Pěkný podvečer vážení čtenáři,
dovolte mi, abych s vaším svolením otevřel nové číslo východního týdeníku. Ještě než se pustím do psaní, rád bych reagoval na množící se dotazy ohledně komentářů k jednotlivým příspěvkům. Ano, komentáře máme, leč k jejich otevření je třeba nejprve kliknout na nadpis příspěvku, pak jsou k nalezení dole pod textem článku. V souvislosti s tím mě napadá, že vlastně netuším, kdo všechno to zde pravidelně či nepravidelně pročítá. Rád bych vás proto poprosil, aby jste mi tentokrát zanechali drobný komentář pod tímto článkem. Díky tomu si budu moci představit vaše tváře a možná i vhodně přizpůsobit obsah. Děkuji pěkně.
Jak jsem šel poprvé do práce
Jak jsem již naznačil, za prací dojíždím do Evropy. V pátek jsem vyplul, abych odvedl svoji první hodinu anglické konverzace. Leč někdo někde se zjevně rozhodl, že abych to svedl, potřebuji ještě jednu lekci. A tak jsem překvapeně nalezl menšího brýlatého rodilého mluvčího, který byl překvapen podobně jako já. Zdrojem našeho společného překvapení bylo to, že jsme oba měli vést stejnou hodinu. Tak jsem moudře ustoupil a načerpal nějaké nové zkušenosti a podněty, abych se nechal ujistit děvčaty v kanceláři, že zítra již pracuju normálně.
V sobotu po poledni jsem se tedy podruhé vypravil a pro jistotu řádně vybavil. A nemýlil se, protože tentokrát nedorazili studenti. Nicméně jistý pokrok byl v tom, že jsem k telefonu sehnal odpovědného vedoucího, který mi krom omluvy poskytl i ujištění, že v neděli bude vše podle plánu. Získaný volný čas jsem tedy podle svého záložního plánu využil k první návštěvě probíhajícího bienále (díky novinářské průkazce spolubydlícího zdarma).
Netuším proč, ale v neděli jsem si nevzal ani špetku poučení z předchozích dní a kouzelnou průkazku nechal doma. Kromě ní zapomněl i foťák a navíc jsem měl smůlu, protože telefonát, že ani dnes se výuka nekoná jsem obdržel právě ve chvíli, kdy jsem se nalodil na loď do Evropy. Takže ve výsledku zatím nula - nula - nic. Keep trying.
Jak jsem šel poprvé na fotbal
Varování: ty, kdo mě znají poprosím, aby se posadili nebo se něčeho přidrželi, tohle totiž u mě čekal málokdo.
Prozradím-li v Turecku někomu, že jsem z České republiky, obvykle se dozvím: "Ááá, Milan Baroş!" Na mé ohrazení, že se jmenuju Vojta Benda tu ohled neberou a vášnivě gestikulují, že Milan Baroš jako fakt dobrý. Tak jsem zapátral a zjistil, že onen člověk má co do činění s fotbalem. Ostatně základní sociopolitckou štěpící linií zde není etnicita, souhlas s politickou stranou či náboženství, ale podpora toho či onoho fotbalového klubu. Je to podobně důležité, jako jestli volíte Losnu nebo Mažňáka.
Přišlo mi to velmi zajímavé a začal jsem se pídit více. Hraje se tu jistá Süper Lig a jen v Istanbulu jsou do ní zapojeny tři kluby a sice (v abecedním pořadí) černobílý Beşiktaş Jimnastik Kulübü, žlutomodrý Fenerbahçe Spor Kulübü a žlutočervený Galatasaray Spor Kulübü. Poslední z nich je na prvním místě tabulky a protože jedna kamarádka patří do tvrdého jádra fanoušků, tak jsem včera sebral svých 45TL a vyrazil na zápas s Eskişehir Spor (zkráceně se užívá označení SS).
Již po nastoupení do autobusu bylo jasné, že se něco chystá neb polovina pasažérů byla vybavena šálami a uniformována do žlutočervena případně fialova (ten správný a opravdový dres se pozná podle toho, že má nášivku s hologramem, což znamená, že je plně originální a byl nekřesťansky drahý). Autobus nás vyhodil nedaleko zajímavého úkazu, kterým byl BurgerKing zcela zaplňěný fanoušky, kteří se snažili na poslední chvíli naplnit hladová břicha. Ti ostatní je plnili pomocí Efes Pilsen. Nu, naše skupinka čítala něco mezi 10 a 20 osobami, včetně nás tří cizinců. Pro jistotu jsme byli rovněž ošálováni, aby jsme někoho neošálili a nedostali se tak do potíží. Již sám vstup na stadion je jedno velké dobrodružství, kdy člověk vyndává z kapes vše, co by bylo možné vhodit na trávník, aby pak prošel hladce kontrolou za užití kouzelné věty: "Do you speak English?" Několik z nás jsme dovnitř protáhli metodou teplých bratří, která spočívá v nalepení se dvou lidí na sebe tak, aby prošli turniketem na jeden lístek.
A pak to přišlo a my přišli na tribunu. Více než 20 000 lidí. Teprve nyní jsem zjistil, že vlastně všichni fanoušci patří k tvrdému jádru neboli Ultraslan. Naši přátelé jsou členové univerzitních ultras a náš kotel byl za brankou. Co se v kotli vaří dirigují zkušení mazáci (otočení k fanouškům místo k fotbalu), kteří pomocí signalizace rukama organizují celou tu masu skandujících lidí. Než jsme se nadáli, už jsme měli nad hlavou dvacetimetrovou klubovou vlajku a nevědomky jsme zpívali tureckou hymnu (a mě teda přišlo divný, že se tehnle kousek nějak liší od těch ostatních typicky fotbalových pokřiků). Nu a pak se začalo hrát, ale spíš to vypadalo, že na trávník kouká málokdo. Halekalo se, pokřikovalo, skandovalo, tleskalo, skákalo, pískalo i vytvářelo masové ticho. Ostatně, dnešní noc strávím prací nad tím, abych vám zprostředkoval zvukový záznam který jsem na místě pořídil, fotky budou co nevidět (tedy hned, jakmile je seženu). Skvělou atmosféru zápasu trošku pokazilo to, že skončil remízou 1:1, což domácí příznivci brali jako porážku a trošku si vjeli do vlasů s fandy hostů. Nicméně zážitek to byl mohutný a myslím, že spolu s ochutnáním Iskenderu a návštěvou Hammam patří do zlatého trojlístku turecké kultury.
dovolte mi, abych s vaším svolením otevřel nové číslo východního týdeníku. Ještě než se pustím do psaní, rád bych reagoval na množící se dotazy ohledně komentářů k jednotlivým příspěvkům. Ano, komentáře máme, leč k jejich otevření je třeba nejprve kliknout na nadpis příspěvku, pak jsou k nalezení dole pod textem článku. V souvislosti s tím mě napadá, že vlastně netuším, kdo všechno to zde pravidelně či nepravidelně pročítá. Rád bych vás proto poprosil, aby jste mi tentokrát zanechali drobný komentář pod tímto článkem. Díky tomu si budu moci představit vaše tváře a možná i vhodně přizpůsobit obsah. Děkuji pěkně.
Jak jsem šel poprvé do práce
Jak jsem již naznačil, za prací dojíždím do Evropy. V pátek jsem vyplul, abych odvedl svoji první hodinu anglické konverzace. Leč někdo někde se zjevně rozhodl, že abych to svedl, potřebuji ještě jednu lekci. A tak jsem překvapeně nalezl menšího brýlatého rodilého mluvčího, který byl překvapen podobně jako já. Zdrojem našeho společného překvapení bylo to, že jsme oba měli vést stejnou hodinu. Tak jsem moudře ustoupil a načerpal nějaké nové zkušenosti a podněty, abych se nechal ujistit děvčaty v kanceláři, že zítra již pracuju normálně.
V sobotu po poledni jsem se tedy podruhé vypravil a pro jistotu řádně vybavil. A nemýlil se, protože tentokrát nedorazili studenti. Nicméně jistý pokrok byl v tom, že jsem k telefonu sehnal odpovědného vedoucího, který mi krom omluvy poskytl i ujištění, že v neděli bude vše podle plánu. Získaný volný čas jsem tedy podle svého záložního plánu využil k první návštěvě probíhajícího bienále (díky novinářské průkazce spolubydlícího zdarma).
Netuším proč, ale v neděli jsem si nevzal ani špetku poučení z předchozích dní a kouzelnou průkazku nechal doma. Kromě ní zapomněl i foťák a navíc jsem měl smůlu, protože telefonát, že ani dnes se výuka nekoná jsem obdržel právě ve chvíli, kdy jsem se nalodil na loď do Evropy. Takže ve výsledku zatím nula - nula - nic. Keep trying.
Jak jsem šel poprvé na fotbal
Varování: ty, kdo mě znají poprosím, aby se posadili nebo se něčeho přidrželi, tohle totiž u mě čekal málokdo.
Prozradím-li v Turecku někomu, že jsem z České republiky, obvykle se dozvím: "Ááá, Milan Baroş!" Na mé ohrazení, že se jmenuju Vojta Benda tu ohled neberou a vášnivě gestikulují, že Milan Baroš jako fakt dobrý. Tak jsem zapátral a zjistil, že onen člověk má co do činění s fotbalem. Ostatně základní sociopolitckou štěpící linií zde není etnicita, souhlas s politickou stranou či náboženství, ale podpora toho či onoho fotbalového klubu. Je to podobně důležité, jako jestli volíte Losnu nebo Mažňáka.
Přišlo mi to velmi zajímavé a začal jsem se pídit více. Hraje se tu jistá Süper Lig a jen v Istanbulu jsou do ní zapojeny tři kluby a sice (v abecedním pořadí) černobílý Beşiktaş Jimnastik Kulübü, žlutomodrý Fenerbahçe Spor Kulübü a žlutočervený Galatasaray Spor Kulübü. Poslední z nich je na prvním místě tabulky a protože jedna kamarádka patří do tvrdého jádra fanoušků, tak jsem včera sebral svých 45TL a vyrazil na zápas s Eskişehir Spor (zkráceně se užívá označení SS).
Již po nastoupení do autobusu bylo jasné, že se něco chystá neb polovina pasažérů byla vybavena šálami a uniformována do žlutočervena případně fialova (ten správný a opravdový dres se pozná podle toho, že má nášivku s hologramem, což znamená, že je plně originální a byl nekřesťansky drahý). Autobus nás vyhodil nedaleko zajímavého úkazu, kterým byl BurgerKing zcela zaplňěný fanoušky, kteří se snažili na poslední chvíli naplnit hladová břicha. Ti ostatní je plnili pomocí Efes Pilsen. Nu, naše skupinka čítala něco mezi 10 a 20 osobami, včetně nás tří cizinců. Pro jistotu jsme byli rovněž ošálováni, aby jsme někoho neošálili a nedostali se tak do potíží. Již sám vstup na stadion je jedno velké dobrodružství, kdy člověk vyndává z kapes vše, co by bylo možné vhodit na trávník, aby pak prošel hladce kontrolou za užití kouzelné věty: "Do you speak English?" Několik z nás jsme dovnitř protáhli metodou teplých bratří, která spočívá v nalepení se dvou lidí na sebe tak, aby prošli turniketem na jeden lístek.
A pak to přišlo a my přišli na tribunu. Více než 20 000 lidí. Teprve nyní jsem zjistil, že vlastně všichni fanoušci patří k tvrdému jádru neboli Ultraslan. Naši přátelé jsou členové univerzitních ultras a náš kotel byl za brankou. Co se v kotli vaří dirigují zkušení mazáci (otočení k fanouškům místo k fotbalu), kteří pomocí signalizace rukama organizují celou tu masu skandujících lidí. Než jsme se nadáli, už jsme měli nad hlavou dvacetimetrovou klubovou vlajku a nevědomky jsme zpívali tureckou hymnu (a mě teda přišlo divný, že se tehnle kousek nějak liší od těch ostatních typicky fotbalových pokřiků). Nu a pak se začalo hrát, ale spíš to vypadalo, že na trávník kouká málokdo. Halekalo se, pokřikovalo, skandovalo, tleskalo, skákalo, pískalo i vytvářelo masové ticho. Ostatně, dnešní noc strávím prací nad tím, abych vám zprostředkoval zvukový záznam který jsem na místě pořídil, fotky budou co nevidět (tedy hned, jakmile je seženu). Skvělou atmosféru zápasu trošku pokazilo to, že skončil remízou 1:1, což domácí příznivci brali jako porážku a trošku si vjeli do vlasů s fandy hostů. Nicméně zážitek to byl mohutný a myslím, že spolu s ochutnáním Iskenderu a návštěvou Hammam patří do zlatého trojlístku turecké kultury.
6 komentářů:
ačkoliv je mi tento druh sportu cizí, zážitek to byl zaviděníhodný
hlásím se jako pravidelný a pocitvý čtenář... zároveň gratuluji k přežití fotbalového zápasu v kotli.
Též se hlásím jako pravidelný čtenář. Jen tak dál!:)
Elwood
poslušně hlásim, že toto tu čtu
chtel jsem napsat nejaky nevhodny komentar o mem imaginarnim pomeru se slecnou Cannon, ale uvedomil jsem si, ze to asi taky cte :D
Se zpožděním, ale stále se snažím číst :) je to bomba!!
Okomentovat