Těšil jsem se na něj celý měsíc. Istanbulský maratón z Asie do Evropy. Kvůli zanedbání přípravy a zameškání registrace jsem se nemohl účastnit jako běžec, ale o to ochotněji jsem se pasoval do role jednočlenného Support Teamu. Na start se chystal můj spolubydlící Adam a jeho egyptský kamarád Ahmed. Adam se na maratón poctivě připravoval několik měsíců, přestal kouřit, omezil pití alkoholu a několikrát týdně běhal a cvičil. O Ahmedovi se to tak úplně říci nedá, nicméně disponoval zkušenostmi z pěti předchozích úspěšně dokončených běhů.
Probudili jsme se časně ráno, abychom zjistili, že leje jako z konve. To nebylo nikterak dobré, dalo by se říci, že to bylo velmi špatné. Na start jsme se přepravili trapně taxíkem, protože kvůli zavřenému mostu přes Bospor selhaly všechny ostatní prostředky. Na startu nás čekal pohled na pestrobarevný několikaticícihlavý dav běžců s deštníky, v pláštěnkách, případně profesionálně natvrdo. Dopřál jsem našim chlapcům něco motivace, převzal jejich věci a zaujal startovní pozici, abych pořídil nějaké fotky. Světlo moc nebylo, leč pár kousků si můžete prohlédnout v galerii.
V zápalu focení se mi podařilo propašovat na most. Běžně je pro pěší nepřístupný a tak to byl moc pěkný zážitek, na chvíli stát jednou nohou v Evropě a druhou v Asii. Navíc Alláh se smiloval a nad Modrou mešitou se objevilo modro. To se pak střídalo s intenzivními přeháňkami celý zbytek dne. Učinil jsem rozhodnutí pokračovat v pochodu se zástupem běžců a tvářit se jako jeden z nich. To se mi dařilo téměř celých 15 km, které měřila kratší trasa. Těsně před cílem mě organizátoři odhalili a přidali ještě další dva kilometry zacházky. Pěkně jsem si dvě a půl hoďky zapochodoval, přestože se tak událo na asfaltu. V cíli jsem si prohlédl ceremonii pro vítěze i vítěze samotné (nečekaně to byli tři opálení borci z Afriky) a následně i další dobíhající běžce. (což bylo obzváště zajímavě sladěné s halekáním muezzínů). V čase 4:00 jsem potkal Ahmeda (který omylem přeběhl z maratónu na 15 km trasu a byl z toho velmi smutný). V čase 4:10 doběhl Adam a následující hodinku jsem poctivě plnil úkol podpůrčíka a vysekával ho z jeho stavu. Nu a pak jsem učinil ještě jedno rozhodnutí - jednou si chci zaběhnout maratón!
Probudili jsme se časně ráno, abychom zjistili, že leje jako z konve. To nebylo nikterak dobré, dalo by se říci, že to bylo velmi špatné. Na start jsme se přepravili trapně taxíkem, protože kvůli zavřenému mostu přes Bospor selhaly všechny ostatní prostředky. Na startu nás čekal pohled na pestrobarevný několikaticícihlavý dav běžců s deštníky, v pláštěnkách, případně profesionálně natvrdo. Dopřál jsem našim chlapcům něco motivace, převzal jejich věci a zaujal startovní pozici, abych pořídil nějaké fotky. Světlo moc nebylo, leč pár kousků si můžete prohlédnout v galerii.
V zápalu focení se mi podařilo propašovat na most. Běžně je pro pěší nepřístupný a tak to byl moc pěkný zážitek, na chvíli stát jednou nohou v Evropě a druhou v Asii. Navíc Alláh se smiloval a nad Modrou mešitou se objevilo modro. To se pak střídalo s intenzivními přeháňkami celý zbytek dne. Učinil jsem rozhodnutí pokračovat v pochodu se zástupem běžců a tvářit se jako jeden z nich. To se mi dařilo téměř celých 15 km, které měřila kratší trasa. Těsně před cílem mě organizátoři odhalili a přidali ještě další dva kilometry zacházky. Pěkně jsem si dvě a půl hoďky zapochodoval, přestože se tak událo na asfaltu. V cíli jsem si prohlédl ceremonii pro vítěze i vítěze samotné (nečekaně to byli tři opálení borci z Afriky) a následně i další dobíhající běžce. (což bylo obzváště zajímavě sladěné s halekáním muezzínů). V čase 4:00 jsem potkal Ahmeda (který omylem přeběhl z maratónu na 15 km trasu a byl z toho velmi smutný). V čase 4:10 doběhl Adam a následující hodinku jsem poctivě plnil úkol podpůrčíka a vysekával ho z jeho stavu. Nu a pak jsem učinil ještě jedno rozhodnutí - jednou si chci zaběhnout maratón!
Žádné komentáře:
Okomentovat