Máme tu právě půl druhé ráno a můj papinův mozek je naslamován k prasknutí, čili s radostí vyměním práskání jaderných hřibů za pár něžných slov o tureckých toaletách, o která jsem byl ostatně požádán před dobou vzdálenou podobně jako z İstanbulu do Cařihradu. Abych příliš nepovolil uzdu fantazii, budu se striktně držet akademické formy.
Úvod. Na území Turecké republiky lze vysledovat výskyt různých typů toaletních zařízení, nicméně výrazně převažují dva základní, zbylé zahrnují spíše různé zvláštnosti a výjimky. Prvotní rozdělení můžeme tedy vést po linii dělící záchody na skupinu evropského a tureckého typu, příčemž především první skupinu lze dále dělit na různé varianty (příkladmo evropan s vyhřívaným prkýnkem, evropan s hygienicky jednorázovou papírovou vrstvou na prkýnku, evropan s utrženým prkýnkem). Následující příspěvek nejprve stručně porovnává rozdíly evropského záchodu v Turecku a v Evropě a následně se podrobně věnuje rozboru vlastní turecké toalety v Turecku. Základním pramenem dat je autorova osobní práce v terénu a výstupy nestrukturovaných dialogů s příslušníky místního etnika.
Evropský typ (v místní terminologii
Alafranga) se na první pohled (posed) neliší od svého vzoru, nicméně začasté nebývá vybaven toaletním papírem v Evropě obvyklým. Jeho funkci nahrazuje zařízení, které pomocí pružné hadice přivádí vodu do trysky umístěné v zadní části mísy a mířící na pozadí. Proud vody lze měnit okrouhlým regulátorem umístěným zpravidla po pravé ruce. Toto řešení se vyznačuje značnou mírou praktičnosti, neboť levá ruka je v průběhu regulace zaměstnána zcela jinou činností. Vzhledová podobnost původního a místního zařízení má potenciál přivodit neznalému cizinci řadu potíží. Proto se důrazně doporučuje zvyšovat proud vody z trysky pomalu a plynule, v opačném případě hrozí jistá sebeklystyrizace. Závěrem je vhodné připomenout dobrý zvyk mít si po činu ruce a rovněž zmínit nepříjemnou komplikaci, kterou představují neostříhané nehty.
Turecký typ (označovaný
Alaturka) bývá zdánlivě předpokládán spíše v rurálních oblastech, ale lze jej bez větších obtíží vyhledat i v samotném centru největší evropské metropole. Jeho provedení je technicky výrazně jednodušší, což umožňuje jeho snadnější výrobu. Zcela naopak je tomu pak s jeho užíváním v praxi, především, co do míry uživatelského komfortu. První překážka může vyvstat již při samotním sbírání odvahy vstoupit do dané místnosti (viz přiložená fotodokumentace). Nemenší výzvou je udržení rovnováhy, čemuž nepřispívá absence jakýchkoliv madel ani mokrá kluzká podlaha. Za zcela akrobatický výkon pak lze považovat návštěvu toalety na palubě lodi přes Bospor během zhoršeného počasí doprovázeného vysokým vlnobitím. U předchozího typu popsané zařízení pro přívod vody tentokrát nahrazuje jednodušší systém sestávající z kohoutku a plastové nádoby. Rozdělení úkolů mezi pravou a levou ruku zůstává obdobné. Zatímco v otázkách kvality lze o přednostech tureckého typu pochybovat, nelze mu upřít jasné prvenství v kvantitě. Zařízeními jsou vybaveny prakticky všechny mešity, které jsou volně dostupné v denní i večerní hodinu bez veškerých omezení dokonce i v nepracovní dny. Obvyklá je povinnost složit užívací poplatek ve výši nepřevyšující částku 1TL. V restauracích se kýžená místnost nachází často ve sklepních prostorách nebo naopak v podkroví, cestu lze spolehlivě zjistit užitím věty:
Tuvalet nerede? [tuvalet nerde?] - pozor na nesprávnou výslovnost [merde], která nicméně může vést rovněž ke správné odpovědi
Zcela namístě je důrazné varování před užíváním v České republice obvyklé tzv. "zákeřné" metody (kupříkladu v İstanbulu se nevyskytují vhodné keře a v celém Turecku je tato metoda většinou obyvatel shledávána jako velmi pohoršující).
Závěrem bych rád zdůraznil, že jsem nad vytvářením práce (především v průběhu sběru relevantních dat) proseděl řadu hodin a dospěl jsem k výstupu, který lze formulovat zhruba takto: V Turecku je při pozdravu vhodné podávat pravou ruku, ta levá totiž není od srdce, ale od...
