PP = páteční poledne, policie podruhé, pohodlná přeprava, proklaté přeháňky, pokřik protestujících, pět pivek. A to vše pěkně popořádku na následujích řádcích.
Vyzbrojen novým papírem z univerzity (v turečtině), fotoaparátem a zavíracím nožem jsem se opět vypravil navštívit policejní stanici. Tentokrát jsem na místo úspěšně dorazil správným autobusem, nicméně oproti minulé návštěvě krátce po poledni. To bylo příčinou mohutných front již u první bezpečnostní kontroly. Tentokrát mi to neprošlo tak lehce, foťák spolu s mým jménem uvíznul hned za bezpečnostním rámem (nůž nikomu nevadil). Při druhé kontrole identity jsem nevědomky předběhl desetimetrovou frontu. A naprosto cílevědomě jsem předběhl dalších asi 100 lidí, když jsem se bez čísla nacpal k přepážce (minule mi řekli, abych šel za tou a tou slečnou, tak jsem se podle toho choval). Měl jsem štěstí, že právě končila polední přestávka a u přepážek ještě nikdo nebyl. Poměrně asertivně jsem se dožádal pozornosti a byl jsem přidělen k jedinému policistovi na cizineckém oddělení, který hovoří anglicky. Poslední komplikací byla chybějící kopie povolení k pobytu, což jsem v přízemí obratem vyřešil a za 15 minut jsem odcházel s vytouženým razítkem. Nicméně musím zhodnotit, že rovněž policie funguje jen napůl - internetové předjednání přesně stanoví, co si má člověk donést za papíry, ale nakonec musí shánět další dokumenty, žádost o novou adresu jsem měl napsanou rukou od Hatice a mohl jsem tam mít v zásadě cokoliv, pro ověření, kde studuju stačilo jen nezávazně odpovědět a na závěr mě pobavilo vrácení foťáku, se kterým jsem stejně musel zpátky do areálu, kde se nesmí fotit, abych mohl projít k východu. Úmysly dobré, realizace pokulhává.
Ovšem díky krátkému procesu jsem získal volné odpoledne a protože poprchávalo, rozhodl jsem se trošku projet veřejnou dopravou. Dopoledne jsem stihl tři autobusy a loď, nyní jsem k nim přidal metro, tramvaj a lanovku. Nu a protože to na vyplnění volného času nestačilo, vytyčil jsem si další cíl a sice sehnat gumový kroužek, který slouží horolezcům na posilování prstů a který se mi podařilo ztratit už druhý týden po příletu do Turecka. Zkušeně jsem zamířil, do čtvrti, kde se nachází několik obchodů s rybářským vybavením, které jako bokovku prodávají i chladné a střelné zbraně a outdoorové vybavení. Přehazovali si mě mezi sebou s tím, že netuší, co sháním a nebo nemají a ať to zkusím u sousedů. Nakonec mě poslali na Taksim s papírkem, že se mám ptát po obchodu s názvem Bouddrhane. Tak jsem se ptal, dvakrát jsem obdržel vágní máchnutí rukou, ve všech ostatních případech pouze nechápavé pohledy. A tak jsem onen krám nenašel a nepomohla mi ani pozdější asistence rodilé mluvčí. Ale jelikož jsem měl šťastný den, tak jsem večer jen tak zkusmo kouknul do jednoho sportu a světe div se, vedle plaveckých brýlí visely moje kroužky. 10 TL a žlutý kousek je můj.
Nevím, jestli to spolu souvisí, ale vždy když navštívím policejní stanici, tak se ochomýtnu u nějaké demonstrace. Tentokrát přišla za mnou, když jsem večeřel pravé italské těstoviny. Zastavila se přímo pod okny, napravo dvě stovky demonstrantů, nalevo téměř tolik policistů. Tentokrát však všechno proběhlo v klidu a kucí v uniformách zasahovat nemuseli. A tak jsme tuto skutečnost mohli oslavit nějakým tím pivkem a živou tureckou muzikou.
Vyzbrojen novým papírem z univerzity (v turečtině), fotoaparátem a zavíracím nožem jsem se opět vypravil navštívit policejní stanici. Tentokrát jsem na místo úspěšně dorazil správným autobusem, nicméně oproti minulé návštěvě krátce po poledni. To bylo příčinou mohutných front již u první bezpečnostní kontroly. Tentokrát mi to neprošlo tak lehce, foťák spolu s mým jménem uvíznul hned za bezpečnostním rámem (nůž nikomu nevadil). Při druhé kontrole identity jsem nevědomky předběhl desetimetrovou frontu. A naprosto cílevědomě jsem předběhl dalších asi 100 lidí, když jsem se bez čísla nacpal k přepážce (minule mi řekli, abych šel za tou a tou slečnou, tak jsem se podle toho choval). Měl jsem štěstí, že právě končila polední přestávka a u přepážek ještě nikdo nebyl. Poměrně asertivně jsem se dožádal pozornosti a byl jsem přidělen k jedinému policistovi na cizineckém oddělení, který hovoří anglicky. Poslední komplikací byla chybějící kopie povolení k pobytu, což jsem v přízemí obratem vyřešil a za 15 minut jsem odcházel s vytouženým razítkem. Nicméně musím zhodnotit, že rovněž policie funguje jen napůl - internetové předjednání přesně stanoví, co si má člověk donést za papíry, ale nakonec musí shánět další dokumenty, žádost o novou adresu jsem měl napsanou rukou od Hatice a mohl jsem tam mít v zásadě cokoliv, pro ověření, kde studuju stačilo jen nezávazně odpovědět a na závěr mě pobavilo vrácení foťáku, se kterým jsem stejně musel zpátky do areálu, kde se nesmí fotit, abych mohl projít k východu. Úmysly dobré, realizace pokulhává.
Ovšem díky krátkému procesu jsem získal volné odpoledne a protože poprchávalo, rozhodl jsem se trošku projet veřejnou dopravou. Dopoledne jsem stihl tři autobusy a loď, nyní jsem k nim přidal metro, tramvaj a lanovku. Nu a protože to na vyplnění volného času nestačilo, vytyčil jsem si další cíl a sice sehnat gumový kroužek, který slouží horolezcům na posilování prstů a který se mi podařilo ztratit už druhý týden po příletu do Turecka. Zkušeně jsem zamířil, do čtvrti, kde se nachází několik obchodů s rybářským vybavením, které jako bokovku prodávají i chladné a střelné zbraně a outdoorové vybavení. Přehazovali si mě mezi sebou s tím, že netuší, co sháním a nebo nemají a ať to zkusím u sousedů. Nakonec mě poslali na Taksim s papírkem, že se mám ptát po obchodu s názvem Bouddrhane. Tak jsem se ptal, dvakrát jsem obdržel vágní máchnutí rukou, ve všech ostatních případech pouze nechápavé pohledy. A tak jsem onen krám nenašel a nepomohla mi ani pozdější asistence rodilé mluvčí. Ale jelikož jsem měl šťastný den, tak jsem večer jen tak zkusmo kouknul do jednoho sportu a světe div se, vedle plaveckých brýlí visely moje kroužky. 10 TL a žlutý kousek je můj.
Nevím, jestli to spolu souvisí, ale vždy když navštívím policejní stanici, tak se ochomýtnu u nějaké demonstrace. Tentokrát přišla za mnou, když jsem večeřel pravé italské těstoviny. Zastavila se přímo pod okny, napravo dvě stovky demonstrantů, nalevo téměř tolik policistů. Tentokrát však všechno proběhlo v klidu a kucí v uniformách zasahovat nemuseli. A tak jsme tuto skutečnost mohli oslavit nějakým tím pivkem a živou tureckou muzikou.
1 komentář:
co to jsou itanske testoviny?
Okomentovat