karişik - vezmeme pár párků a nakrájíme na dlouhé proužky, mrskneme na rozpálený plech s olejem a smažíme a pečeme, dokud nemáme obrovskou hromadu osmahnutých proužkatých párků, pak rozkrojíme obrovskou žemli a napěchujeme ji onou hromadou, sýrem, čerstvou zeleninou a nakládanými okurkami. K dostání v İzmiru a u vybraných knihkupců.

Tantuni - varinata kebapu, která není otáčecí a opékací, ale drobně kostkovaná a smažící se na velikánské pánvi. Zavinutá do chlebové placky se zeleninou a nápojem z červené řepy zvaným şalgam ozvláštní život zaplněný obvyklou dvojkombinací döner + ayran. Za tuto kratochvíli vděčíme městu Mersin.

Příloha č. 2 (ověření pozoruhodností)

Moderní výstavba - ve městě dosud stojí jeden z prvních parkovacích domů v Turecku, ověřeno!

Hamam - přestože je zde celá tureckolázeňská ulice, neověřeno.

Lületaş - dovezl jsem si nový tesbih, ověřeno!

Letectvo - přibližně každých deset minut drží město minutu ticha, protože by se kvůli nízkým přeletům stejně nikdo neslyšel, více než ověřeno!

Ulice plné studentů - obzvláště ráno v okolí kampusu, ověřeno!

Ulice plné soch - potkal jsem medvěda, želvu, dva lvy, skupinu rybářů, kteří mohli být i gladiátory a dvoumetrovou žížalu, myslím, že to pro ověření stačí!

Ulice plné tramvají - dvě linky (č. 1 a č. 2) bych osobně nezahrnoval pod termín "plné", ověřeno s výhradou (bez výluky)!

Çiğbörek a haş haş - viz příloha č. 1, ověřeno!

Závěr - ověřil jsem většinu pozoruhodností. Práce se mi velmi líbila.

Policejní den (6. - 7. října 2009)

Naprostá většina lidí zachovává pořadí demonstrace -> policejní stanice. Mě se dnes podařil pravý opak. Početné přípravy byly pečlivé, myslel jsem na všechno - pas, kopii stránky s fotkou, kopii stránky s vízem, povolení k pobytu, vyplněný formulář vytištěný oboustraně na barevné tiskárně i žádost o změnu adresy, kterou mi laskavě ještě v noci turecky a rukou napsala Hatice. A přestože se mi dostalo poučení, že po vylodění na evropském břehu musím jet tamatam tramvají a potom tamatam metrem, našel jsem si mnohem elgantnější a rychlejší variantu přímým busem.
Ráno běželo všechno jako po drátkách, nezaspal jsem, doma jsem zapomněl jen foťák, vyrazil s báječnou časovou rezervou, včas se nalodil i vylodil, našel správný perón, nacpal se do správného busu a pak v zácpě čekal na kýženou zastávku. A ona nepřicházela, respektive my na ni nepřijížděli. A navíc jsem měl dojem, že jedeme poněkud jinudy. A onen dojem se potvrdil, když jsme projížděli kolem starých městských hradeb, které jsou naprosto v kopru. Takže plán B - výsadek, sprint směrem k a následně po tramvajových kolejích, úspěšné namáčknutí se hned do druhé soupravy, sprint na metro a na stanici jsem byl s pouhým čtvrthodinovým zpožděním.

Fáze 1

Bezpečnostní kontrola je velmi důkladná a ocenil jsem, že jsem si chytře nevzal nůž a ještě chytřeji zapomněl foťák, protože v opačním případě bych musel výše uvedené předměty odevzdat. Následně kontrola identity a inteligence, protože najít bez jakéhokoliv značení cizinecké oddělení není pro lachtany. Informační přepážka, informační překážka (nefungoval počítač), čekárna a šťastná výměna lístečku s číslem za lísteček s číslem o čtyři nižším, milá slečna policistka nemile překvapila nulovou znalostí angličtiny. Leč snažila se a do řešení mého případu postupně zapojila všechny výše vypsané dokumenty a navíc i pět kolegů. Výsledek? Musím dodat papír, že v Samsunu mi skončil jazykový kurz a onen papír musí být v turečtině. Co se bude dít poté, netuším. Keep trying.

Mezifáze

Lehce rozmrzen jsem se vydal pěšky nazpátek a zjistil, proč můj bus nedosáhl svého cíle. Dva kilometry dálnice okolo policejní stanice byly uzavřené a sloužily jako parkoviště pro destítky autobusů. Ne, nepřijel Papež. Přijela armáda. U busů postávaly hloučky vojáků a policistů a bylo jasné, že se něco děje, chystá a asi i semele. Ostatně dnes v Istanbulu zasedá Mezinárodní měnový fond a Světová banka a to je vždy (připomeňme třebas Prahu 2000) příležitost k veselostem. O programu na odpoledne bylo rázem rozhodnuto, chytil jsem první bus, co mířil na Taksim (hlavní náměstí), cestou si prohlédl transportér a pár těžkooděných hloučků a po příjezdu zavolal kamarádce, co to chtěla taky vidět. Pak si koupil simit a ayran a posadil se dostatečný kousek stranou na schody.

Fáze 2

Demonstranti přede mnou, policajti za mnou. Jedni vyzbrojeni údernými hesly, transparenty a vlajkami, druzí měli k dispozici sofistikovanější (děkuji doktoru Suchému za tento termín) vybavení. Demonstranti byli úhledně rozděleni do skupinek a lišili se barvou vlajek a skandovanými hesly. K vidění byli (řazeno dle barveného spektra) bílí, oranžoví, červení (tedy komunisti a jim podobní), černí (BlackBlock a jim podobní) a nezařaditelní míroví aktivisti s celospektrálními vlajkami. Velmi zajímavá pro mě byla hojná účast strejců ve věku 45+, což je ukáz na domácí scéně velmi ojedinělý. Všichni velmi poklidně svorně postávali, pokřikovali, sem tam si na 50 metrech zapochodovali, když najednou...
...bum, bum a už lítal slznej plyn. A masa se dala do pohybu. Bohužel směrem ke mě. Podařilo se mi ustoupit z nejhoršího a vymanit se z davu. Ono totiž v maskáčových kalhotech, triku s nápisem "World at War" a šátkem korsických separatistů na zápěstí je člověk na první pohled trošku k nerozeznání od lidí, co jsou nalevo od politického středu. Následovaly horké chvilky v parku, kde policisté poměrně tvrdě zpacifikovali několik holek. Chaos by všudypřítomný stejně jako skupinky jedněch (kteří měli plynové masky a obušky) i druhých (kteří si hbitě vytvořili plynové masky z vlajek a obušky z násad). Ve snaze vypadnout někam pryč jsem se dostal k policejnímu kordonu a posunkem mi bylo naznačeno, že mohu projít. Leč zastavila mě slečna z obdoby našeho antikonfliktního týmu a anglicky mi vysvětlila, že projít nemůžu, protože za nimi už je hlídaná oblast. Já jí na oplátku vysvětlil, že na opačné straně to není nijak supr a že se mi nechce s kůží na trh ani koupit pár ran. Souhlasila, že je to tam nebezpečné a není dobré tam chodit. Skvěle jsme se shodli, leč nakonec nebylo jiného východiska než zpátky. Demonstrace se mezitím přesunula o kus dál a tak se mi již bez komplikací podařilo přesunout sebe na opačnou stranu centra a potkat se s Petrou.

Fáze 3

Dohromady jsme vypadali více jako turisté a také jsme se tak chovali. Ostatně toto již jest zdokumentováno ve fotogalerii. Popis zajímavostí následuje. Nejprve jsme zamířili ke Galatské věži, abychom se pěkně seshora podívali, jak to kde vypadá a čemu se vyhnout. O to větší bylo naše překvapení, když sem vítr zanesl zbytky slzného plynu. Bylo to k pláči a tak si turisté i domácí ihned svorně poplakali a brzy byli všichni díky šátkům přes tvář k nerozeznání od demonstrantů. K čemu slzák přirovnat? Představte si, že ve všech kuchyních v celém městě všichni kuchaři krájí cibuli a všechno to množství máte právě teď přímo pod nosem. Jedinou opravdu účinnou ochranou je plynová maska, kterou měli novináři v základní výbavě s kamerou a mikrofonem.
Oproti podobným událostem na západě, kde se metropole proměňují v města duchů, nebylo po deseti minutách téměř poznat, že se něco stalo a život dál klokotal svým zběsilým tempem. Jen některé obchody měly nachystané mříže, aby mohly bryskně zavřít, další byly otevřené jen napůl a jiné zrovna znovu otevíraly a vylézali z nich nakupující šťastní z nových kousků oblečení i toho, že je minula lúza i těžkooděnci. Pak jsme uviděli vodní dělo, po jehož běloskvoucí korbě stékaly rudé kapky. Vypadalo to velmi krvavě, ale pak jsme se dozvěděli, že policie záměrně užívá červenou barvu, aby pak znáze identifikovala ty, co si troufli moc blízko. Viděli jsme i několik ženských jednotek určených k zatýkání demonstrujících slečen a navštívili jsme i park, kde byly soustředěny policejní zálohy, policejní kantýny a dokonce policejní převlékárny. Vydařené turistické odpoledne završilo veselé focení s jednotkou těžkooděnců (fotky se nevydařily).

11.B (3. října 2009)

Aneb 11. uluslararası İstanbul Bienali,
neboli 11th International İstanbul Biennial
a tedy 11. Mezinárodní İstanbulské Bienále.

Téma jest arcizajímavé: Insan neyle yaşar?
= What keeps mankind alive?
= Co udržuje lidstvo při životě?

Tři dny svého života jsem obětoval hloubání nad touto otázkou společně s autory děl, která jsou rozmístěna ve skvělých výstavních prostorech ve třech areálech. A to vše zcela zdarma, za což vděčím Adamovi, který mi krom průvodce třikrát zapůjčil i svou novinářskou permanentku. Velmi letmý dotyk atmosféry je k vidění výše v İstanbulské fotogalerii.
Vystavena jsou díla více než 70 umělců z celého světa, ovšem převládají autoři z Balkánu, Blízkého východu, Turecka a Íránu. Nejčastějším formátem je video art, který doplňují kresby, malby, plakáty, sochy, fotografie, hologramy i nezařaditelné projekty. Témata se obvykle dotýkají různých forem diskriminace a nespravedlnosti - politické, náboženské, třídní, genderové nebo celkově systémové. Nejčastější pocity, které vyvolávají jsou strach z polarizace a radikalismu a bezmoc tváří v tvář těmto silám, které mají moc strhávat masy a ničit lidské osudy. Tolik na úvod. A vlastně i na závěr, protože myšlenky, co jsem zde chtěl uvést jsou natolik neuspořádané, že bych vytvořil jen neřádský chaos.

Druhá identita podruhé (30. září 2009)

Včera jsem održel zajímavou SMS, kterou se započala moje druhá proměna identity. Někteří si možná ještě pamatují, jak jsem se při stopování z východu do Istanbulu ocitl v kůži československého muslima, který drodržuje pravidla ramadánu a je ženatý s jistou Bárou.
Tentokrát je to horší. Jsem Pražák a v mém pražském bytě jsem na jaře ubytovával dva erasmáky, Maďara Adama a Turkyni Gizem. Začíná se to komplikovat, proto je na místě představení postav. Ano, Adam je můj spolubydlící. A Gizem je kamarádka od Hatice, co se k nám pro účely našeho příběhu nastěhovala. Hatice? To je přece moje spolubydlící, co chodí s Muratem. Murat? Pro něj není v příběhu místo, zapomeňte na něj. Pokračujme ve vyprávění. Jelikož u mě v Praze Gizem a Adam bydleli, stali jsme se dobrými přáteli a proto jsme s Adamem v tyto dny zavítali do Istanbulu, abychom navštívili naši kamarádku a rovněž právě probíhající bienále. Jsme tu asi na týden, pak se vracíme do Evropy. Klíče nemáme, když se vracíme, tak zvoníme, aby nám někdo otevřel. Neumíme turecky více než Merhaba. A usmíváme se jako šťastní turisté na dovolené.
Jistě už netrpělivě čekáte nějaké rozuzlení. Tak tedy, včera přijel na několik dní táta od Hatice a protože je to pán poněkud konzervativní a starosvětský, běžné uspořádání našeho privátu by na něj zřejmě bylo trošku moc. Takže Murat musel z domu a děláme, že není. Nu a pro nás dva se našla tahle historka o návštěvě kamarádky, kterou ve skutečnosti známe asi den. A dáváme si bacha aby nešlo poznat, že tu ve skutečnosti jsme poněkud dlouhodoběji. Osobně proti nám táta prý nic nemá, jen trpí obavami, co by tomu řekli lidi, kdyby se dozvěděli, že jeho dcera nesezdána žije pod jednou střechou ne s jedním, ale hned třemi muži. A jak jsem dnes zaslechl, otec se nechal slyšet, že Murata nechce potkat dřív než na svatbě.
Tak takhle si tu teď žijem (což je zjevně poslední informace, kterou vám v září dopřeju).

Eastanbul Weekly (28. září 2009)

Pěkný podvečer vážení čtenáři,
dovolte mi, abych s vaším svolením otevřel nové číslo východního týdeníku. Ještě než se pustím do psaní, rád bych reagoval na množící se dotazy ohledně komentářů k jednotlivým příspěvkům. Ano, komentáře máme, leč k jejich otevření je třeba nejprve kliknout na nadpis příspěvku, pak jsou k nalezení dole pod textem článku. V souvislosti s tím mě napadá, že vlastně netuším, kdo všechno to zde pravidelně či nepravidelně pročítá. Rád bych vás proto poprosil, aby jste mi tentokrát zanechali drobný komentář pod tímto článkem. Díky tomu si budu moci představit vaše tváře a možná i vhodně přizpůsobit obsah. Děkuji pěkně.

Jak jsem šel poprvé do práce

Jak jsem již naznačil, za prací dojíždím do Evropy. V pátek jsem vyplul, abych odvedl svoji první hodinu anglické konverzace. Leč někdo někde se zjevně rozhodl, že abych to svedl, potřebuji ještě jednu lekci. A tak jsem překvapeně nalezl menšího brýlatého rodilého mluvčího, který byl překvapen podobně jako já. Zdrojem našeho společného překvapení bylo to, že jsme oba měli vést stejnou hodinu. Tak jsem moudře ustoupil a načerpal nějaké nové zkušenosti a podněty, abych se nechal ujistit děvčaty v kanceláři, že zítra již pracuju normálně.
V sobotu po poledni jsem se tedy podruhé vypravil a pro jistotu řádně vybavil. A nemýlil se, protože tentokrát nedorazili studenti. Nicméně jistý pokrok byl v tom, že jsem k telefonu sehnal odpovědného vedoucího, který mi krom omluvy poskytl i ujištění, že v neděli bude vše podle plánu. Získaný volný čas jsem tedy podle svého záložního plánu využil k první návštěvě probíhajícího bienále (díky novinářské průkazce spolubydlícího zdarma).
Netuším proč, ale v neděli jsem si nevzal ani špetku poučení z předchozích dní a kouzelnou průkazku nechal doma. Kromě ní zapomněl i foťák a navíc jsem měl smůlu, protože telefonát, že ani dnes se výuka nekoná jsem obdržel právě ve chvíli, kdy jsem se nalodil na loď do Evropy. Takže ve výsledku zatím nula - nula - nic. Keep trying.

Jak jsem šel poprvé na fotbal

Varování: ty, kdo mě znají poprosím, aby se posadili nebo se něčeho přidrželi, tohle totiž u mě čekal málokdo.
Prozradím-li v Turecku někomu, že jsem z České republiky, obvykle se dozvím: "Ááá, Milan Baroş!" Na mé ohrazení, že se jmenuju Vojta Benda tu ohled neberou a vášnivě gestikulují, že Milan Baroš jako fakt dobrý. Tak jsem zapátral a zjistil, že onen člověk má co do činění s fotbalem. Ostatně základní sociopolitckou štěpící linií zde není etnicita, souhlas s politickou stranou či náboženství, ale podpora toho či onoho fotbalového klubu. Je to podobně důležité, jako jestli volíte Losnu nebo Mažňáka.
Přišlo mi to velmi zajímavé a začal jsem se pídit více. Hraje se tu jistá Süper Lig a jen v Istanbulu jsou do ní zapojeny tři kluby a sice (v abecedním pořadí) černobílý Beşiktaş Jimnastik Kulübü, žlutomodrý Fenerbahçe Spor Kulübü a žlutočervený Galatasaray Spor Kulübü. Poslední z nich je na prvním místě tabulky a protože jedna kamarádka patří do tvrdého jádra fanoušků, tak jsem včera sebral svých 45TL a vyrazil na zápas s Eskişehir Spor (zkráceně se užívá označení SS).
Již po nastoupení do autobusu bylo jasné, že se něco chystá neb polovina pasažérů byla vybavena šálami a uniformována do žlutočervena případně fialova (ten správný a opravdový dres se pozná podle toho, že má nášivku s hologramem, což znamená, že je plně originální a byl nekřesťansky drahý). Autobus nás vyhodil nedaleko zajímavého úkazu, kterým byl BurgerKing zcela zaplňěný fanoušky, kteří se snažili na poslední chvíli naplnit hladová břicha. Ti ostatní je plnili pomocí Efes Pilsen. Nu, naše skupinka čítala něco mezi 10 a 20 osobami, včetně nás tří cizinců. Pro jistotu jsme byli rovněž ošálováni, aby jsme někoho neošálili a nedostali se tak do potíží. Již sám vstup na stadion je jedno velké dobrodružství, kdy člověk vyndává z kapes vše, co by bylo možné vhodit na trávník, aby pak prošel hladce kontrolou za užití kouzelné věty: "Do you speak English?" Několik z nás jsme dovnitř protáhli metodou teplých bratří, která spočívá v nalepení se dvou lidí na sebe tak, aby prošli turniketem na jeden lístek.
A pak to přišlo a my přišli na tribunu. Více než 20 000 lidí. Teprve nyní jsem zjistil, že vlastně všichni fanoušci patří k tvrdému jádru neboli Ultraslan. Naši přátelé jsou členové univerzitních ultras a náš kotel byl za brankou. Co se v kotli vaří dirigují zkušení mazáci (otočení k fanouškům místo k fotbalu), kteří pomocí signalizace rukama organizují celou tu masu skandujících lidí. Než jsme se nadáli, už jsme měli nad hlavou dvacetimetrovou klubovou vlajku a nevědomky jsme zpívali tureckou hymnu (a mě teda přišlo divný, že se tehnle kousek nějak liší od těch ostatních typicky fotbalových pokřiků). Nu a pak se začalo hrát, ale spíš to vypadalo, že na trávník kouká málokdo. Halekalo se, pokřikovalo, skandovalo, tleskalo, skákalo, pískalo i vytvářelo masové ticho. Ostatně, dnešní noc strávím prací nad tím, abych vám zprostředkoval zvukový záznam který jsem na místě pořídil, fotky budou co nevidět (tedy hned, jakmile je seženu). Skvělou atmosféru zápasu trošku pokazilo to, že skončil remízou 1:1, což domácí příznivci brali jako porážku a trošku si vjeli do vlasů s fandy hostů. Nicméně zážitek to byl mohutný a myslím, že spolu s ochutnáním Iskenderu a návštěvou Hammam patří do zlatého trojlístku turecké kultury.

Ramazan Bayramı (22. září 2009)

Tak nám skončil Ramazan a oslavili jsme Bayram, nejdůležitější svátek v roce, takové muslimské Vánoce. Slavilo se tři dny, přičemž včera a dnes bylo volno (což mě nikterak nevytrhlo, protože v pondělí a úterý nemám žádných povinností) a celou tu dobu vládla na ulicích pěkná sváteční atmosféra, lidé se usmívali a přáli si vše nejlepší. Vyptáváním jsem se dopátral alespoň hlavního zvyku, který spočívá v polibcích na tvář starších členů rodiny, což je výrazem úcty a děti na oplátku obdrží nějakou sladkost (proto se svátek někdy označuje jako Şeker Bayramı) a ti starší nějakou hotovost (označení Para Bayramı jsem naštěstí nezaznamenal). Spousta lidí proto odjíždí na svátky domů, za svými rodinami.
I my jsme se původně chtěli vydat na čtyři dny na cestu na daleký východ, což jsme později realisticky přehodnotili na poněkud bližší jihozápad a ještě později jsme skromně zatoužili alespoň vypadnout ven z İstanbulu do nejbližších hor. Nu a nakonec jsme kvůli nevhodné předpovědi počasí zůstali celou dobu ve městě. Nicméně i tak, to bylo docela zajímavé a já považuji za vhodné si zde lehce zarekapitulovat.

Den první - turistický

Plán na neděli byl jasný, vzhůru k Černému moři, vzhůru lodí po Bosporu. Vypluli jsme v pravé poledne, leč ještě předtím jsme si užili trošku adrenalinu sháněním speciálních baterek do Klářina foťáku a mojí snahou vyfotit kterak "Na tramvaji vlajky vlají.", což se mi nakonec stejně nezdařilo, protože se mi zaplnila karta, což plynule doplnila vybitá baterka. Čili jestli se těšíte na pěkné fotky Bosporského průlivu, obou mostů, které se přes něj klenou, Černého moře, případně bouře nad byzantským hradem, tak si budete muset nechat zajít chuť. Kromě výše uvedeného byl den zajímavý tím, že na lodi pro 750 pasažérů se tísnilo přinejmenším přesně tolik dychtivých turistů vybavených průvodci Lonely Planet, foťáky a drzostí cpát se úplně všude. Skončil jsem na zádi na zábradlí víceméně jako muž přes palubu. Ostatně, byla to naše chyba vybrat si pro tuto plavbu nedělní poledne.
Po dvou hodinách jsme se vylodili, šoupli si do žaludku kus ryby s čajem a v zástupu výletníků vypochodovali na hrad. Jelikož nejsem vášnivým příznivcem turistických skupinových fotek, vydržel jsem jen asi deset přeskupení a výměn foťáků a uklidil se trošku si zaboulderovat na prastarých hradbách. A pak to přišlo. Ze západu se přihnala nádherná bouře, blesky ostošest mydlily do Evropy a my se tísnili ve výklenku věže spolu s tureckou rodinou a užívali si, že většina ostatních prchla dolů. A jaké bylo naše překvapení, když přestalo pršet a do pěti minut se opět všichni vyrojili z děr a vrátili se ke své obvyklé fotočinnosti. Nicméně plavba zpátky nám poskytla úžasné výhledy, nejméně pět západů slunce, trojici delfínů a úžasnou vůni linoucí se z lodní kuchyně.

Den druhý - zewlovací

Již ráno na mě sednula blbá nálada, tak jsem si sednul před monitor a vytrvale před ním setrvával a utloukal hodinu za hodinu. Jelikož mě tato činnost ani v nejmenším nenaplňovala, uvítal jsem nabídku posílit skupinku, která vyrážela podniknout aktivitu spočívající v popíjení červeného vína s Coca-colou. A rozhodnutí to bylo velmi dobré, protože moje splíny se rozptýlily již během západu slunce u moře, kdy jsme sledovali tanečníky kolem auta, ze kterého duněla tradiční černomořská muzika. Když slunce zapadlo a objevily se světélkující ryby (na které se chodí dívat platonicky zamilovaní), došlo víno i vodka. Nezbylo nám než vyrazit do města, pro další láhev. Po dlouhém hledání a rozhodování zvítězila Yeşil Rakı. Ještě předtím, než jsme ji pokořili, dali jsme si mušle, kokoreç a dvě nargile. Zkrátka končili jsme v době, kdy slunce opět vykouklo nad horizont a z mešit se ozývalo volání k první ranní modlitbě.

Den třetí - uklízecí

Vstal jsem kolem čtvrté odpoledne (viz den druhý) a věnoval se užitečným a bohulibým činnostem. V pokoji jsem si konečně pověsil plakát, nástěnku a vlajku (českou). Nabyl jsem si telefon. Zametl podlahu. Nabyl jsem baterky do foťáku. Došel na nákup. Nabyl holící strojek. Uvařil čaj. A svedl náročnou bitvu s pračkou. Střet započal ještě za asistence Murata, který mi prozradil program číslo devět. Ovšem, když pračka utichla a zdálo se, že je dobojováno, zjistil jsem, že prádlo je jaksi příliš mokré. Zkusil jsem metodu čtyř pokusů a tří omylů, kterou jsem prokládal handmade ždímáním a klením, protože buben byl neustále do poloviny plný ledové vody. Nakonec jsem objevil vítěznou kombinaci - program číslo 18. Triumf oslavím vařením večeře, mytím nádobí a těšením se na zítřejší běžný školní den.

Od ajranu po olivy (18. září 2009)

Dnes je 18. září a podle kalendáře nov, což neznamená nic jiného, než že držím svůj malý soukromý Ramadán a nesním ani sousto. Přesto však sním o jídle a protože turecká kuchyně jeví se mi býti zcela vynikající, nabízím zde abecedně seřazený jídelníček pokrmů, které doporučuji neminout:

Ayran - přestože zbytek seznamu tvoří jídla, neodvážím se vynechat tento skvělý nápoj, který téměř bezvýhradně doprovází jakkékoliv stolování (vyjímku tvoří ryba, ke které se nepije). Jedná se o směs přibližně 80% bílého jogurtu, 20% vody a soli, poměry a chuť se mírně liší v závislosti na výrobci. K dostání je v jogurtových kelímcích (pak se často pije brčkem), skle, plastových lahvích a v lepších restauracích i ve verzi domácí. Před otevřením nikdy nezapomeňte důkladně a důrazně protřepat.

Baklava - místní cukrářský zázrak, časovaná energetická bomba. Turci tvrdě stojí za tvrzením, že jim byl recept zcizen Řeky a také nepoužívají med. Vystačí si s listovým těstem a cukrovým sirupem, některé druhy jsou dochucené lískovými oříšky, pistáciemi a podobně. Prodává se na váhu a způsobuje nadváhu.

Balık - ryba. Turecko disponuje kvartetem moří a množstvím jezer i řek, ryba je tedy velmi přirozenou součástí jídelníčku. Okusil jsem na másle, grilovanou a rovněž velmi zdravou odrůdu fastfůdu, která se jmenuje balık ekmek, což znamená, že se grilovaná ryba ocitne uprostřed půlky chleba doprovázená množstvím zeleniny.

Biber - pepř nebo paprika nebo v zásadě cokoliv pálivého. Základní typologie je pepř černý (kara biber), který se definičně shoduje s pepřem naším. Dále pepř červený (kırmızı biber), což je čerstvá nebo sušená a hrubě mletá ostrá červená paprika. A konečně pepř zelený (yeşil biber) neboli paprika bílá a kozí rohy ve formě čerstvé i naložené v láku. Posledně jmenovaná úprava je nejzáludnější, protože člověk nikdy netuší, jak intenzivní pikantnost si vkládá do úst.

Bulgur - znáte z prodejen zdravé výživy. Oproti české verzi zahrnuje zdejší termín bulgur rozmanitější paletu velikostí včetně natolik drobných, kterým doma říkáme kus-kús. Používá se jako univerzální příloha. Kus-kús verzi jsem okusil smíchanou s rajčatovým protlakem, kořením a zeleninou (jakožto variantu salátu) a počítám, že tuto alternativu budu připravovat i v tuzemsku.

Börek - opět zcizen bakánskými národy. Oproti černohorské je původní turecká verze velmi podobná té, za kterou v noci táhneme na Kobližnou. K sehnání naplněná mletým masem, sýrem či brambory. Obvykle prodávána pod cedulí Börek ve Pide Salonu.

Çorba - čti [džorba] jest obecné označení pro polévku. Podobně jako před rokem ve Viet Namu jsem i letos propadl polévkové vášni. Çorba může být studená z jogurtu a cizrny a dále horký vývar, hrachová a konečně moje nejoblíbenější z červené čočky. Její chuť je neopakovatelná a může být hbitě doladěna užitím citrónu nebo červeného pepře, pojídá se celý den od brzkého rána do pozdní noci a nezanedbatelný je i ekonomický rozměr, protože chlebem, který je nezbytnou a neplacenou přílohou se dá nacpat až na půdu.

Dondurma - zmrzlina. Pravá turecká zmrzlina je velmi tuhá a táhlá do té míry, že místy připomíná žvýkačku a někdy je nezbytné užít příbor k její efektivní konzumaci. A pistáciová je opravdu pistáciová s kousky opravdových pistácií.

Ekmek - chléb, chleba. Naprosto nejzákladnější potravina, přikusuje se (spíš trhá na malé kousky) téměř ke všemu a na stole chybí jen málokdy. Peče se z bílé mouky a základní varianta je vřetenovitého tvaru. Vydrží i několik dní, leč čím čerstvější, tím větší gastrozážitek. A naprosto skvělé jsou různé speciality, za všechny jmenuji alespoň trabzon ekmek, což je velká kulatá placka sypaná sezamem.

Gözleme - turecká náhrada palačinky. Jedná se o ručně vytvořenou tenkou placku z velmi chutného těsta, která se roluje a plní medem, ořechy nebo na slano sýrem. Na požádání mohu povyprávět historku, která se váže k prvnímu ochutnání.

Kahvaltı - obecné označení pro snídani. Ta pravá turecká zahrnuje sýr (případně více druhů), vejce natvrdo, černé olivy, rajčata, okurky a v rámci druhé chodu pak máslo a med, méně často i ovoce. A samozřejmě nekonečné množství čerstvého chleba. Pak ještě existuje Hasanova snídaně, která je k dostání u jednoho medika na východě a kterou navíc tvoří i skvělá omeleta, sladké pečivo a neúnavný hostitel.

Kebap - kebab. Opět se nacházíme v situaci, kdy byl nápad ukraden a pro jistotu i přejmenován na gyros. Ovšem my se nenecháme zmást nějakou lacinou řeckou náhražkou a dopřejeme si pořádnou porci masa. Na výběr máme ze dvou základních možností a sice tavuk (kuřecí) a et (nekuřecí a samozřejmě nevepřové, obvykle skopové a hovězí). Nyní můžeme přistoupit k výběru formy - döner je obecné označení pro pořádné otáčecí špalky, které se ořezávají dlouhatánským nožem, můžeme upřesnit, že si žádáme dürüm (maso se zeleninou a obvykle hranolkami je zarolováno do placky zvané lavaş) nebo sandviç (též yarim ekmek, kdy je stejná náplň umístěna do půlky bílého chleba). Ovšem naše možnosti zdaleka nekončí, kebap lze servírovat i na talíři (porsyon), případně si objednat některou z věhlasných variant - adana kebap (mleté maso je tvarováno do proužků a teprve poté opečeno), çiftlik (krom masa se na talíři ocitne skvěle podušená zelenina) nebo nejvyhlášenější kombinaci, kterou je iskender (kousky masa položené na kouscích chleba doprovází dušená rajčata, rýže, bílý jogurt a někdy i hranolky). Kdo navštíví Turecko a neochutná kebap, nechť stráví zbytek života o chlebu a mrkvi!

Kokoreç - pikantní grilované vnitřnosti, nejčastěji skopová střeva a žaludky. V zásadě něco, co není v Evropě možné okusit kvůli hygienickým předpisům, které jsou zcela v rozporu s gastronomickým právem. Dokonce i zarytí vegetariáni se po Turecku doptávají po této pochoutce.

Köfte - druhá nejčastější úprava masa, které je tentokrát pomleté a splácané do různých tvarů od kuliček, přes válečky po neforemné hroudy. Oproti našemu mletému masu je primární surovina velmi kvalitní, nikterak nastavována rozemletým všímožným. Köfte je možné dostat prakticky všude v různých úpravách, u mě zatím vede ta, kterou jsem okusil tady na bytě a která byla kořeněna mátou.

Kumpir - vezmeme brambor velikosti XXL a pečeme v troubě, případně v alobalu. Jakmile je hotov, nařízneme jen podélně na poloviny a dovnitř vidličkou vmícháme máslo a sýr. Vytvoříme tak bramborovou kaši, kterou následně doplníme některými z mnoha příchutí - majonézové saláty, párky, kyselé okurky, sladká kukuřice, olivy, zelí, pikantní kus-kús, ještě pikantnější rajčatová omáčka, žampiony a mnoho dalších. A výsledek je prostě: Uááá!!!

Lahmacun - jídlo někdy označované jako turecká pizza. Jedná se o tenké těsto potřené podobně tenkou vrstvou směsi z rajčat, mletého masa, koření a zeleniny. Servíruje se se zeleninovým salátem a citrónem. Salát se naloží na placku, přidáme pár kapek citrónu a rolujeme. Často poslouží jako předkrm.

Lokum - nepečená cukrovinka, kterou mi představil Kolík. Kostičky konzistence žvýkačky s příchutí šafránu a mandlí a strouhaným kokosem na povrchu jsou lepivé, sladké a báječné. Existuje vícero druhů, kterými v minulosti nepohrdl ani samotný sultán. Vysoké riziko závislosti.

Mantı - když mě kamarád pozval na typicky tureckou večeři, netušil jsem, že si připomenu svůj výlet na Ukrajinu. Mantı jsou v zásadě pelmeně, vařené těstoviny plněné mletým masem nebo sýrem a dochucené bílým jogurtem. Zde si opravdu netroufám soudit, kdo komu co přebral.

Meyve - ovoce, místní, hrozny, čerstvé, šťavnaté, melouny, zdravé, švestky, broskve, meruňky, fíky, vodní melouny, výborné, jahody, třešně, višně...

Pasta - žádná Itálie. Těstoviny se turecky řeknou makarna, pasta je zlo. Vlastně dorty. Krásně zdobené se vyzývavě vystavují ve vitrínách a čekají. Neodolal jsem více než jednou a nemohu než doporučit.

Pide - první místní jídlo, co jsem ochutnal. Těsto nepodobné pizze tvarované do podlouhlé formy a naplněné sýrem, mletým masem či zeleninou. To vše zapečené v troubě. Naprostá slast. Některé restaurace vytváří až metr a půl dlouhé kousky.

Pilav - vlastně rizoto, které se míchá až na talíři. Základem může být rýže (mimochodem znamenitá) nebo bulgur a k ní se přidávají fazole, čerstvá zelenina, houby nebo dušené kuřecí maso. Případně je možné si objednat variantu karışık, která zahrnuje vše předchozí. Ostatně toto slovíčko doporučuji podržet v paměti, protože může být užitečné i u ostatních jídel, chceme-li ochutnat maximum chutí v minimálním čase.

Pirzola - kotletka, případně kus kuřete s kostí. Hodí se to na gril a opéká do momentu, kdy je to naprosto skvělá bašta. Když jsem okusil poprvé na večeři u přátel v Samsunu, utkali jsme se s výzvou v množství asi kilo masa na hlavu. A prohráli jsme.

Salata - překvapivě něco, co těžce zaostává za Evropou. Salát je prostě jen smíchaná zelenina, někdy s kapkou citrónu nebo octa, sem tam je možné ještě z dálky zahlédnout dressing. Nicméně chuť vlastní zeleniny dostatečně nahrazuje naše náhražky, viz o pár řádků níže.

Sarma - závitky z vinných listů plněné směsí mletého masa, rýže a koření. Miniverze se podává jako předkrm, maxiverze jako plnohodnotné hlavní jídlo. Pro nadšence podobných kombinací se plní i papriky, rajčata a lilek.

Sebze - zelenina, lahodná, čerstvá, rajčata, křupavá, saláty, okurky, chutná, cibulka, nevozená tisíce kilometrů v kamiónu (tedy žádné rajčata ze Španělska, okurky z Holandska), jarní cibulka.

Simit - kolečko z hutného těsta sypané sezamem, které je k dostání na každém rohu a umí posloužit jako nástroj k pozastavení pocitu akutního hladu. Západní turisté používají jako krmivo pro racky při plavbě přes Bospor.

Ülker - a na závěr jméno společnosti, která vyrábí báječné čokoládové tyčinky, například Metro, Rodeo, Dido, Albeni, Çikolatalı Gofret a spoustu dalších, které se teprve chystám ochutnat. Moje první Metro má na svědomí Kolík, čili mu tímto děkuji.

Zeytin - olivy, obvykle černé z různých regionů a v různých nálevech od těch známých až po překvapivě pikantní kousky. Při nakupování ochutnávka zdarma.

Turecké rozvržení (17. - 18. září 2009)

Podařilo se mi najít elegantní způsob, jak odblokovat YouTube. Nejprve jsem své přátele a všemocný Google zahrnul dotazy, následně vyloučil ty způsoby, kterým jsem nerozumněl a vyzkoušel pár z těch zbylých, zaviroval si počítač, obnovil systém a pak ...
... si vzpomněl, že existuje VPN.muni a přihlásil se. Nyní se tedy tvářím, že vůbec nesedím v Istanbulu, ale dlím na půdě Masarykovy univerzity a díky tomu se můžu broadcastovat myself. Abych doplnil reálie, YouTube a další stránky pro přehrávání videa jsou zde blokovány. Příčinou tohoto stavu bylo zveřejnění několika videí, která útočila na Tureckou republiku a Atatürka. Autoři odmítli videa stáhnout a tak bylo nalezeno řešení dle rčení o hoře a Mohamedovi. Následkem je spousta všelijakých serverů a programů, které umožňují zákaz obejít.
Krom YouTube jsem vyřešil i několik dalších podružností, třebas, co tu budu studovat. Po týdnu otevřených přednášek, kdy jsme si ošahávali vyučující i náročnost (například turečtinu jsem si zkusil jako začátečník pravý, pokročilý i začátečník falešný), jsem dopadnul takto:

• TKL112 Turkish Language (false beginner level; 6 kreditů)
• LAW109 Basic Concepts of Turkish Law (5 kreditů)
  
• LAW211 International Law I. (4 kredity)
  
• LAW212 International Law II. (4 kredity)
  
• LAW371 EU Law and Institutions (7 kreditů)
• LAW422 Competition Law (4 kredity)

Všehovšudy tedy 30 pravých evropských kreditů, přičemž si mohu dovolit studovat na 50% neb potřebuji jen 15 z nich. Ve škole strávím všechny středy, čtvrtky a půlky pátků. A to nemusím navštěvovat přednášky mezinárodního práva (které jsou napůl turecky, napůl anglicky), kde jsem si vyjednal samostudium. Naproti tomu se nevykroutím z hodin turečtiny, které vede Marmar, dáma, která má 37 let zkušeností s výukou jazyka a přesto má piercing v nose. Podobně povinná je docházka na lekce práva EU, které vede děkan a jak už to tak v podobných případech bývá, klade na svůj předmět patřičný důraz.
Nu a poslední drobná novinka tohoto týdne je, že od příštího pátku nastupuju do práce. A jako správný Turek jsem ji sehnal po známosti a budu za ní (za prací) dojíždět do Evropy. Přestože moje znalost angličtiny není nikterak vynikající, podařilo se mi přesvědčit rodilého mluvčího, že bude dostatečná pro vedení hodin konverzace. A tak budu konverzovat každý páteční večer, jakož i sobotní a nedělní odpoledne.
A jezdit za prací budu lodí (30 minut), což je krásné. Krásnější než jízda busem do školy (50 minut). Ostatně v dopravních prostředcích strávím týdně přinejmenším 8 hodin, přičemž v lavici to bude o pouhé 3 hodiny více a za katedrou dokonce o 2 hodiny méně. Nic na tom nemění ani fakt, že tu máme o hodinu více, právě teď 1:20, čili za šest hodin vstávám a proto vás ponechávám vašim osudům a jdu snít.

Keep trying... (10. září 2009)

Máte rádi příběhy a pohádky? Ano? Pak pro vás dnes mám hned tři nové východní kousky. Nebojte, všechny jsou krátké a s dobrým koncem. Ostatně, začněme obrázkem.

Příběh první - Residence Permit
Odehrál se již v Samsunu a byl ze všech nejpříjemnější neb stačilo jako v pohádce třikrát navštívit cizinecké oddělení policie, předložit sedmero dokumentů a zaplatiti stopětatřicet liráků a bylo vystaveno. Včetně rodného čísla. Druhá část příběhu se začíná právě nyní neb mám povinnost nahlásit novou adresu, k čemuž je třeba se nejen objednat, ba co víc, vyplnit asi čtyřstránkovou žádost. Kdybych byl moudřejší, zde pobývám na turistické vízum a ušeřený čas a peníze využiju k výletu do Evropy, čímž si prodloužím jeho platnost.

Příběh druhý - ID Card
K vystavení studentské karty bylo třeba zaslat na oddělení zahraničních studií fotografii a odevzdat další dvě papírové a kopii pasu a ISICu. Splnil jsem do poslední fotečky a fotokopejky, leč v pondělí karta nebyla. V úterý jsem se dozvěděl, že chybí fotka a poslal ji ještě jednou. Ve středu mi bylo řečeno ono: "Keep trying..." A dnes (čtvrtek) jsem ji konečně dostal s omluvou, že leží již dva dny na stole.

Příběh třetí - Akbil
Mám-li na mysli Akbil, nejedná se o nové označení chorobomyslnosti, ale o čip, který slouží ke slevě a placení veřejné dopravy. V úterý jsem ve škole vyplnil žádost a vyrazil hledat kanceláře dopravní společnosti, důmyslně ukryté v bezvýznamné čtvrti. Tam jsem si najprve vyslechl hlasitou a vášnivou hádku zákazníka s úřednicí a pak s obavami přistoupil k okénku. Sebrali mi žádost a pět lir a na oplátku jsem dostal růžový papírek. Chvíli jsem bezradně postával, než mi bylo naznačeno, abych přišel za dva dny. 48 hodin nejistoty. Na témže místě jsem vyměnil růžový papírek za plastovou kartičku a vyrazil do přístavu, kde jsem si vystál třetí frontu a do plastové kartičky byl aplikován čip. Byl jsem šťasten, někteří měli proceduru o jednu frontu a několik hodin či dnů delší.

Turecké přesídlení (7. - 10. září 2009)

Ještě varování v návaznosti na předchozí příspěvek. Při stopování v Turecku může docházet k nejasnostem ohledně vaší identity. Na vlastní kůži jsem se občas ocital v kůži Čechoslováka, vyznávajícího islám, dodržujícího ramadán a ženatého s Bárou. Nicméně tato kombinace byla pro cestování zaručeně nejbezpečnější.

Po příjezdu do Istanbulu skvěle zafungovala skvělá věc zvaná CouchSurfing a většinu minulého týdne jsem strávil v bytě, který obývají tři již pracující informatici, tak nějak po/na/před vojnou, které se tu mimojiné bojí jak čert kříže, leč nevyhnou se ani vysokoškoláci. Cengis (před) a Izzet (po) byli naprosto skvělí a krom gauče jim vděčím i za několik večeří, kdy naprosto rezolutně odmítli debatovat o nějakém placení z mé strany a dále výborný večer s nargile a povídáním o nargile.

A nyní k novinkám. Předně mám spravený notebook. Profesionální pracovník firmy DELL přijel, laptop otevřel, kablík zpátky zastrčil, laptop zavřel a odejel, ale ještě předtím mě nezapomněl upozornit, že nejlepší fotbalový tým je Fenerbahçe. Druhou novinkou je, že mám konečně kde bydlet. Tram-ta-ra-rá! Po pěti dnech psaní mailů, telefonování a prohlídek jsem se přesunul zhruba 300 metrů jihovýchodně od mých gaučových dobrodinců. Konkrétně sem:

Zvětšit mapu

Jak můžete viděti, mám to nedaleko k moři, do přístavu, k železnici, o nádraží a dálnicích ani nemluvě. Náš dům leží na hranici čtvrtí Moda (luxusní rezidenční čtvrť pro asijskou smetánku) a Kadikoy (jedno z alternativních center Istanbulu). V ulici lze nalézt přibližně dvě desítky barů a kaváren, kino Rexx, piercingová jakož i tetovací studia a obchody s hudebními nástroji. Rušno je zde do pozdních nočních hodin a již velmi brzo ráno se ozývá křik racků, houkání lodí v přístavu, jakož i ekumenická směsice muezínů a zvonů nedalekého kostela.

Náš byteček nachází se v posledním poschodí čtyřpodlažního domu a kromě dvou velkých pokojů, obrovské terasy a olbřímí obývací haly zahrnuje i můj malý pokoj, ještě menší koupelnu a maličkou kuchyňku. Můj pokoj je velmi specifický neboť vznikl oddělením kusu haly za využití zaslepených oken, čili mám jen jednu zděnou stěnu, zbytek je sklo, jsem tedy v takovém skleníku. Což jen zdůrazňuje skutečnost, že velké okno do ulice je obráceno k jihu a tedy celý den vystaveno plnému slunečnímu svitu. Po náročném pondělním odpoledni plném stěhování, zametání a mytí jsem si prostor přetvořil k obrazu svému a mám zde vše, co potřebuju k životu (a ode dneška i vonné tyčky značky Santa Barbara).

K živému mobiliáři kromě mě patří ještě turecký pár a předevčírem dorazivší student historie z Budapešti. Ale protože se zatím potkáváme spíše v Liman Kahvesi než doma, rozepíšu se o nich jindy. Ovšem spoustu zážitků mám s naším kocourem, který ještě nemá jméno, zato má papíry a čtyři měsíce věku. Jsme ve fázi vymezování si vzájemného teritoria. Zlobil. Vyhodil jsem ho dvěřmi. Umí je otevřít. Vyhodil jsem ho dvěřmi. Zalepil je izolepou. Vrátil se oknem. A ke všemu dnes úspěšně rozprostřel drobky ze zapomenutého kousku chleba po celém pokoji. Ale jinak se máme rádi a už i víme, kde najdeme krmení, když nejsou ostatní doma.

3 937 metrů do výšky a cca 2 000 kilometrů do dálky (5. září 2009)

Predminuly patek byla skoncena moje jazykova priprava [a zacal Ramazan] a nastal tak nejvyssi cas opustit pohodli hotelu a vyrazit na vychod overit, co jsem se naucil. Puvodni plan zahrnoval brigadu na sbirani liskovych orisku, lec ten selhal a my upreli zrak zpet k horam, ke Kaçkaru. Ono my zahrnuje krome me jeste Maren a Fatimu. Druha z nich nikdy nebyla na horach, ale hrozne to chtela zkusit. Nez jsem vymyslel, jestli je to dobrej napad nebo blbej napad nebo jakej je to vubec napad, tak uz jsem se vezl na nakupy vybaveni. Vysledkem byl par bilich tenisek, batoh s obsahem tak 40 litru, prestoze na cedulce bylo 75, spacak vetsi nez zmineny batoh a moje rostouci obavy, jak tahle kavalkada dopadne. K tomu je treba pripocist fakt, ze jsem na hory bral uplne vsechno vcetne notebooku, pul kila caje, lahve gruzinskeho vina, zonglovacich micku a naopak jsem nemel stan, varic a muj spacak ma komfort nekde kolem +15 stupnu a extrem -1. Nejvic zabavny byl fakt, ze Maren je veganka a Fatima je vybirava a zacal ji ramadan, takze jsem s sebou tahl asi 4 kila zeleninovych konzerv, sucharu a podobne nevhodne stravy.

Nicmene v nedeli rano jsme odvazne vyrazili na cernomorskou dalnici na stop. A fungovalo to. Nejprve nas dve auta popovezla na pekne misto a tam jsme chytili kamion do Ordu. Jeho ridic nam tvrdil, ze rozhodne neni mozne dojet za den do Rize, kde planovali nocovat. Moc jsme mu nerozumeli, protoze mluvil desne rychle a vubec to byl divnej patron. Naprosto skveli se naopak ukazali dalsi dva kamionaci. Prvni nas zavezl do Trabzonu a cestou nam nakoupil veceri, druhy jel tridenni streku z Istanbulu do Baku a vecer nas vyhodil na krizovatce celych 30 km vychodne od Rize. Cil byl splnen, spali jsme pod dalnicnim nadjezdem.

Rano jsme se rozloucili s Cernym morem a vyrazili Dolmuşem do hor. Pri cekani na prestup jsem se jiste cizinky anglicky zeptal, zdali nema mapu [dalsi nepodstatna vec, co mi chybela] a pote, co jsem si vsiml, ze ma triko Senzor jsme plynne presli na cestinu. A tak jsem poznal Klaru a Baru. Mely namireno zhruba stejnym smerem a tak jsem byl [pri vedomi nasi nevybavenosti] moc rad, ze budou pobliz. Dolmuş nas dovezl az do osady Kavrun a dal uz se muselo po svych.

První odpolende jsme vystoupali k plesu, kde jsme spali pod širákem. Nebo přesněji, ostatní spali a já klepal kosu ve svém letním spacáku, který byl ráno zdrojem veselí pro místní koňáky. Druhý den jsme překročili průsmyk ve výšce 3 200 mestrů (což jsem považoval za maximální možný výkon vzhledem k vybavení naší skupinky) a přespali na tábořišti. Zde nás ráno opustila děvčata z Německa, která vyrazila cestovat dál na východ. Toto rozhodnutí jsem uvítal jako velmi odpovědné. Dál jsme tedy šli tři a bylo to nádherné, nepopsatelné a nesdělitelné. Ve stručnosti mohu říci, že jsme dobyli vrchol Kaçkar dağ (3 937 m n.m.), čímž jsem o kousek překonal loňský rekord z Phan Xi Pangu.

Rád bych se zmínil o některých okolnostech, které nás cestou provázely. Obvykle šlo o výpravu, kterou jsme nazvali "Křesílka a Peruánec" a která šla stejnou trasu, jako my. Skupina zahrnovala kanadský pár, postaršího Brita sršícího poněkud přeschlým humorem, horského vůdce, který vypadal jako Peruánec a často podceňoval naše schopnosti (například za slunného rána jsme se dozvěděli, že se ztratíme v mlze a spadneme nebo se divil, že nemáme termosku v základním vybavení do hor) a konečně koňáka se dvěma koňmi, kteří výpravě nesli prakticky všechno vybavení. Včetně tří skládacích křesílek, pěti stanů pro pět lidí, velké plynové bomby a dalších vymožeností. Podobných výprav turističných se po horách pohybovalo vícero a budiž naším zadostiučiněním, že jsme na vrcholu byli za výrazně kratší čas než oni.

Na fakt, že Češi jsou jaksi všude jsem si už zvykl. Kaçkar mě překvapil tím, že zde platí - Češi a Izraelci jsou všude. Potkal jsem jich jen několik, ale byli moc fajn a jejich zpěv a modlitby, které jsem slyšel přes stěnu v penzionu byli velmi silným a pěkným zážitkem.

Když jsme slezli dolů, přišel čas se rozdělit. Klára vyrážela do Tbilisi a následně do Baku, kde ji čekala stáž. Já a Bára jsme měli v plánu dostat se do města Erzurum a zde nastoupit den a půl trvající cestu vlakem do Istanbulu. Začali jsme v sobotu v osm ráno, kdy jsme se dozvěděli, že poslední dolmuş odjel před hodinou. Začali jsme tedy stopovat. Ono je to v horské vesničce trošku specifické, protože tudy projíždí auto zhruba jednou za půlhodinu. Třetí nás vzalo a začala úžasná cesta na západ. První den jsme se svezli s nemluvným řidičem dodávky, studentem teologie, minibusem plným státních úředníků, následoval obrovský náklaďák s obrovským kusem kamene (18 tun) a úžasným řidičem, který se jmenoval Mustafa a každý den (kromě neděle) jezdí 2x do lomu a 2x do fabriky a neumí ani slovo anglicky a skvěle jsme si popovídali a má ženu a dvě děti a vůbec to byl skvělý chlap. Nu a pak nám zastavil top-auditor s rodinou vracející se z výletu, v autě jich bylo pět, ale hned volali dědečkovi, ke kterému si půlka přesedla a viděli jsme vesnici, kam jeli pro sýr a nakonec jsme měli i poznávací projížďku Erzurumem, kde jsme večer stopli auto mediků, kteří mířili ke kamarádovi na společnou večeři (což je mimojiné moc pěkný ramadánový zvyk), na kterou nás pozvali a kde jsme nakonec i přespali. Čili bylo jasné, že plán s vlakem padá a místo něj nastupuje otostop.

Další den nás Hasan vyprovodil k dálnici a za deset minut se vrátil s plnou taškou jídla, aby jsme na cestě nestrádali. A jelo se dál - geolog, náklaďák, medik s rychlým vozem a pak to přišlo. Šli jsme pěšky na benzínku, kde stály dva kamiony a řidič jednoho na nás zamával. Jel naším směrem, tak jsme nastoupili. Ale! Byl to jeden z těch úskostlivě čistotných kamioňáků a my jsme byli špinavá zaprášená dvojka po týdnu na horách a obrovkejma báglama. Vydržel to asi hodinu a pak zastavil na odpočívadle, prohodil něco o kamarádovi a nechal nás i s bagáží vystoupit. A začal vysávat a umývat a vůbec desinfikovat svůj vůz a u toho se o něčem dohadoval s řidičem druhého kamionu. Naštěstí se zjevil třetí kamion a jeho řidič nás z této zavlasypřitažené situace vyprostil. Skvělý chlápek, který mluvil trošku anglicky, německy a dřív pracoval v továrně na těstoviny a když ji zavřeli, tak nastoupil do kamionu. Sjezdil něco v Evropě a v plechové bedně pod přívěsem měl neuvěřitelně kompletní pojízdnou polní kuchyň. A když jsme tak seděli u čaje a povídali, zjistil, že chceme až do Istanbulu a začal obvolávat kamarády, protože sám jel jen do půlky cesty. A jel kolem jiný kamión a probehl následující dialog (tomu jsem rozumněl velmi dobře):

"Merhaba, kam jedeš."
"Do Istanbulu."
"A nechceš vzít tyhle dva s sebou?"
"Nechci."
"Tak pojď alespoň na skleničku čaje."

Ano, za pět minut jsme přesedali do přímého spoje na Istanbul, který zahrnoval luxusní nocleh v přívěsu, večeři, gruzínskou snídani, německý noční nákup ovoce a řidiče, který byl malý, zavalitý s krví podlitýma očima, neustále kouřící cigarety a přelazující rádio, nemluvný, ale ve skutečnosti naprosto skvělý a nejdojemnější bylo, když si tenhle drsný chlápek začal potichu prozpěvovat. Po 24 hodinách jsme byli v Istanbulu.

Délka tohoto příspěvku již nabyla olbřímých rozměrů, leč neodpustím si ještě poděkovat všem, kterým vděčím za skvělé zážitky, především:

• Maren a Fatimě za odvahu a výdrž,
  
• všem, co nám zastavili, za to, že nám zastavili,
  
• Hasanovi a kamarádům za večeři a nocleh,
  
• pánům z kamiónů za úžasnou cestu,
• Hospodinovi, Alláhovi a bůhvíkomuještě za neuvěřitelných pět dnů trvající skvělé počasí na horách,
• a Kláře a Báře za to, že se mě ujaly a vůbec za všechno.