Tak nám skončil Ramazan a oslavili jsme Bayram, nejdůležitější svátek v roce, takové muslimské Vánoce. Slavilo se tři dny, přičemž včera a dnes bylo volno (což mě nikterak nevytrhlo, protože v pondělí a úterý nemám žádných povinností) a celou tu dobu vládla na ulicích pěkná sváteční atmosféra, lidé se usmívali a přáli si vše nejlepší. Vyptáváním jsem se dopátral alespoň hlavního zvyku, který spočívá v polibcích na tvář starších členů rodiny, což je výrazem úcty a děti na oplátku obdrží nějakou sladkost (proto se svátek někdy označuje jako Şeker Bayramı) a ti starší nějakou hotovost (označení Para Bayramı jsem naštěstí nezaznamenal). Spousta lidí proto odjíždí na svátky domů, za svými rodinami.
I my jsme se původně chtěli vydat na čtyři dny na cestu na daleký východ, což jsme později realisticky přehodnotili na poněkud bližší jihozápad a ještě později jsme skromně zatoužili alespoň vypadnout ven z İstanbulu do nejbližších hor. Nu a nakonec jsme kvůli nevhodné předpovědi počasí zůstali celou dobu ve městě. Nicméně i tak, to bylo docela zajímavé a já považuji za vhodné si zde lehce zarekapitulovat.
Den první - turistický
Plán na neděli byl jasný, vzhůru k Černému moři, vzhůru lodí po Bosporu. Vypluli jsme v pravé poledne, leč ještě předtím jsme si užili trošku adrenalinu sháněním speciálních baterek do Klářina foťáku a mojí snahou vyfotit kterak "Na tramvaji vlajky vlají.", což se mi nakonec stejně nezdařilo, protože se mi zaplnila karta, což plynule doplnila vybitá baterka. Čili jestli se těšíte na pěkné fotky Bosporského průlivu, obou mostů, které se přes něj klenou, Černého moře, případně bouře nad byzantským hradem, tak si budete muset nechat zajít chuť. Kromě výše uvedeného byl den zajímavý tím, že na lodi pro 750 pasažérů se tísnilo přinejmenším přesně tolik dychtivých turistů vybavených průvodci Lonely Planet, foťáky a drzostí cpát se úplně všude. Skončil jsem na zádi na zábradlí víceméně jako muž přes palubu. Ostatně, byla to naše chyba vybrat si pro tuto plavbu nedělní poledne.
Po dvou hodinách jsme se vylodili, šoupli si do žaludku kus ryby s čajem a v zástupu výletníků vypochodovali na hrad. Jelikož nejsem vášnivým příznivcem turistických skupinových fotek, vydržel jsem jen asi deset přeskupení a výměn foťáků a uklidil se trošku si zaboulderovat na prastarých hradbách. A pak to přišlo. Ze západu se přihnala nádherná bouře, blesky ostošest mydlily do Evropy a my se tísnili ve výklenku věže spolu s tureckou rodinou a užívali si, že většina ostatních prchla dolů. A jaké bylo naše překvapení, když přestalo pršet a do pěti minut se opět všichni vyrojili z děr a vrátili se ke své obvyklé fotočinnosti. Nicméně plavba zpátky nám poskytla úžasné výhledy, nejméně pět západů slunce, trojici delfínů a úžasnou vůni linoucí se z lodní kuchyně.
Den druhý - zewlovací
Již ráno na mě sednula blbá nálada, tak jsem si sednul před monitor a vytrvale před ním setrvával a utloukal hodinu za hodinu. Jelikož mě tato činnost ani v nejmenším nenaplňovala, uvítal jsem nabídku posílit skupinku, která vyrážela podniknout aktivitu spočívající v popíjení červeného vína s Coca-colou. A rozhodnutí to bylo velmi dobré, protože moje splíny se rozptýlily již během západu slunce u moře, kdy jsme sledovali tanečníky kolem auta, ze kterého duněla tradiční černomořská muzika. Když slunce zapadlo a objevily se světélkující ryby (na které se chodí dívat platonicky zamilovaní), došlo víno i vodka. Nezbylo nám než vyrazit do města, pro další láhev. Po dlouhém hledání a rozhodování zvítězila Yeşil Rakı. Ještě předtím, než jsme ji pokořili, dali jsme si mušle, kokoreç a dvě nargile. Zkrátka končili jsme v době, kdy slunce opět vykouklo nad horizont a z mešit se ozývalo volání k první ranní modlitbě.
Den třetí - uklízecí
Vstal jsem kolem čtvrté odpoledne (viz den druhý) a věnoval se užitečným a bohulibým činnostem. V pokoji jsem si konečně pověsil plakát, nástěnku a vlajku (českou). Nabyl jsem si telefon. Zametl podlahu. Nabyl jsem baterky do foťáku. Došel na nákup. Nabyl holící strojek. Uvařil čaj. A svedl náročnou bitvu s pračkou. Střet započal ještě za asistence Murata, který mi prozradil program číslo devět. Ovšem, když pračka utichla a zdálo se, že je dobojováno, zjistil jsem, že prádlo je jaksi příliš mokré. Zkusil jsem metodu čtyř pokusů a tří omylů, kterou jsem prokládal handmade ždímáním a klením, protože buben byl neustále do poloviny plný ledové vody. Nakonec jsem objevil vítěznou kombinaci - program číslo 18. Triumf oslavím vařením večeře, mytím nádobí a těšením se na zítřejší běžný školní den.
I my jsme se původně chtěli vydat na čtyři dny na cestu na daleký východ, což jsme později realisticky přehodnotili na poněkud bližší jihozápad a ještě později jsme skromně zatoužili alespoň vypadnout ven z İstanbulu do nejbližších hor. Nu a nakonec jsme kvůli nevhodné předpovědi počasí zůstali celou dobu ve městě. Nicméně i tak, to bylo docela zajímavé a já považuji za vhodné si zde lehce zarekapitulovat.
Den první - turistický
Plán na neděli byl jasný, vzhůru k Černému moři, vzhůru lodí po Bosporu. Vypluli jsme v pravé poledne, leč ještě předtím jsme si užili trošku adrenalinu sháněním speciálních baterek do Klářina foťáku a mojí snahou vyfotit kterak "Na tramvaji vlajky vlají.", což se mi nakonec stejně nezdařilo, protože se mi zaplnila karta, což plynule doplnila vybitá baterka. Čili jestli se těšíte na pěkné fotky Bosporského průlivu, obou mostů, které se přes něj klenou, Černého moře, případně bouře nad byzantským hradem, tak si budete muset nechat zajít chuť. Kromě výše uvedeného byl den zajímavý tím, že na lodi pro 750 pasažérů se tísnilo přinejmenším přesně tolik dychtivých turistů vybavených průvodci Lonely Planet, foťáky a drzostí cpát se úplně všude. Skončil jsem na zádi na zábradlí víceméně jako muž přes palubu. Ostatně, byla to naše chyba vybrat si pro tuto plavbu nedělní poledne.
Po dvou hodinách jsme se vylodili, šoupli si do žaludku kus ryby s čajem a v zástupu výletníků vypochodovali na hrad. Jelikož nejsem vášnivým příznivcem turistických skupinových fotek, vydržel jsem jen asi deset přeskupení a výměn foťáků a uklidil se trošku si zaboulderovat na prastarých hradbách. A pak to přišlo. Ze západu se přihnala nádherná bouře, blesky ostošest mydlily do Evropy a my se tísnili ve výklenku věže spolu s tureckou rodinou a užívali si, že většina ostatních prchla dolů. A jaké bylo naše překvapení, když přestalo pršet a do pěti minut se opět všichni vyrojili z děr a vrátili se ke své obvyklé fotočinnosti. Nicméně plavba zpátky nám poskytla úžasné výhledy, nejméně pět západů slunce, trojici delfínů a úžasnou vůni linoucí se z lodní kuchyně.
Den druhý - zewlovací
Již ráno na mě sednula blbá nálada, tak jsem si sednul před monitor a vytrvale před ním setrvával a utloukal hodinu za hodinu. Jelikož mě tato činnost ani v nejmenším nenaplňovala, uvítal jsem nabídku posílit skupinku, která vyrážela podniknout aktivitu spočívající v popíjení červeného vína s Coca-colou. A rozhodnutí to bylo velmi dobré, protože moje splíny se rozptýlily již během západu slunce u moře, kdy jsme sledovali tanečníky kolem auta, ze kterého duněla tradiční černomořská muzika. Když slunce zapadlo a objevily se světélkující ryby (na které se chodí dívat platonicky zamilovaní), došlo víno i vodka. Nezbylo nám než vyrazit do města, pro další láhev. Po dlouhém hledání a rozhodování zvítězila Yeşil Rakı. Ještě předtím, než jsme ji pokořili, dali jsme si mušle, kokoreç a dvě nargile. Zkrátka končili jsme v době, kdy slunce opět vykouklo nad horizont a z mešit se ozývalo volání k první ranní modlitbě.
Den třetí - uklízecí
Vstal jsem kolem čtvrté odpoledne (viz den druhý) a věnoval se užitečným a bohulibým činnostem. V pokoji jsem si konečně pověsil plakát, nástěnku a vlajku (českou). Nabyl jsem si telefon. Zametl podlahu. Nabyl jsem baterky do foťáku. Došel na nákup. Nabyl holící strojek. Uvařil čaj. A svedl náročnou bitvu s pračkou. Střet započal ještě za asistence Murata, který mi prozradil program číslo devět. Ovšem, když pračka utichla a zdálo se, že je dobojováno, zjistil jsem, že prádlo je jaksi příliš mokré. Zkusil jsem metodu čtyř pokusů a tří omylů, kterou jsem prokládal handmade ždímáním a klením, protože buben byl neustále do poloviny plný ledové vody. Nakonec jsem objevil vítěznou kombinaci - program číslo 18. Triumf oslavím vařením večeře, mytím nádobí a těšením se na zítřejší běžný školní den.
Žádné komentáře:
Okomentovat