Pro zacatek mi dovolte nekolik omluv [a vymluv]. Do Istanbulu jsem prijel v pondeli, ale nez jsem sem stihl napsat radku, tak me postihlo zatmeni meho monitoru, jemuz zrejme odesla LCD lampa a ja nyni cekam, az prijdou chlapci z Teknik Servis a rozsviti. Neni to jednoduche, protoze chlapci zase cekaji na lampu odkudsi z Irska, cili cerna hodinka mozna potrva cely tyden. A proto budou v tomto a mozna i dalsich clancich absentovat hacci a carky a naopak pribude preklepu.
Nu a nyni k vete z nadpisu, ktera odvazne tvrdi, ze hovorim turecky. Pekne popravde a narovinu - nehovorim, nicmene umim uz mozna ke stovce tureckych slov a neco pres desitku gramatickych jevu. Za vetsinu z toho vdecim cloveku, kteremu jiz nereknu jinak nez - Mustafa Bey.
Mustafa Bey hovori vyborne turecky, dobre anglicky a umi spoustu vtipnych slovnich spojeni rusky, srbochorvatsky, italsky, francouzsky, spanelsky, nemecky a buhvijakjestesky. Sve znalosti nabyl behem pobytu v Belorusku, Uzbekistanu a byvalojugoslavskem Sandzaku. Ovsem jeho nejoblibenejsi hlaskou bylo jednoznacne anglicke - "Lets have a break". Pote nasledoval jeden nebo vice salku caje a jedna nebo vice cigaret. Po hlasce "Exam will be half-real" nasledovala zkouska, kterou opravdu neslo neslozit. Pochvalu Mustafa Bey zasluhuje i za nezapomenutelne bubenicke vystoupeni, kteremu padla za obet lahev Rakı a sklenice od piva.
Nu a aby jste se mohli necemu priucit i vy, dovolte mi lehce si zaallesgutovat:
Ano, na tomto miste puvodne mel byt vtipny slovnicek tureckeho jazyka, lec kvuli kriticky omezene diakritice nejsem schopen zajistit spravnou vyslovnost a proto skoncim podobne jako jsem zacal a omlouvam se, Alles Gute bude pozdeji.
Çay č. 2 (18. srpna 2009)
Slůvko z nadpisu může působit lehce exoticky, nicméně jeho výslovnost se od české verze nikterak neliší. Prostě čaj. Ovšem zdejší čaj jest poněkud jiný šálek kávy, než který známe z našich sáčků od Jemčy (o tom že turecká káva není český turek se taky podrobně rozepíšu jindy). Již jsem se letmo zmínil o návštěvě v továrně Çaykur a myslím, že je na místě lehce zopakovat a udělat tak radost matce moudrosti.
Turecká cesta čaje začíná na plantážích, které se šplhají do svahů, kopců a hor lemujících východní pobřeží Černého moře. Zdejší mekkou je slavné město Rizé, podle kterého jsou začasté pojmenovány všechny čaje vyprodukované v Turecku. V regionu panují skvělé podmínky pro pěstování čaje - dostatek srážek i slunečního svitu, vhodná půda, mírné teploty v zimě a po celé věky láska a péče místních obyvatel. Díky tomu je možné plantáže sklidit třikrát za rok.
Ostříhané čajové listy svážejí nákladní automobily do soukromých nebo státních továren (těch je v celém Turecku 45, všechny na východě země). Listy se vysypávají na posuvné dopravníky, kde se lehce suší a putují do hal, které již několik desetiletí okupují starobylé stroje. Čaj se postupně suší, mele na menší části (což je zásadní rozdíl oproti indickým a cejlonským černým čajům, které zachovávají listy celé), fermetuje, peče v obrovských pecích, zbavuje přebytečných částí, třídí podle velikosti částic (tříd je celkem 6 a jejich kombinace a vzájemné poměry určují kvalitu výsledného produktu) a na závěr balí do obrovských dvacetikilových pytlů, menších půlkilových pytlíků a ještě menších 200 gramových plechovek. Celá procedura je fascinující záležitostí intenzivně prostoupenou čajovou vůní, horkem z pecí a zapáleným výkladem pana řídícího. Výroba v továrně běží nepřetržitě a výsledkem je tuna čaje každou hodinu. Zanedbatelná část produkce zahrnuje čaje zelené a aromatizované (marocká nana máta, bergamot), naprosto převažující je pak specifický turecký černý čaj.
Skvěle, nyní máme balení čaje, voda se jistě v okolí také najde a ve spojení v ohněm, případně jiným zdrojem energie ji můžeme ohřát a zajistit si tak vše potřebné pro přípravu čaje jakožto nápoje. Tradiční turecký způsob přípravy vnímám jako další zázrak zdejší čajové kultury. Opírá se o dva pilíře, respektive o dvě čajové konvice různých velikostí. Větší z nich naplníme vodou, kterou přivedeme téměř k varu. Do menší konvice vsypeme čaj (obvykle neobvykle velké množství, až 200 gramů na litr vody), zalejeme horkou vodou a menší konvici umístíme tak, aby její dno bylo stále zahříváno párou ze spodní větší konvice. Po 15 - 20 minutách louhování je čaj připraven.
Výborně, nyní máme čaj, horkou vodu a zbývá nám sehnat podšálek, sklenici, cukr a lžíci. Místní čajové sklenky získaly postupem věků specifický, naprosto dokonalý tvar. Existují ve dvou velikostech - menší
küçük a větší büyük. Čaj bývá velmi silný a obvykle se ředí právě horkou vodou z druhé konvice. Množství cukru závisí na osobních preferencích, já doporučuji dvě kostky (turecké jsou zhruba poloviční oproti našim) pro menší a tři až čtyři pro větší sklenici. Po oslazení se čaj pije ještě horký. Ohledně pravidel pití čaje jsem doposud vypozoroval jediné - pije se v jakémkoliv množství v kteroukoliv denní či noční dobu.
Nu a všem, kteří měli tu sílu dočíst až sem, prozradím, proč právě čaj č. 2. Dvojka je nejznamenitější třída, která se samostatně podává pouze hlavám států a jiným pohlavárům, leč přímo v továrnách se nabízí neopakovatelná příležitost tento čaj okusit. Této příležitosti jsem využil v množství šesti sklenek a nezbývá mi než vyseknout hlubokou a upřímnou poklonu tomuto čaji, mistru s knírem, který jej připravil, jakož i společnosti Çaykur, na jejíž stránkách se můžete o tureckém čaji dočíst více.
Turecká cesta čaje začíná na plantážích, které se šplhají do svahů, kopců a hor lemujících východní pobřeží Černého moře. Zdejší mekkou je slavné město Rizé, podle kterého jsou začasté pojmenovány všechny čaje vyprodukované v Turecku. V regionu panují skvělé podmínky pro pěstování čaje - dostatek srážek i slunečního svitu, vhodná půda, mírné teploty v zimě a po celé věky láska a péče místních obyvatel. Díky tomu je možné plantáže sklidit třikrát za rok.
Ostříhané čajové listy svážejí nákladní automobily do soukromých nebo státních továren (těch je v celém Turecku 45, všechny na východě země). Listy se vysypávají na posuvné dopravníky, kde se lehce suší a putují do hal, které již několik desetiletí okupují starobylé stroje. Čaj se postupně suší, mele na menší části (což je zásadní rozdíl oproti indickým a cejlonským černým čajům, které zachovávají listy celé), fermetuje, peče v obrovských pecích, zbavuje přebytečných částí, třídí podle velikosti částic (tříd je celkem 6 a jejich kombinace a vzájemné poměry určují kvalitu výsledného produktu) a na závěr balí do obrovských dvacetikilových pytlů, menších půlkilových pytlíků a ještě menších 200 gramových plechovek. Celá procedura je fascinující záležitostí intenzivně prostoupenou čajovou vůní, horkem z pecí a zapáleným výkladem pana řídícího. Výroba v továrně běží nepřetržitě a výsledkem je tuna čaje každou hodinu. Zanedbatelná část produkce zahrnuje čaje zelené a aromatizované (marocká nana máta, bergamot), naprosto převažující je pak specifický turecký černý čaj.
Skvěle, nyní máme balení čaje, voda se jistě v okolí také najde a ve spojení v ohněm, případně jiným zdrojem energie ji můžeme ohřát a zajistit si tak vše potřebné pro přípravu čaje jakožto nápoje. Tradiční turecký způsob přípravy vnímám jako další zázrak zdejší čajové kultury. Opírá se o dva pilíře, respektive o dvě čajové konvice různých velikostí. Větší z nich naplníme vodou, kterou přivedeme téměř k varu. Do menší konvice vsypeme čaj (obvykle neobvykle velké množství, až 200 gramů na litr vody), zalejeme horkou vodou a menší konvici umístíme tak, aby její dno bylo stále zahříváno párou ze spodní větší konvice. Po 15 - 20 minutách louhování je čaj připraven.
Výborně, nyní máme čaj, horkou vodu a zbývá nám sehnat podšálek, sklenici, cukr a lžíci. Místní čajové sklenky získaly postupem věků specifický, naprosto dokonalý tvar. Existují ve dvou velikostech - menší
küçük a větší büyük. Čaj bývá velmi silný a obvykle se ředí právě horkou vodou z druhé konvice. Množství cukru závisí na osobních preferencích, já doporučuji dvě kostky (turecké jsou zhruba poloviční oproti našim) pro menší a tři až čtyři pro větší sklenici. Po oslazení se čaj pije ještě horký. Ohledně pravidel pití čaje jsem doposud vypozoroval jediné - pije se v jakémkoliv množství v kteroukoliv denní či noční dobu.Nu a všem, kteří měli tu sílu dočíst až sem, prozradím, proč právě čaj č. 2. Dvojka je nejznamenitější třída, která se samostatně podává pouze hlavám států a jiným pohlavárům, leč přímo v továrnách se nabízí neopakovatelná příležitost tento čaj okusit. Této příležitosti jsem využil v množství šesti sklenek a nezbývá mi než vyseknout hlubokou a upřímnou poklonu tomuto čaji, mistru s knírem, který jej připravil, jakož i společnosti Çaykur, na jejíž stránkách se můžete o tureckém čaji dočíst více.
Atatürk (17. srpna 2009)
Mé poznání Turecka by bylo prachbídné, kdybych nevěnoval náležitou pozornost nejvýznamější osobnosti novodobých a v zásadě celých dějin Turecka, muži, jehož jméno jest Mustafa Kemal Atatürk. Mám to štěstí, že jsem přistál v Samsunu, ve městě, kde 19. května 1919 přistál i samotný Atatürk, aby zde zahájil revoluci, která proměnila Turecko z prohnilého osmanského mocnářství v moderní republiku.
Měl jsem neopakovatelnou možnost navštívit památná místa, kde se odehrávaly tyto historické zvraty. Například molo, kde Atatürk vystoupil z lodě a kde je dnes tato událost zpodobněna sousoším, které je jako živé. Dále dům, kde Atatürk pobýval 6 dnů po vylodění. Dnes zde sídlí muzeum, kde si lze prohlédnout bohatou fotodokumentaci celého Atatürkova života a dokonce i sbírku předmětů, které mu patřily (krom jiného cestovní sadu na přípravu čaje nebo sbírku příborů). A konečně před několika dny jsem stanul na palubě slavné lodi Bandirma, která zde zůstala jako věčná připomínka historické role, kterou svou plavbou z Istanbulu sehrála. Přesto nebo možná právě proto, že letos uplynulo kulatých 90 roků od Atatürkova příjezdu, jsem cítil, jak na mne dýchá sláva oněch významných dnů. Kromě památných míst v Samsunu jsem navštívil i vilu v Trabzonu, kterou Atatürkovi z vděčnosti věnovalo místní obyvatelstvo a kde Atatürk dvakrát přenocoval. I tato vila byla zachována téměř v takové podobě, v jaké ji Atatürk opustil a slouží jako jeho muzeum. Jsou zde k dostání moc pěkné pohlednice.
Rád bych se s vámi podělil o tyto skvělé zážitky a proto jsem připravil následující malou fotogalerii.
Měl jsem neopakovatelnou možnost navštívit památná místa, kde se odehrávaly tyto historické zvraty. Například molo, kde Atatürk vystoupil z lodě a kde je dnes tato událost zpodobněna sousoším, které je jako živé. Dále dům, kde Atatürk pobýval 6 dnů po vylodění. Dnes zde sídlí muzeum, kde si lze prohlédnout bohatou fotodokumentaci celého Atatürkova života a dokonce i sbírku předmětů, které mu patřily (krom jiného cestovní sadu na přípravu čaje nebo sbírku příborů). A konečně před několika dny jsem stanul na palubě slavné lodi Bandirma, která zde zůstala jako věčná připomínka historické role, kterou svou plavbou z Istanbulu sehrála. Přesto nebo možná právě proto, že letos uplynulo kulatých 90 roků od Atatürkova příjezdu, jsem cítil, jak na mne dýchá sláva oněch významných dnů. Kromě památných míst v Samsunu jsem navštívil i vilu v Trabzonu, kterou Atatürkovi z vděčnosti věnovalo místní obyvatelstvo a kde Atatürk dvakrát přenocoval. I tato vila byla zachována téměř v takové podobě, v jaké ji Atatürk opustil a slouží jako jeho muzeum. Jsou zde k dostání moc pěkné pohlednice.
Rád bych se s vámi podělil o tyto skvělé zážitky a proto jsem připravil následující malou fotogalerii.
Poturčenec horší Turka (10. srpna 2009)
Včera tomu bylo 10 dní, co pobývám v Turecku a většinu této doby jsem strávil ověřování rčení z nadpisu. Mohu směle tvrdit, že jsem se stal poturčencem neb mi bylo uděleno povolení k pobytu. A s naprostou jistotou jsem horší Turka, což se projevuje zvláště při mých pokusech proniknout do tajů turečtiny. Výuka probíhá formou téměř středoškolskou, ráno vstáváme, obědváme v jídelně z tácků a odpoledne jsme mentálně na dně nebo spíše na břehu Černého moře.
My znamená osm západňanů (smím-li tak hrdě nazvat i sebe a Fatimu původem z Bosny). Onehdá jsem síbil jejich představení, čili zde je oněch sedm statečných (spravedlivě v abecedním pořádku):
FATIMA - původem z Bosny (čili muslimka), od války v Německu, má ráda dorty a díky balkánskému původu se tu kulturně pohybuje mnohem přirozeněji než my ostatní dohromady,
GIOVANNA - Itálie, veterinářka, která se rozplývá nad každým zvířetem, ať jde o kotě nebo o krávu a poutavě vypráví o přípravě a chuti kávy a pokrmů z buvolího masa,
JESSICA - Němka, co tu je služebně nejstarší (o dva dny déle než já) a přesto mi stále nevěří, že jednou nastane den, kdy na toaletě nebude papír a bude muset sáhnout ke zdejšíé tradiční metodě očisty, a to byla v Botswaně,
JONATHAN - napůl Dán, napůl Američan, který mluví anglicky natolik dobře, že mu často nerozumíme, je to ... hmm, Američan, ale je fajn,
MAREN - aus Meinz, veganka, studuje sociální antropologii a má to štěstí, že Erasmus stráví v malém přímořském městě na anatolském jihu,
SAANA - z Faerských ostrovů, pobývá tak nějak všelijak v Dánsku a Švédsku a její mimika obvykle mluví za ni,
TIZIANO - budoucí italský veterinář, který neustále baví nejen mě, ale všechny okolo, v Istanbulu koupil vodní dýmku za pětinásobek odpovídající ceny,
Nu a my, co tu spolu do školy chodíme, zažíváme i všelijaká dobrodružství. Krom poměrně dobrodružných výletů na pláž a do města jsme se dnešního rána vrátili ze skvělé výpravy na východ do Trabzonu. Nebudu se rozepisovat o návštěvě turistického jezera Uzungöl, kam jezdí na dovolenou Arabové z Kuvajtu, ani o nočním Trabzonu, který byl zajímavý tím, že onu noc zvítězilo místní fotbalové mužstvo, což se podepsalo na jásotu na ulici. Pominu rovněž návštěvu jeskyně druhý den, která měla tu výhodu, že prohlídky jsou bez průvodce a tedy umožňují všechno si náležitě užít. Ušetřené místo naopak věnuji horskému klášteru Sümela, kam se od nejstarších dob uchylovali křesťané. Naprosto magické místo vyžaduje jednu drobnost a sice býti zde dříve něž mraky ostatních, tedy kolem osmé ráno (když se zadaří, dá se stihnout i vynikající polévka dole v údolí, ale o jídle se zeširoka rozpovídám jindy).
Ovšem nejúžasnějším zážitkem pro mě byla návštěva továrny Çaykur, která se nezabývá ničím menším než výrobou čaje. Náklaďáky sem svážejí čaj z plantáží na okolních svazích a listy pak putují systémem starých mašin, strojů a dopravníků, melou se, suší, fermetují, třídí a nakonec pytlují tempem 1 tuna/hodina, což je třeba ještě vynásobit počtem 45 továren v celém Turecku. Ani taková produkce ovšem nestíhá uspokojovat ohromnou místní poptávku a čaj vyrábí i několik soukromých společností. Nicméně, jak jsme byli ujištěni vedením továrny, státní podnik Çaykur produkuje ten nejkvalitnější čaj bez jakýchkoliv chemických přídavků. A zcela vážně - tento čaj je znamenitý.
A konečně nemohu nezmínit návštěvu rodné vesnice našeho učitele Mustafy, která leží uprostřed lískových sadů a jejíž obyvatelstvo v létě způlky tvoří dovolenkáři z Německa. Vřelé uvítání pokračovalo neméně vřelým popíjením Rakı nad vodopádem a nádrží s Jeseterem, který se tu mimochodem minulý týden na den zastavil...
My znamená osm západňanů (smím-li tak hrdě nazvat i sebe a Fatimu původem z Bosny). Onehdá jsem síbil jejich představení, čili zde je oněch sedm statečných (spravedlivě v abecedním pořádku):
FATIMA - původem z Bosny (čili muslimka), od války v Německu, má ráda dorty a díky balkánskému původu se tu kulturně pohybuje mnohem přirozeněji než my ostatní dohromady,
GIOVANNA - Itálie, veterinářka, která se rozplývá nad každým zvířetem, ať jde o kotě nebo o krávu a poutavě vypráví o přípravě a chuti kávy a pokrmů z buvolího masa,
JESSICA - Němka, co tu je služebně nejstarší (o dva dny déle než já) a přesto mi stále nevěří, že jednou nastane den, kdy na toaletě nebude papír a bude muset sáhnout ke zdejšíé tradiční metodě očisty, a to byla v Botswaně,
JONATHAN - napůl Dán, napůl Američan, který mluví anglicky natolik dobře, že mu často nerozumíme, je to ... hmm, Američan, ale je fajn,
MAREN - aus Meinz, veganka, studuje sociální antropologii a má to štěstí, že Erasmus stráví v malém přímořském městě na anatolském jihu,
SAANA - z Faerských ostrovů, pobývá tak nějak všelijak v Dánsku a Švédsku a její mimika obvykle mluví za ni,
TIZIANO - budoucí italský veterinář, který neustále baví nejen mě, ale všechny okolo, v Istanbulu koupil vodní dýmku za pětinásobek odpovídající ceny,
Nu a my, co tu spolu do školy chodíme, zažíváme i všelijaká dobrodružství. Krom poměrně dobrodružných výletů na pláž a do města jsme se dnešního rána vrátili ze skvělé výpravy na východ do Trabzonu. Nebudu se rozepisovat o návštěvě turistického jezera Uzungöl, kam jezdí na dovolenou Arabové z Kuvajtu, ani o nočním Trabzonu, který byl zajímavý tím, že onu noc zvítězilo místní fotbalové mužstvo, což se podepsalo na jásotu na ulici. Pominu rovněž návštěvu jeskyně druhý den, která měla tu výhodu, že prohlídky jsou bez průvodce a tedy umožňují všechno si náležitě užít. Ušetřené místo naopak věnuji horskému klášteru Sümela, kam se od nejstarších dob uchylovali křesťané. Naprosto magické místo vyžaduje jednu drobnost a sice býti zde dříve něž mraky ostatních, tedy kolem osmé ráno (když se zadaří, dá se stihnout i vynikající polévka dole v údolí, ale o jídle se zeširoka rozpovídám jindy).
Ovšem nejúžasnějším zážitkem pro mě byla návštěva továrny Çaykur, která se nezabývá ničím menším než výrobou čaje. Náklaďáky sem svážejí čaj z plantáží na okolních svazích a listy pak putují systémem starých mašin, strojů a dopravníků, melou se, suší, fermetují, třídí a nakonec pytlují tempem 1 tuna/hodina, což je třeba ještě vynásobit počtem 45 továren v celém Turecku. Ani taková produkce ovšem nestíhá uspokojovat ohromnou místní poptávku a čaj vyrábí i několik soukromých společností. Nicméně, jak jsme byli ujištěni vedením továrny, státní podnik Çaykur produkuje ten nejkvalitnější čaj bez jakýchkoliv chemických přídavků. A zcela vážně - tento čaj je znamenitý.
A konečně nemohu nezmínit návštěvu rodné vesnice našeho učitele Mustafy, která leží uprostřed lískových sadů a jejíž obyvatelstvo v létě způlky tvoří dovolenkáři z Německa. Vřelé uvítání pokračovalo neméně vřelým popíjením Rakı nad vodopádem a nádrží s Jeseterem, který se tu mimochodem minulý týden na den zastavil...
Turecké přečíslení (4. srpna 2009)
Dovolte mi úvodem uvést několik čísel:
00 90 554 852 39 62
- 0,40 TL (běžná cena sklenky čaje, přibližně 5,- Kč),
- +1 (hodina, časový posun oproti SEČ),
- 8 (konečný počet nás, internacionálů),
- 10 (průměrná hodnota čaj/Turek/den),
- 11, 17 (autobusové linky, které vás za 40 minut až 2 hodiny zavezou do centra),
- 15 - 20 (minut, za které stejnou trasu urazí dolmuş= minibus),
- 100 - 200 (počet mešit ve městě),
- 613 (číslo mého hotelového pokoje),
- nepočítaně (množství medúz v moři).
00 90 554 852 39 62
Prvních 70 hodin v Turecku (2. srpna 2009)
Je tomu téměř rok, co jsem opustil Viet Nam a vracel se domů vyprahlou krajinou, kterou místo vodních buvolů brázdily kombajny. Letos přišly žně poněkud dříve a tak jsem 30. července odpoledne zvedl kotvy a opustil rodnó hródu směr Vídeň - airbus - Samsun.
V jednu ráno jsem měl sice nové slušivé turecké razítko v pasu, leč u Atatürkova kulturního střediska mě oproti očekávání nikdo neočekával. Za cenu 30 éček jsem pozvedl životní úroveň pohotového taxikáře a ocitl se v hotelu. Nu a ráno jsem procitl do nového světa.
Samsun je příjemné půlmilionové černomořské město, kde jsou jedinými západními turisty Turci vracející se z Německa domů na dovolenou. Okamžitě mi začaly vyvstávat vzpomínky na Viet Nam, je to tu tak trošku napůl cesty mezi Asií a Evropou. Příkladmo - na ulicích spousty lidí posedávající na všelijakých židličkách a prodávající všechno možné i nemožné a posilňující se silným poctivým čajem, orinetální vůně, které spouští vodopády slin, skvělá kuchyně využívající mocných chilli papriček, přísní chlapíci na celnici i policejní stanici, neschopnost si pamatovat nově naučené slovo již po 5 vteřinách, minibusy řítící se téměř rychlostí světla, jejichž řidiči používají klakson místo brzdy a přesto jsou schopni zastavit na místě, kdekoliv na ně mávnete, a konečně Atatürk, postava, která zde má stejné postavení jako Ho Či Minh ve Viet Namu.
A proč tu vlastně jsem? Cílem pro následující tři týdny je naučit se natolik dobře turecké řeči a kultuře, abych obstál ve velkém městě, rozuměj Istanbulu. Z podobných důvodů jsou zde i mí souputníci - Jessica a Maren z Německa, Tiziano a Giovanna z Itálie a Sanna z Faerských ostrovů. Jelikož další teprve dorazí a i většinu zmíněných znám sotva pár hodin, tak se o nich dozvíte více v příštím dílu mého malého seriálu...
V jednu ráno jsem měl sice nové slušivé turecké razítko v pasu, leč u Atatürkova kulturního střediska mě oproti očekávání nikdo neočekával. Za cenu 30 éček jsem pozvedl životní úroveň pohotového taxikáře a ocitl se v hotelu. Nu a ráno jsem procitl do nového světa.
Samsun je příjemné půlmilionové černomořské město, kde jsou jedinými západními turisty Turci vracející se z Německa domů na dovolenou. Okamžitě mi začaly vyvstávat vzpomínky na Viet Nam, je to tu tak trošku napůl cesty mezi Asií a Evropou. Příkladmo - na ulicích spousty lidí posedávající na všelijakých židličkách a prodávající všechno možné i nemožné a posilňující se silným poctivým čajem, orinetální vůně, které spouští vodopády slin, skvělá kuchyně využívající mocných chilli papriček, přísní chlapíci na celnici i policejní stanici, neschopnost si pamatovat nově naučené slovo již po 5 vteřinách, minibusy řítící se téměř rychlostí světla, jejichž řidiči používají klakson místo brzdy a přesto jsou schopni zastavit na místě, kdekoliv na ně mávnete, a konečně Atatürk, postava, která zde má stejné postavení jako Ho Či Minh ve Viet Namu.
A proč tu vlastně jsem? Cílem pro následující tři týdny je naučit se natolik dobře turecké řeči a kultuře, abych obstál ve velkém městě, rozuměj Istanbulu. Z podobných důvodů jsou zde i mí souputníci - Jessica a Maren z Německa, Tiziano a Giovanna z Itálie a Sanna z Faerských ostrovů. Jelikož další teprve dorazí a i většinu zmíněných znám sotva pár hodin, tak se o nich dozvíte více v příštím dílu mého malého seriálu...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)