Kurban bayramı (27. listopadu - 3. prosince 2009)

Svátky oficiálně začínají až v pátek, leč pro nás začaly už ve čtvrtek večer. Vypravili jsme se na operu. V rámci možností (velmi improvizovaně) jsme se oblékli do slušného a v osm večer zasedli v sále na místa za 12,5 TL. Budova opery je zbudována v evropském stylu se spoustou zlata a andělíčků a má báječny systém sedadel, kdy lichá jsou napravo a sudá nalevo. Představení se jmenovalo Don Pasquale a bylo takové růžovobleděmodré, v italštině s tureckými titulky. Nevím, jestli je to operou obecně nebo tímto konkrétním kusem, ale tvrdě jsem bojoval, abych neusnul. A zvládl jsem to. Někteří z nás se pokoušeli usnout. A nepodařilo se jim to. Po dvou hodinách jsme se nacházeli ve stavu připomínajícím účinky měkkých drog a ihned jsme zamířili to pořešit pivkem a muzikou, kterážto kombinace se brzy proměnila v tanec. Spát jsme šli kolem třetí, abychom v šest vstali a vyrazili do okrajovějších čtvrtí města shlédnout rituální obětování zvířat. To se nám nezdařilo, protože se to nově provádí na vyhrazených místech, jejichž poloha nám zůstala utajena. Ale alespoň jsme viděli natolik přeplněnou mešitu, že se spousta mužů modlila na ulici na koberečcích. A zbytek dne jsme strávili na břehu moře ve svitu slunce nad sklenkou čaje. A balením na cestu na jih.

Nu a večer jsme se opět setkali a nalodili do busu, který se k našemu milému překvapení po hodině jízdy nalodil na trajekt, se kterým jsme překročili Marmarské moře, abychom se po noční jízdě probudili u moře Egejského. Bylo nás čtyři, Charlotte z Německa, Clara z Rakouska, Petra ze Slovinska a já sultán, jak mě označil jeden Turek, aby následně dodal, že správný sultán má žen sedm. První den nás čekalo vyřešení tří obtížných úkolů - sehnat lístky zpátky do İstanbulu, půjčit si auto a najít bydlení. Lístky zpátky jsme sehnali snadno přímo na autobusáku a podařilo se nám srazit cenu z 50 na 35TL. Naopak při shánění auta jsme dostali speciální sváteční nabídku, kterou jsem jen mírně zaokrouhlil dolů na 70TL za den. Nicméně rozkošný bílý fiátek, kterému jsme dali jméno Puccini, nám poctivě sloužil po následující čtyři dny bez sebemenšího zádrhelu. Na jeho palubě jsme se přesunuli do vesnice Güzelçamli, kde jsme svedli tvrdý boj s množstvím zavřených nebo předražených hotelů, až jsme našli střechu nad hlavou v penzionu Marti, kde jsme cenu opět srazili na 10TL za hlavu a noc bez topení. Občas netekla teplá voda, ale zase jsme měli k dispozici skvělou terasu, kde se trávily večery jedna radost.
První den jsme navštívili ukrytou jeskyni, kam si chodil Zeus zaplavat s místními dívkami mimo dohled Héry. Já jsem pouze v zápalu focení šlápl do vody. Nicméně zaplavat jsme záhy vyrazili. 28. listopadu jsem se v moři ještě nekoupal. Následný plážový volejbal a fotbálek stál rovněž za to. Jediným slabým místem se ukázala muzika. Počítali jsme s tím, že Puccini bude disponovat pouze autorádiem a pokoušeli se sehnat kazetu na připojení MP3. Bezvýsledně. Jediná kazeta, kterou jsme měli byla Atatürkova oblíbená muzika. Brzy jsme zjistili, že náš vkus je trošilinku jinde. Zkusili jsme rádio, jenže nás zradila zlomená anténa. Tato trýznivá patová situace trvala do chvíle, než jsme prudce zabrzdili před předpotopním obchodem s kazetami a začali se prohrabovat tím nejlepším z 90. let. Nakonec zvítězily 4 kousky - KuschelRock, UB40, Limp Bizkit a ještě jedna, co sem doplním, jak si vzpomenu nebo se doptám (a už to mám, je to David Bowie).
Den druhý jsme se ponořili do historie a nejprve navštívili apolónův chrám, který byl svého času druhý nějvětší na světě a rovněž zde sídlilo druhé nejvýznamější orákulum starého Řecka. Další na řadě byl Miletos s naprosto velkolepým divadlem, vybudovaným do svahu, na jehož opačné straně se rozkládaly rozsáhlé zbytky města s chrámy, lázněmi, fontánami, akvaduktem a přístavem. Při prohlídce toho všeho jsme utrpěli ztrátu třetiny ženstva a vynalezli větu: "Where is Clara Schnecker?" Našli jsme ji poblíž pole s bavlnou, která se zde táhnou na všechny strany a jsou sklízena naprosto obludnými stroji značky John Deer. Další na řadě bylo ukojení hladu. Při pátrání po nějakém místě, kde to provést osvítilo Petru poznání nedávno navštíveného orákula a tak jsme začali pronásledovat kolonu drahých bílích aut. Úspěšně jsme drželi tempo, dokud nás nezastavilo stádo ovcí, za kterým jsme objevili úžasnou rybí restauraci a jako obvykle se nám podařilo usmlouvat cenu z 40TL za kilo na 10TL za rybu. Jíst čerstvou a báječně připravenou rybu na břehu moře, kam zapadá slunce je zážitek z kategorie těžké romantyčno. A v podobném duchu jsme pokračovali, když jsme za svitu měsíce vyrazili do ruin starověkého Priene.
Den třetí jsme zasvětili přírodě a podívali se do národního parku. Bohužel více než polovinu mají pod palcem vojáci a nikoho tam nepouštějí. Ale i tak jsme se báječně prošli nějakých 20km a vyšlápli si do 800 metrů nad skutečným mořem, které se zrcadlilo pod námi. Pěkně z výšky jsme se podívali na řecký ostrov Samos, který leží asi jen kilometr od tureckého břehu a cestou zpátky jsme při známé hře na procvičování paměti museli kufr nahradit dopravním kontejnerem. Vzácného a možná již vymřelého Pantera Anatolského jsme nespatřili, ale zato nám při stopování zpátky zastavila dvě naprosto přecpaná auta, ze kterých se vyrojilo 15 našich kamarádů z univerzity. Setkání jsme lehce zapili a my si zajeli ještě zarelaxovat do radioaktivních termálních vod.
Poslední den jsme si vychutnali dopřáli vesnickou snídani (ostatně, pokud kdokoliv vyrazí do téhle oblasti, pak doporučujeme zmíněnou vesnickou snídani na samotě nedaleko Ağaçlı, dále skvělý börek vedle masny ve vsi Davutlar a konečně pide vynikající chutí i cenou v centru samotného Güzelçamli). Protože jsme slyšeli, že u turistů je populární pořizování fotografií z autobusu, tak jsme si to vyzkoušeli a pak už zamířili do Efezu, kam ovšem zamířila i hromada dalších lidí ze všech koutů zeměkoule. Nicméně záhy jsme se uklidili do příplatkové sekce římských domů a později se už jen toulali vylidněnými ulicemi. Západ slunce a východ měsíce jsme si vychutnali z hory nedaleko domu, kde dle legendy, očitých svědectví i německé jasnovidkyně strávila zbytek života matka proroka Ježíše, Maria. Pěkné místo, dovezl jsem si svíčky na adventní věnec. Ještě jsme chtěli stihnout Artemidin chrám, svého času největší na světě, nicméně na místě jsme našli pouze zavřenou bránu a záhy se objevil cyklista nabízející pohledy, staré mince a průvodcovské služby. Tak jsme prchli, vrátili auto a vrátili se do Istanbulu, kde jsem zamířil s báglem rovnou do školy.
Mám-li hodnotit, pak nemohu než říci, že poegejí patří mezi krásné turecké končiny, obzvláště mimo sezónu, kdy zde vládne klid a místní tráví čas s čajem. Odpočali jsme si, nasáli energii a já se po hlavě vrhnul zpátky do rušného istanbulského života, což mi, jak koukám, ještě pár dní vydrží...

Přestavba (24. listopadu 2009)

Včera jsem jel poprvé metrobusem, když jsem se vracel z letiště, kam jsem ráno vyprovodil rodinu. Domů jsem dorazil kolem půl deváté a šel se ještě na chvilku dospat. V poledne mě probudil lomoz, hluk a třeskot skla. Vyskočil jsem z postele jak čertík z krabičky a vydal se pátrat, který čert to má na svědomí. A nebyl to čert, byla to parta tureckých dělníků, co právě započala rekonstrukci střechy na naší terase. A začali samozřejmě tím, že kladivy rozbíjeli původní skleněné tabule. Takové malé překvapení, prý tu budou 4 dny.
Tak jsem se sbalil, vzal si úvazek a jištění, co jsem si zrovna nechal dovézt z ČR a vyrazil na stěnu. V tělocvičně jsem našel narovnané řady posilovacích strojů stále ještě zahalených v igelitu a dvě nezahalené, ale řádně naštvané holky z klubu. V tělocvičně začala rekonstrukce. A tak jsme místo lezení zachraňovali všechno klubové vybavení a snažili se ho přesunout do bezpečí, protože od dalšího dne budou mít všichni studenti vstup zakázán a práce budou trvat 4 měsíce. Tak jsem asi dolezl a vybavení pošlu za dva týdny zase pěkně zpátky do ČR. A bylo mi to tak nějak líto, že pěkné věci končí.
Nicméně den se zakončil skvěle, když jsem uspořádal český večer se slivovicí, poličanem, bramborovým gulášem, plzní, bábovkou a Knoflíkáři.

1. návštěvní víkend (24. - 25. listopadu 2009)

Uplynuvší víkend jsem měl trošku napilno, navštívili mě totiž rodiče a Schwestřička. Paradoxně mi ze severozápadu přivezli teplo. A to dokonce v různých formách - malá elektrická kamínka, zimní bundu a alkohol. Krom toho jsem zaplnil spíž zásobami na zimu včetně natolik unikátních pochutin jako jsou tvargle, Šeráky a bábovka od Babičky. Jako další potěšení mi byl přivezen blues, čaje a Jára Cimrman. Naoplátku jsem se pokusil zhostit se své role hostitele. Jak se mi to povedlo, můžete posoudit sami.
Na letišti zafungovala česká vlajka a štastně jsme se shledali. Taxík nás dopravil takřka před dveře a protože byla hluboká noc, šlo se spát. Shodou okolností odletěl Adam ve stejném termínu na konferenci do Ameriky a tak jsem mohl nabídnout pohodlí jeho obydlí. Takto jsem vyřešil bed a breakfast jsem řešil každé ráno osobně. Krom snídaní jsme samozřejmě obráželi různá restaurační zařízení a ochutnávali i pochutnávali si na místní kvalitní stravě. A zdravě. Navštívili jsme také některá zrestaurovaná či restaurovaná případně restauraci nepotřebující místa, jako Modrou mešitu, palác Topkapı, velký bazar, egyptský bazar (s kořením), Taksim, páteční trh v Kadiköy či hrobky v Eyüp. Ostatně ve fotogalerii najdete obrázky ze všech těchto míst. V zásadě jsme tak nějak kombinovali památky a nákupy.
Počasí bylo vpravdě podzimně-istanbulské, tak jak jsem o něm slyšel doposud pouze vyprávět. Naštěstí nezapršelo, občas problesklo slunce, ale hlavně byla mlha občas namíchnutá smogem. Vytvářelo to kýčovitě mystickou atmosféru, která omezuje výhled a focení, ale zase mocně umocňuje dojmy. A zastavuje lodě, takže jsme jeden se jeden večer vraceli trošku komplikovaně domů a byli svědky situace, když kdosi možná s úmyslem plavat pěšky možná ze zoufalství skončil v moři a posádka kotvící lodě jej tahala z vody ven.
Polovinu zavazadel zpět do vlasti zabraly opět moje věci. Domů jsem posílal vodní dýmku, čaj, kávu, džezvu, dvě nerezové a jednu porcelánovou konvici, skleničky, hrnec a hned jsem obdržel přezdívku "mladá hospodyňka" a otázku, zda si tu náhodou neskupuju výbavu. Rodinka si krom mých krámů odvážela všeliké zážitky, něco na sebe, něco oliv a sýra a baklavu, kterou jsme nestihli poslední večer ztrestat. Na letišti jsme posnídali kebap a vyrazili každý jinam, oni do Střední Evropy, já zpátky do Asie.
Nu a pár pěkných postřehů na závěr. Mamka si všimla, že tu 90% lidí chodí v černém oblečení a opravdu si tu člověk občas připadá jak na demonstraci BlackBloku. Předal jsem čerstvou znalost, jak hrát tavlu a hra tato se tak zalíbila, že jedno její vydání už máme pěkně doma. Schwestřička by chtěl ayran i na Moravě. Hagia Sofia se zavírá ve čtyři hodiny. A po návštěvě paláce se do ní už nikomu nechce. Taťka zhodnotil, že turecký İstanbul je přeci jen snesitelnější než nepálské Káthmándú. Když má Murat narozeniny, tak hraje skvělou muziku. Pivo nemusí přežít cestu letadlem ani v plechovce zabalené do ručníku. Kocour se rád schovává pod Adamovou postelí. Na příletu jsou cestující z İstanbulu podrobeni výrazně důkladnější prohlídce než ti z Londýna či Moskvy.

Eastanbul Weekly (pátek 13. listopadu 2009)

Mnoho se toho neděje, není mnoho o čem psáti, proto jen stručně shrnu poslední dva týdny. Ten předcházející se v mém diáři hemžil slovíčkem Midterm, které označovalo cosi jako vnitrosemestrálky, prostě takové podzimní zkouškové se vším všudy, ovšem v tureckém provedení. Poprvé jsem si tak zkusil napsat open-book exam a začínám chápat, jak to přijde, že je studium na mé univerzitě tak nenáročné. A to jsem ještě neměl ani jednu z těch zkoušek, kdy vám zadání přijde mailem a máte 48 hodin na odeslání odpovědi. I tak jsem po čtyřech zkouškách (a podobně čtyřech odpolednách na stěně, kde jsem složil zatím první úspěšnou zkoušku z jištění) onemocněl, což se mi přihodilo minulý pátek. Doufám, že to byla alespoň ta swinská chřipka a že už od ní budu mít pokoj, protože pokoj jsem pět dní neopustil a když jsem to včera zkusil, vrátil jsem se ze školy zase potupně do postele. Až dnes mi byla kamarádkou lékařkou z Innsbrucku naordinována zdravotní procházka po břehu moře a zdá se, že dobrý.
Kvůli nemoci jsem taky zameškal minutu ticha na uctění smrti Atatürka a konečně dočetl knihu, co jsem si asi před dvěma měsíci koupil. A máme novou starou elektrickou troubu, tak!?

Čtyři v bytě a kocour (2. - 3. listopadu 2009)

Je tomu asi měsíc, co tady spadlo UFO. Nebyl to talíř, ale elektrický infračervený přímotop na čtyřnožce. Murat mu tak trošku podrazil nožku. A je tomu asi týden, co přišel podzim a s ním déšť a teploty kolem 10°C (prosím nekamenujte mě, já vím, že v Čechám a na Moravě už stihlo mrznout i sněžit). Podobně radikálně poklesla i teplota v našem bytě, který je velmi nepevný a netěsný, okna disponují množstvím škvír, ale za to jen jedinou vrstvou skla, některá nejdou dovřít a téměř všemi táhne. V neděli jsme s Adamem vytáhli paty z vymrzlého bytu a táhli směrem na Carrefour, abychom nastalou situaci vyřešili. Půlhodinu jsme strávili hledáním správného sektoru a další půlhodinu debatováním s prodavačem (plně turecky) o výhodách a nevýhodách jednotlivých typů přímo- i nepřímotopů, abychom nakonec stejně koupili ten nejlevnější s tím, že si jej budeme půjčovat. Kořist jsme dotáhli do ledové jeskyně a jali se ji upevňovat na stěnu pomocí efektivní dvojkombinace kladivo + hřebík. Radostně jsme zajásali, že visí a zasunuli zástrčku do zásuvky. Přístroj zahučel, rozzářil se do červena, zablikal, ztmavnul do černa a zhasnul. Podívali jsme se na sebe. Podívali jsme se do manuálu (cituji):

1. You must read this read this manual before first using,
2. never put the heater to vertical position.

Takže Adam vyrazil na druhou misi vyzbrojen dobrou radou nás tří, že má samozřejmě zkusit reklamaci a v případě potíží hrát cizince a uhrát to na neznalost turečtiny. Po hodině a dvou telefonátech se vrátil z pole vítězně se sice odlišným, leč novým a funkčním zařízením. Následující hodinu jsme všichni soudružsky strávili utěsňováním oken a upevňováním nových topů na stěny. Jeden je u Adama v pokoji a druhý v obýváku, já si do pokoje neurvale urval koberec a deku. Adam se inspiroval mou nedávnou ideou a vybudoval si v pokoji sušák na prádlo z bambusových tyčí.
Nu a celý tento úvod slouží k tomu, abych se nyní plynule pustil do drobných medailónků posádky našeho tanku, původní pracovní název zněl "bestiář".

Adam - má tři magisterské tituly (arabistika, historie a cosi s uměním) a právě dokončuje doktorát (píše komparaci o nástupu divadel v Káhiře a Istanbulu v 19. století). Vzhledem k tomu, že se většinou zavíral do svého pokoje s tím, že má moc práce a zbytek času trávil v archivech a na univerzitě, zařadil jsem si ho do škatulky "studijní typ". Pak odletěl na týden domů do Budapešti (ostatně za dva týdny letí do USA, poslední půlrok strávil v Egyptě, rok žil v Kuvajtu a myslím, že kromě toho se ještě nalítal po všech čertech). Když se vrátil, našel jsem v předsíni modré glády (typ 48). A Adam sám ztratil hlas. Sípal, že byl na koncertě. Na čtyřech koncertech. A o hlas nepřišel v publiku, ale na pódiu. A tak jsem se dozvěděl, že hraje basovku v legendární maďarské punkové kapele Vágtázó Halottkémek (angl. Galloping Coroners, čes. Cválající ohledávač mrtvol). Jejich muzika je již samozřejmě unízděna na mém disku a mohu říci, že se jedná o více než poslouchatelný alternativní punkrock. Na požádání dodám.
Již dřívě jsem se zmínil, že se Adam tvrdě připravoval na maratón, který úspěšně zaběhl v čase lehce přes čtyři hodiny. Dále má rád banány, mléko, jogurt a vejce, což oba kupujeme v zásadě při každém nákupu. Gaia Mesiah patří k jeho nově objevené a nově oblíbené muzice. Nemá rád kocoura. Hovoří arabsky. Když se opije, tak prý buď pláče nebo se pere. Zatím jsem nebyl svědkem ani jednoho. Prohlašuje se za středomořana a je překvapen, že v Istanbulu není léto do půlky prosince jako v Káhiře.
30 let, lehký kuřák, aktuálně nezadaný.

Hatice [hatydže] - pracuje na plný úvazek v projektové kanceláři a zároveň je v posledním ročníku studia architektury (co vím, chybí jí už jen diplomka). Většinu času (včetně sobot) tráví v práci, po práci obvykle chodí do Limana (viz dále). Doma se sem tam otočí. Má ráda Walt Disney a Murata, ale nerada vaří a když už, tak si nevěří. Ráda by cestovala, ale protože je to pro Turky trošku obtížnější (složité získávání víz, za pas se platí vysoké částky), tak byla pouze v New Yorku. V Evropě má mnoho přátel, někteří z nich zde dříve bydleli. Pochází z İzmiru a má arménské a řecké kořeny.
Nemýlím-li se tak 24 let, kuřačka, chodí s Muratem.

Kedi [kedy] - též Cat, Macska a Kocour (povšimněte si, že pouze čeština rozlišuje pohlaví), jiné jméno zatím nemá, reaguje na výše uvedené i na turecké ps-ps-ps-ps-ps, stejně jako na české či-či-či-či-či. Jediný opravdu stálý obyvatel bytu (ovšem začíná s oblibou číhat u dveří, tak čekám, kdy zkusí zdrhnout). Podobá se spíše kocourům, které máme doma, než Remusovi z privátu v Brně. Je totiž hubený a inteligentní. Někdy až moc. Nicméně jsme si vyjasnili pravidla, vytyčili hranice a v zásadě tak narovnali náš vztah do skvělé rovinu. K tomuto výsledku jsem se dopracoval metodou chleba a novin. A nakonec jsem vyřešil i jeho schopnost otevřít dveře do mého pokoje a ve čtyři ráno mě přijít skákat po hlavě. Na noc opírám o dvěře dvě 8kg činky, což se ukazuje jako zcela adekvátní opatření.
Celkem překvapivě je Kocour fascinován vodou a vším, co s ní souvisí. Nevynechá jedinou příležitost běžet se podívat do koupelny na odpad, když pračka vypouští vodu, bedlivě sleduje i čepování pitné z kanystru v kuchyni a leze do dřezu, což ho nemůžu odnaučit. Sem tam shodí skleničku nebo hrnek. Ostatně shazuje i spoustu dalších věcí a když ho chytne rapl (obvykle večer), tak útočí na nohy. Má rád granule, tkaničky mých bot, lovení much. Nežere mlíko, těstoviny a chleba jen z ruky. Bojí se novin, rozprašovače na květiny a českého kššššccc.
6 měsíců, nekouří, kvůli technickým překážkám nezadaný.

Murat - s námi oficálně nebydlí, leč fakticky bydlí. Ale doma bývá podobně jako Adam nebo Hatice, čili zřídka. Má rád svou práci. A není se čemu divit neboť jeho pozice by se dala označit jako full-responsible. Má na starosti 8 barů na naší ulici, kde je odpovědný za to, kdo bude stát za barem, kdy se bude hrát jaká muzika, za veškerou propagaci a design podniků a k tomu několik večerů v měsíci hraje jako DJ. Jeho pracovištěm je obvykle jeden z jemu svěřených podniků a sice Liman Kahvesi, jeho nářadím je notebook a telefon. Krom toho všeho je velký fanoušek filmů (obzvláště hororů) a občas na ně píše recenze do časopisu. Dříve pracoval mimojiné jako kuchař, čili umí skvěle vařit. Nemá rád fotbal a není fandou žádného z klubů. Nosí delší vlasy, brýle a piecing v nose.
Přes 30 let, kouří, chodí s Hatice.