V Evropě neblaze proslulá zkratka v Turecku označuje Eskişehir (staré město), které je proslulé svou moderní výstavbou, množstvím hamam, výrobky z lületaş, základnou tureckého letectva, ulicemi plnými studentů, soch a tramvají a v neposlední řadě prvotřídními specialitami, které se zovou çiğbörek a haş haş (viz příloha č. 1). A protože se jedná o významný železniční uzel, vypravil jsem se v pátek vlakem ven z metropole, abych si pět dnů odpočinul v příjemném půlmilionovém provinčním městě a ověřil všechny výše zmíněné i jiné proslulosti (výsledky viz příloha č. 2).
Cestování po tureckých železnicích je, kam až moje zkušenost sahá, záležitostí navýsost pohodlnou, levnou, včasnou a rychlou. Nenapadá mě nic, nač bych si mohl stěžovat. Snad jen to, že jsem překvapeně zjistil, že za okny nastupuje podzim a střídá tak léto, se kterým jsem před pěti týdny přijel do Istanbulu. Čtyři hodiny, 16TL a dorazil jsem na místo. Na nádraží mě čekala Ezgi, kamarádka z mládí, u níž jsem našel střechu nad hlavou. Sobotu jsme v zásadě prozewlovali na ulicích a břehu špinavé řeky. Oběd jsme vyřešili skvělým İzmirli Sandwich (viz příloha č. 1). Neděli jsme původně chtěli strávit na horách, ale kvůli chybě v komunikaci jsme se místo toho ocitli uprostřed skal, které byli horolezci objeveny teprve před pár lety a tudíž je to stále poměrně poklidné místo, kde se dá stanovat ve stínu stromů a horolezit na přibližně desítce sektorů s téměř stovkou cest (několik je pevně jištěných) a vůbec, ideální místo, kde strávit ideální čas.
V pondělí jsem ve snaze napravit nedělní chyby vyrazil zdolat místní horu Bozdağ. Ezgi vyrazila pro změnu do školy. Úspěšně jsem se dopravil tramvají a autobusem č. 59 na náves vesnice Muttalip, abych záhy nabyl dojmu, že jsem na severní Hané před dvaceti lety. Na olece parkovale traktore, mlékárenské auto sváželo čerstvé mléko, dětě spěchale do škole a ve vzduchu bel cétět - venkov. Když jsem u hřbitova ve stínu topolů překročil po betonovém mostě říčku a pohlédl na široká pole, můj hanácký pocit se jen upevnil, nicméně brzy začal erodovat. Krajina střední Anatolie (kde se právě nacházíme) je velmi vyprahlá a neuvěřitelně prašná. Znají zde pouze dvě roční období - léto a zimu, která jsou obě poměrně extrémní a změna z jednoho na druhé probíhá během jednoho dne (dle názoru místních k tomu došlo pravděpodobně v úterý, kdy jsem Eskişehir opouštěl). Vegetaci lze nalézt ve stylu - všechno píchá, co ostny má. Zvířectvo zastupuje hmyz, myši a myšilovové (a jiní dravci). Vláda se se střídavými úspěchy snaží uměle zalesňovat. Touto krajinou jsem se zvolna toulal směrem k nejvyššímu kopci hřebínku (který zdálky vzdáleně připomíná podhůří Jeseníků) ozdobeného početnou skupinou antén a přemýtal jak rozlousknout kombinaci žhnoucího slunce, žízně a jediného litru vody. Řešení se zjevilo nečekaně, když jsem padesát metrů před sebou spatřil prvotřídní silnici, odpočívadlo a zdroj vody. Byla-li pitná nevím, místní říkali, že je çok güzel. Krom vody jsem na tomto místě pořídil i pár fotek a psa (typu místní ovčácké dogy velikosti telete), který mě doprovázel po zbytek dne (respektive do momentu, kdy jsem mu musel kamenem naznačit, že není dobrý nápad jít se mnou až na autobus). Prohlédl jsem si antény, okolí, rozvaliny byvších domů ve svazích, poslechl muezíny z okolních vesnic (což je mimochodem nepopsatelný zážitek), něco málo pojedl a vrátil se nazpátek do civilizace. V úterý jsem již jen pořešil zbývající resty a vrátil se nazpátek do ještě civilizovanějších končin.
Příloha č. 1 (doplněk gastroseznamu)
Çiğbörek - a opět je zde inspirace z rusky (a podobně) hovořících končin, řekněme horký piroh plněný masem. Pozor útočí ve skupinách po třech a jsou schopné pěkně zasytit a nepěkně zamastit.
Haş haş - pokud vám zní tento název podezřele, tak tušíte správně. Ano, jedná se o chléb. Sypaný mletými semínky konopí. Pouze omezené množství farmářů v okolí města získá státní licenci na pěstování této plodiny, pochopitelně neobsahující ani menší než malé množství THC. Aroma a chuť tohoto pečiva jsou velmi specifické, podobně jako forma, kteroužto je závitek o průměru přibližně 4,78 cm. Jeden chléb sestává z více než tuctu těchto závitků.
İzmirli karişik - vezmeme pár párků a nakrájíme na dlouhé proužky, mrskneme na rozpálený plech s olejem a smažíme a pečeme, dokud nemáme obrovskou hromadu osmahnutých proužkatých párků, pak rozkrojíme obrovskou žemli a napěchujeme ji onou hromadou, sýrem, čerstvou zeleninou a nakládanými okurkami. K dostání v İzmiru a u vybraných knihkupců.
Tantuni - varinata kebapu, která není otáčecí a opékací, ale drobně kostkovaná a smažící se na velikánské pánvi. Zavinutá do chlebové placky se zeleninou a nápojem z červené řepy zvaným şalgam ozvláštní život zaplněný obvyklou dvojkombinací döner + ayran. Za tuto kratochvíli vděčíme městu Mersin.
Příloha č. 2 (ověření pozoruhodností)
Moderní výstavba - ve městě dosud stojí jeden z prvních parkovacích domů v Turecku, ověřeno!
Hamam - přestože je zde celá tureckolázeňská ulice, neověřeno.
Lületaş - dovezl jsem si nový tesbih, ověřeno!
Letectvo - přibližně každých deset minut drží město minutu ticha, protože by se kvůli nízkým přeletům stejně nikdo neslyšel, více než ověřeno!
Ulice plné studentů - obzvláště ráno v okolí kampusu, ověřeno!
Ulice plné soch - potkal jsem medvěda, želvu, dva lvy, skupinu rybářů, kteří mohli být i gladiátory a dvoumetrovou žížalu, myslím, že to pro ověření stačí!
Ulice plné tramvají - dvě linky (č. 1 a č. 2) bych osobně nezahrnoval pod termín "plné", ověřeno s výhradou (bez výluky)!
Çiğbörek a haş haş - viz příloha č. 1, ověřeno!
Závěr - ověřil jsem většinu pozoruhodností. Práce se mi velmi líbila.
Cestování po tureckých železnicích je, kam až moje zkušenost sahá, záležitostí navýsost pohodlnou, levnou, včasnou a rychlou. Nenapadá mě nic, nač bych si mohl stěžovat. Snad jen to, že jsem překvapeně zjistil, že za okny nastupuje podzim a střídá tak léto, se kterým jsem před pěti týdny přijel do Istanbulu. Čtyři hodiny, 16TL a dorazil jsem na místo. Na nádraží mě čekala Ezgi, kamarádka z mládí, u níž jsem našel střechu nad hlavou. Sobotu jsme v zásadě prozewlovali na ulicích a břehu špinavé řeky. Oběd jsme vyřešili skvělým İzmirli Sandwich (viz příloha č. 1). Neděli jsme původně chtěli strávit na horách, ale kvůli chybě v komunikaci jsme se místo toho ocitli uprostřed skal, které byli horolezci objeveny teprve před pár lety a tudíž je to stále poměrně poklidné místo, kde se dá stanovat ve stínu stromů a horolezit na přibližně desítce sektorů s téměř stovkou cest (několik je pevně jištěných) a vůbec, ideální místo, kde strávit ideální čas.
V pondělí jsem ve snaze napravit nedělní chyby vyrazil zdolat místní horu Bozdağ. Ezgi vyrazila pro změnu do školy. Úspěšně jsem se dopravil tramvají a autobusem č. 59 na náves vesnice Muttalip, abych záhy nabyl dojmu, že jsem na severní Hané před dvaceti lety. Na olece parkovale traktore, mlékárenské auto sváželo čerstvé mléko, dětě spěchale do škole a ve vzduchu bel cétět - venkov. Když jsem u hřbitova ve stínu topolů překročil po betonovém mostě říčku a pohlédl na široká pole, můj hanácký pocit se jen upevnil, nicméně brzy začal erodovat. Krajina střední Anatolie (kde se právě nacházíme) je velmi vyprahlá a neuvěřitelně prašná. Znají zde pouze dvě roční období - léto a zimu, která jsou obě poměrně extrémní a změna z jednoho na druhé probíhá během jednoho dne (dle názoru místních k tomu došlo pravděpodobně v úterý, kdy jsem Eskişehir opouštěl). Vegetaci lze nalézt ve stylu - všechno píchá, co ostny má. Zvířectvo zastupuje hmyz, myši a myšilovové (a jiní dravci). Vláda se se střídavými úspěchy snaží uměle zalesňovat. Touto krajinou jsem se zvolna toulal směrem k nejvyššímu kopci hřebínku (který zdálky vzdáleně připomíná podhůří Jeseníků) ozdobeného početnou skupinou antén a přemýtal jak rozlousknout kombinaci žhnoucího slunce, žízně a jediného litru vody. Řešení se zjevilo nečekaně, když jsem padesát metrů před sebou spatřil prvotřídní silnici, odpočívadlo a zdroj vody. Byla-li pitná nevím, místní říkali, že je çok güzel. Krom vody jsem na tomto místě pořídil i pár fotek a psa (typu místní ovčácké dogy velikosti telete), který mě doprovázel po zbytek dne (respektive do momentu, kdy jsem mu musel kamenem naznačit, že není dobrý nápad jít se mnou až na autobus). Prohlédl jsem si antény, okolí, rozvaliny byvších domů ve svazích, poslechl muezíny z okolních vesnic (což je mimochodem nepopsatelný zážitek), něco málo pojedl a vrátil se nazpátek do civilizace. V úterý jsem již jen pořešil zbývající resty a vrátil se nazpátek do ještě civilizovanějších končin.
Příloha č. 1 (doplněk gastroseznamu)
Çiğbörek - a opět je zde inspirace z rusky (a podobně) hovořících končin, řekněme horký piroh plněný masem. Pozor útočí ve skupinách po třech a jsou schopné pěkně zasytit a nepěkně zamastit.
Haş haş - pokud vám zní tento název podezřele, tak tušíte správně. Ano, jedná se o chléb. Sypaný mletými semínky konopí. Pouze omezené množství farmářů v okolí města získá státní licenci na pěstování této plodiny, pochopitelně neobsahující ani menší než malé množství THC. Aroma a chuť tohoto pečiva jsou velmi specifické, podobně jako forma, kteroužto je závitek o průměru přibližně 4,78 cm. Jeden chléb sestává z více než tuctu těchto závitků.
İzmirli karişik - vezmeme pár párků a nakrájíme na dlouhé proužky, mrskneme na rozpálený plech s olejem a smažíme a pečeme, dokud nemáme obrovskou hromadu osmahnutých proužkatých párků, pak rozkrojíme obrovskou žemli a napěchujeme ji onou hromadou, sýrem, čerstvou zeleninou a nakládanými okurkami. K dostání v İzmiru a u vybraných knihkupců.
Tantuni - varinata kebapu, která není otáčecí a opékací, ale drobně kostkovaná a smažící se na velikánské pánvi. Zavinutá do chlebové placky se zeleninou a nápojem z červené řepy zvaným şalgam ozvláštní život zaplněný obvyklou dvojkombinací döner + ayran. Za tuto kratochvíli vděčíme městu Mersin.
Příloha č. 2 (ověření pozoruhodností)
Moderní výstavba - ve městě dosud stojí jeden z prvních parkovacích domů v Turecku, ověřeno!
Hamam - přestože je zde celá tureckolázeňská ulice, neověřeno.
Lületaş - dovezl jsem si nový tesbih, ověřeno!
Letectvo - přibližně každých deset minut drží město minutu ticha, protože by se kvůli nízkým přeletům stejně nikdo neslyšel, více než ověřeno!
Ulice plné studentů - obzvláště ráno v okolí kampusu, ověřeno!
Ulice plné soch - potkal jsem medvěda, želvu, dva lvy, skupinu rybářů, kteří mohli být i gladiátory a dvoumetrovou žížalu, myslím, že to pro ověření stačí!
Ulice plné tramvají - dvě linky (č. 1 a č. 2) bych osobně nezahrnoval pod termín "plné", ověřeno s výhradou (bez výluky)!
Çiğbörek a haş haş - viz příloha č. 1, ověřeno!
Závěr - ověřil jsem většinu pozoruhodností. Práce se mi velmi líbila.
1 komentář:
To bych rád viděl. A ty pochutiny zní lákavě.
Okomentovat