Predminuly patek byla skoncena moje jazykova priprava [a zacal Ramazan] a nastal tak nejvyssi cas opustit pohodli hotelu a vyrazit na vychod overit, co jsem se naucil. Puvodni plan zahrnoval brigadu na sbirani liskovych orisku, lec ten selhal a my upreli zrak zpet k horam, ke Kaçkaru. Ono my zahrnuje krome me jeste Maren a Fatimu. Druha z nich nikdy nebyla na horach, ale hrozne to chtela zkusit. Nez jsem vymyslel, jestli je to dobrej napad nebo blbej napad nebo jakej je to vubec napad, tak uz jsem se vezl na nakupy vybaveni. Vysledkem byl par bilich tenisek, batoh s obsahem tak 40 litru, prestoze na cedulce bylo 75, spacak vetsi nez zmineny batoh a moje rostouci obavy, jak tahle kavalkada dopadne. K tomu je treba pripocist fakt, ze jsem na hory bral uplne vsechno vcetne notebooku, pul kila caje, lahve gruzinskeho vina, zonglovacich micku a naopak jsem nemel stan, varic a muj spacak ma komfort nekde kolem +15 stupnu a extrem -1. Nejvic zabavny byl fakt, ze Maren je veganka a Fatima je vybirava a zacal ji ramadan, takze jsem s sebou tahl asi 4 kila zeleninovych konzerv, sucharu a podobne nevhodne stravy.
Nicmene v nedeli rano jsme odvazne vyrazili na cernomorskou dalnici na stop. A fungovalo to. Nejprve nas dve auta popovezla na pekne misto a tam jsme chytili kamion do Ordu. Jeho ridic nam tvrdil, ze rozhodne neni mozne dojet za den do Rize, kde planovali nocovat. Moc jsme mu nerozumeli, protoze mluvil desne rychle a vubec to byl divnej patron. Naprosto skveli se naopak ukazali dalsi dva kamionaci. Prvni nas zavezl do Trabzonu a cestou nam nakoupil veceri, druhy jel tridenni streku z Istanbulu do Baku a vecer nas vyhodil na krizovatce celych 30 km vychodne od Rize. Cil byl splnen, spali jsme pod dalnicnim nadjezdem.
Rano jsme se rozloucili s Cernym morem a vyrazili Dolmuşem do hor. Pri cekani na prestup jsem se jiste cizinky anglicky zeptal, zdali nema mapu [dalsi nepodstatna vec, co mi chybela] a pote, co jsem si vsiml, ze ma triko Senzor jsme plynne presli na cestinu. A tak jsem poznal Klaru a Baru. Mely namireno zhruba stejnym smerem a tak jsem byl [pri vedomi nasi nevybavenosti] moc rad, ze budou pobliz. Dolmuş nas dovezl az do osady Kavrun a dal uz se muselo po svych.
První odpolende jsme vystoupali k plesu, kde jsme spali pod širákem. Nebo přesněji, ostatní spali a já klepal kosu ve svém letním spacáku, který byl ráno zdrojem veselí pro místní koňáky. Druhý den jsme překročili průsmyk ve výšce 3 200 mestrů (což jsem považoval za maximální možný výkon vzhledem k vybavení naší skupinky) a přespali na tábořišti. Zde nás ráno opustila děvčata z Německa, která vyrazila cestovat dál na východ. Toto rozhodnutí jsem uvítal jako velmi odpovědné. Dál jsme tedy šli tři a bylo to nádherné, nepopsatelné a nesdělitelné. Ve stručnosti mohu říci, že jsme dobyli vrchol Kaçkar dağ (3 937 m n.m.), čímž jsem o kousek překonal loňský rekord z Phan Xi Pangu.
Rád bych se zmínil o některých okolnostech, které nás cestou provázely. Obvykle šlo o výpravu, kterou jsme nazvali "Křesílka a Peruánec" a která šla stejnou trasu, jako my. Skupina zahrnovala kanadský pár, postaršího Brita sršícího poněkud přeschlým humorem, horského vůdce, který vypadal jako Peruánec a často podceňoval naše schopnosti (například za slunného rána jsme se dozvěděli, že se ztratíme v mlze a spadneme nebo se divil, že nemáme termosku v základním vybavení do hor) a konečně koňáka se dvěma koňmi, kteří výpravě nesli prakticky všechno vybavení. Včetně tří skládacích křesílek, pěti stanů pro pět lidí, velké plynové bomby a dalších vymožeností. Podobných výprav turističných se po horách pohybovalo vícero a budiž naším zadostiučiněním, že jsme na vrcholu byli za výrazně kratší čas než oni.
Na fakt, že Češi jsou jaksi všude jsem si už zvykl. Kaçkar mě překvapil tím, že zde platí - Češi a Izraelci jsou všude. Potkal jsem jich jen několik, ale byli moc fajn a jejich zpěv a modlitby, které jsem slyšel přes stěnu v penzionu byli velmi silným a pěkným zážitkem.
Když jsme slezli dolů, přišel čas se rozdělit. Klára vyrážela do Tbilisi a následně do Baku, kde ji čekala stáž. Já a Bára jsme měli v plánu dostat se do města Erzurum a zde nastoupit den a půl trvající cestu vlakem do Istanbulu. Začali jsme v sobotu v osm ráno, kdy jsme se dozvěděli, že poslední dolmuş odjel před hodinou. Začali jsme tedy stopovat. Ono je to v horské vesničce trošku specifické, protože tudy projíždí auto zhruba jednou za půlhodinu. Třetí nás vzalo a začala úžasná cesta na západ. První den jsme se svezli s nemluvným řidičem dodávky, studentem teologie, minibusem plným státních úředníků, následoval obrovský náklaďák s obrovským kusem kamene (18 tun) a úžasným řidičem, který se jmenoval Mustafa a každý den (kromě neděle) jezdí 2x do lomu a 2x do fabriky a neumí ani slovo anglicky a skvěle jsme si popovídali a má ženu a dvě děti a vůbec to byl skvělý chlap. Nu a pak nám zastavil top-auditor s rodinou vracející se z výletu, v autě jich bylo pět, ale hned volali dědečkovi, ke kterému si půlka přesedla a viděli jsme vesnici, kam jeli pro sýr a nakonec jsme měli i poznávací projížďku Erzurumem, kde jsme večer stopli auto mediků, kteří mířili ke kamarádovi na společnou večeři (což je mimojiné moc pěkný ramadánový zvyk), na kterou nás pozvali a kde jsme nakonec i přespali. Čili bylo jasné, že plán s vlakem padá a místo něj nastupuje otostop.
Další den nás Hasan vyprovodil k dálnici a za deset minut se vrátil s plnou taškou jídla, aby jsme na cestě nestrádali. A jelo se dál - geolog, náklaďák, medik s rychlým vozem a pak to přišlo. Šli jsme pěšky na benzínku, kde stály dva kamiony a řidič jednoho na nás zamával. Jel naším směrem, tak jsme nastoupili. Ale! Byl to jeden z těch úskostlivě čistotných kamioňáků a my jsme byli špinavá zaprášená dvojka po týdnu na horách a obrovkejma báglama. Vydržel to asi hodinu a pak zastavil na odpočívadle, prohodil něco o kamarádovi a nechal nás i s bagáží vystoupit. A začal vysávat a umývat a vůbec desinfikovat svůj vůz a u toho se o něčem dohadoval s řidičem druhého kamionu. Naštěstí se zjevil třetí kamion a jeho řidič nás z této zavlasypřitažené situace vyprostil. Skvělý chlápek, který mluvil trošku anglicky, německy a dřív pracoval v továrně na těstoviny a když ji zavřeli, tak nastoupil do kamionu. Sjezdil něco v Evropě a v plechové bedně pod přívěsem měl neuvěřitelně kompletní pojízdnou polní kuchyň. A když jsme tak seděli u čaje a povídali, zjistil, že chceme až do Istanbulu a začal obvolávat kamarády, protože sám jel jen do půlky cesty. A jel kolem jiný kamión a probehl následující dialog (tomu jsem rozumněl velmi dobře):
"Merhaba, kam jedeš."
"Do Istanbulu."
"A nechceš vzít tyhle dva s sebou?"
"Nechci."
"Tak pojď alespoň na skleničku čaje."
Ano, za pět minut jsme přesedali do přímého spoje na Istanbul, který zahrnoval luxusní nocleh v přívěsu, večeři, gruzínskou snídani, německý noční nákup ovoce a řidiče, který byl malý, zavalitý s krví podlitýma očima, neustále kouřící cigarety a přelazující rádio, nemluvný, ale ve skutečnosti naprosto skvělý a nejdojemnější bylo, když si tenhle drsný chlápek začal potichu prozpěvovat. Po 24 hodinách jsme byli v Istanbulu.
Délka tohoto příspěvku již nabyla olbřímých rozměrů, leč neodpustím si ještě poděkovat všem, kterým vděčím za skvělé zážitky, především:
Když jsme slezli dolů, přišel čas se rozdělit. Klára vyrážela do Tbilisi a následně do Baku, kde ji čekala stáž. Já a Bára jsme měli v plánu dostat se do města Erzurum a zde nastoupit den a půl trvající cestu vlakem do Istanbulu. Začali jsme v sobotu v osm ráno, kdy jsme se dozvěděli, že poslední dolmuş odjel před hodinou. Začali jsme tedy stopovat. Ono je to v horské vesničce trošku specifické, protože tudy projíždí auto zhruba jednou za půlhodinu. Třetí nás vzalo a začala úžasná cesta na západ. První den jsme se svezli s nemluvným řidičem dodávky, studentem teologie, minibusem plným státních úředníků, následoval obrovský náklaďák s obrovským kusem kamene (18 tun) a úžasným řidičem, který se jmenoval Mustafa a každý den (kromě neděle) jezdí 2x do lomu a 2x do fabriky a neumí ani slovo anglicky a skvěle jsme si popovídali a má ženu a dvě děti a vůbec to byl skvělý chlap. Nu a pak nám zastavil top-auditor s rodinou vracející se z výletu, v autě jich bylo pět, ale hned volali dědečkovi, ke kterému si půlka přesedla a viděli jsme vesnici, kam jeli pro sýr a nakonec jsme měli i poznávací projížďku Erzurumem, kde jsme večer stopli auto mediků, kteří mířili ke kamarádovi na společnou večeři (což je mimojiné moc pěkný ramadánový zvyk), na kterou nás pozvali a kde jsme nakonec i přespali. Čili bylo jasné, že plán s vlakem padá a místo něj nastupuje otostop.
Další den nás Hasan vyprovodil k dálnici a za deset minut se vrátil s plnou taškou jídla, aby jsme na cestě nestrádali. A jelo se dál - geolog, náklaďák, medik s rychlým vozem a pak to přišlo. Šli jsme pěšky na benzínku, kde stály dva kamiony a řidič jednoho na nás zamával. Jel naším směrem, tak jsme nastoupili. Ale! Byl to jeden z těch úskostlivě čistotných kamioňáků a my jsme byli špinavá zaprášená dvojka po týdnu na horách a obrovkejma báglama. Vydržel to asi hodinu a pak zastavil na odpočívadle, prohodil něco o kamarádovi a nechal nás i s bagáží vystoupit. A začal vysávat a umývat a vůbec desinfikovat svůj vůz a u toho se o něčem dohadoval s řidičem druhého kamionu. Naštěstí se zjevil třetí kamion a jeho řidič nás z této zavlasypřitažené situace vyprostil. Skvělý chlápek, který mluvil trošku anglicky, německy a dřív pracoval v továrně na těstoviny a když ji zavřeli, tak nastoupil do kamionu. Sjezdil něco v Evropě a v plechové bedně pod přívěsem měl neuvěřitelně kompletní pojízdnou polní kuchyň. A když jsme tak seděli u čaje a povídali, zjistil, že chceme až do Istanbulu a začal obvolávat kamarády, protože sám jel jen do půlky cesty. A jel kolem jiný kamión a probehl následující dialog (tomu jsem rozumněl velmi dobře):
"Merhaba, kam jedeš."
"Do Istanbulu."
"A nechceš vzít tyhle dva s sebou?"
"Nechci."
"Tak pojď alespoň na skleničku čaje."
Ano, za pět minut jsme přesedali do přímého spoje na Istanbul, který zahrnoval luxusní nocleh v přívěsu, večeři, gruzínskou snídani, německý noční nákup ovoce a řidiče, který byl malý, zavalitý s krví podlitýma očima, neustále kouřící cigarety a přelazující rádio, nemluvný, ale ve skutečnosti naprosto skvělý a nejdojemnější bylo, když si tenhle drsný chlápek začal potichu prozpěvovat. Po 24 hodinách jsme byli v Istanbulu.
Délka tohoto příspěvku již nabyla olbřímých rozměrů, leč neodpustím si ještě poděkovat všem, kterým vděčím za skvělé zážitky, především:
- Maren a Fatimě za odvahu a výdrž,
- všem, co nám zastavili, za to, že nám zastavili,
- Hasanovi a kamarádům za večeři a nocleh,
- pánům z kamiónů za úžasnou cestu,
- Hospodinovi, Alláhovi a bůhvíkomuještě za neuvěřitelných pět dnů trvající skvělé počasí na horách,
- a Kláře a Báře za to, že se mě ujaly a vůbec za všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat