Naprostá většina lidí zachovává pořadí demonstrace -> policejní stanice. Mě se dnes podařil pravý opak. Početné přípravy byly pečlivé, myslel jsem na všechno - pas, kopii stránky s fotkou, kopii stránky s vízem, povolení k pobytu, vyplněný formulář vytištěný oboustraně na barevné tiskárně i žádost o změnu adresy, kterou mi laskavě ještě v noci turecky a rukou napsala Hatice. A přestože se mi dostalo poučení, že po vylodění na evropském břehu musím jet tamatam tramvají a potom tamatam metrem, našel jsem si mnohem elgantnější a rychlejší variantu přímým busem.
Ráno běželo všechno jako po drátkách, nezaspal jsem, doma jsem zapomněl jen foťák, vyrazil s báječnou časovou rezervou, včas se nalodil i vylodil, našel správný perón, nacpal se do správného busu a pak v zácpě čekal na kýženou zastávku. A ona nepřicházela, respektive my na ni nepřijížděli. A navíc jsem měl dojem, že jedeme poněkud jinudy. A onen dojem se potvrdil, když jsme projížděli kolem starých městských hradeb, které jsou naprosto v kopru. Takže plán B - výsadek, sprint směrem k a následně po tramvajových kolejích, úspěšné namáčknutí se hned do druhé soupravy, sprint na metro a na stanici jsem byl s pouhým čtvrthodinovým zpožděním.
Fáze 1
Bezpečnostní kontrola je velmi důkladná a ocenil jsem, že jsem si chytře nevzal nůž a ještě chytřeji zapomněl foťák, protože v opačním případě bych musel výše uvedené předměty odevzdat. Následně kontrola identity a inteligence, protože najít bez jakéhokoliv značení cizinecké oddělení není pro lachtany. Informační přepážka, informační překážka (nefungoval počítač), čekárna a šťastná výměna lístečku s číslem za lísteček s číslem o čtyři nižším, milá slečna policistka nemile překvapila nulovou znalostí angličtiny. Leč snažila se a do řešení mého případu postupně zapojila všechny výše vypsané dokumenty a navíc i pět kolegů. Výsledek? Musím dodat papír, že v Samsunu mi skončil jazykový kurz a onen papír musí být v turečtině. Co se bude dít poté, netuším. Keep trying.
Mezifáze
Lehce rozmrzen jsem se vydal pěšky nazpátek a zjistil, proč můj bus nedosáhl svého cíle. Dva kilometry dálnice okolo policejní stanice byly uzavřené a sloužily jako parkoviště pro destítky autobusů. Ne, nepřijel Papež. Přijela armáda. U busů postávaly hloučky vojáků a policistů a bylo jasné, že se něco děje, chystá a asi i semele. Ostatně dnes v Istanbulu zasedá Mezinárodní měnový fond a Světová banka a to je vždy (připomeňme třebas Prahu 2000) příležitost k veselostem. O programu na odpoledne bylo rázem rozhodnuto, chytil jsem první bus, co mířil na Taksim (hlavní náměstí), cestou si prohlédl transportér a pár těžkooděných hloučků a po příjezdu zavolal kamarádce, co to chtěla taky vidět. Pak si koupil simit a ayran a posadil se dostatečný kousek stranou na schody.
Fáze 2
Demonstranti přede mnou, policajti za mnou. Jedni vyzbrojeni údernými hesly, transparenty a vlajkami, druzí měli k dispozici sofistikovanější (děkuji doktoru Suchému za tento termín) vybavení. Demonstranti byli úhledně rozděleni do skupinek a lišili se barvou vlajek a skandovanými hesly. K vidění byli (řazeno dle barveného spektra) bílí, oranžoví, červení (tedy komunisti a jim podobní), černí (BlackBlock a jim podobní) a nezařaditelní míroví aktivisti s celospektrálními vlajkami. Velmi zajímavá pro mě byla hojná účast strejců ve věku 45+, což je ukáz na domácí scéně velmi ojedinělý. Všichni velmi poklidně svorně postávali, pokřikovali, sem tam si na 50 metrech zapochodovali, když najednou...
...bum, bum a už lítal slznej plyn. A masa se dala do pohybu. Bohužel směrem ke mě. Podařilo se mi ustoupit z nejhoršího a vymanit se z davu. Ono totiž v maskáčových kalhotech, triku s nápisem "World at War" a šátkem korsických separatistů na zápěstí je člověk na první pohled trošku k nerozeznání od lidí, co jsou nalevo od politického středu. Následovaly horké chvilky v parku, kde policisté poměrně tvrdě zpacifikovali několik holek. Chaos by všudypřítomný stejně jako skupinky jedněch (kteří měli plynové masky a obušky) i druhých (kteří si hbitě vytvořili plynové masky z vlajek a obušky z násad). Ve snaze vypadnout někam pryč jsem se dostal k policejnímu kordonu a posunkem mi bylo naznačeno, že mohu projít. Leč zastavila mě slečna z obdoby našeho antikonfliktního týmu a anglicky mi vysvětlila, že projít nemůžu, protože za nimi už je hlídaná oblast. Já jí na oplátku vysvětlil, že na opačné straně to není nijak supr a že se mi nechce s kůží na trh ani koupit pár ran. Souhlasila, že je to tam nebezpečné a není dobré tam chodit. Skvěle jsme se shodli, leč nakonec nebylo jiného východiska než zpátky. Demonstrace se mezitím přesunula o kus dál a tak se mi již bez komplikací podařilo přesunout sebe na opačnou stranu centra a potkat se s Petrou.
Fáze 3
Dohromady jsme vypadali více jako turisté a také jsme se tak chovali. Ostatně toto již jest zdokumentováno ve fotogalerii. Popis zajímavostí následuje. Nejprve jsme zamířili ke Galatské věži, abychom se pěkně seshora podívali, jak to kde vypadá a čemu se vyhnout. O to větší bylo naše překvapení, když sem vítr zanesl zbytky slzného plynu. Bylo to k pláči a tak si turisté i domácí ihned svorně poplakali a brzy byli všichni díky šátkům přes tvář k nerozeznání od demonstrantů. K čemu slzák přirovnat? Představte si, že ve všech kuchyních v celém městě všichni kuchaři krájí cibuli a všechno to množství máte právě teď přímo pod nosem. Jedinou opravdu účinnou ochranou je plynová maska, kterou měli novináři v základní výbavě s kamerou a mikrofonem.
Oproti podobným událostem na západě, kde se metropole proměňují v města duchů, nebylo po deseti minutách téměř poznat, že se něco stalo a život dál klokotal svým zběsilým tempem. Jen některé obchody měly nachystané mříže, aby mohly bryskně zavřít, další byly otevřené jen napůl a jiné zrovna znovu otevíraly a vylézali z nich nakupující šťastní z nových kousků oblečení i toho, že je minula lúza i těžkooděnci. Pak jsme uviděli vodní dělo, po jehož běloskvoucí korbě stékaly rudé kapky. Vypadalo to velmi krvavě, ale pak jsme se dozvěděli, že policie záměrně užívá červenou barvu, aby pak znáze identifikovala ty, co si troufli moc blízko. Viděli jsme i několik ženských jednotek určených k zatýkání demonstrujících slečen a navštívili jsme i park, kde byly soustředěny policejní zálohy, policejní kantýny a dokonce policejní převlékárny. Vydařené turistické odpoledne završilo veselé focení s jednotkou těžkooděnců (fotky se nevydařily).
Ráno běželo všechno jako po drátkách, nezaspal jsem, doma jsem zapomněl jen foťák, vyrazil s báječnou časovou rezervou, včas se nalodil i vylodil, našel správný perón, nacpal se do správného busu a pak v zácpě čekal na kýženou zastávku. A ona nepřicházela, respektive my na ni nepřijížděli. A navíc jsem měl dojem, že jedeme poněkud jinudy. A onen dojem se potvrdil, když jsme projížděli kolem starých městských hradeb, které jsou naprosto v kopru. Takže plán B - výsadek, sprint směrem k a následně po tramvajových kolejích, úspěšné namáčknutí se hned do druhé soupravy, sprint na metro a na stanici jsem byl s pouhým čtvrthodinovým zpožděním.
Fáze 1
Bezpečnostní kontrola je velmi důkladná a ocenil jsem, že jsem si chytře nevzal nůž a ještě chytřeji zapomněl foťák, protože v opačním případě bych musel výše uvedené předměty odevzdat. Následně kontrola identity a inteligence, protože najít bez jakéhokoliv značení cizinecké oddělení není pro lachtany. Informační přepážka, informační překážka (nefungoval počítač), čekárna a šťastná výměna lístečku s číslem za lísteček s číslem o čtyři nižším, milá slečna policistka nemile překvapila nulovou znalostí angličtiny. Leč snažila se a do řešení mého případu postupně zapojila všechny výše vypsané dokumenty a navíc i pět kolegů. Výsledek? Musím dodat papír, že v Samsunu mi skončil jazykový kurz a onen papír musí být v turečtině. Co se bude dít poté, netuším. Keep trying.
Mezifáze
Lehce rozmrzen jsem se vydal pěšky nazpátek a zjistil, proč můj bus nedosáhl svého cíle. Dva kilometry dálnice okolo policejní stanice byly uzavřené a sloužily jako parkoviště pro destítky autobusů. Ne, nepřijel Papež. Přijela armáda. U busů postávaly hloučky vojáků a policistů a bylo jasné, že se něco děje, chystá a asi i semele. Ostatně dnes v Istanbulu zasedá Mezinárodní měnový fond a Světová banka a to je vždy (připomeňme třebas Prahu 2000) příležitost k veselostem. O programu na odpoledne bylo rázem rozhodnuto, chytil jsem první bus, co mířil na Taksim (hlavní náměstí), cestou si prohlédl transportér a pár těžkooděných hloučků a po příjezdu zavolal kamarádce, co to chtěla taky vidět. Pak si koupil simit a ayran a posadil se dostatečný kousek stranou na schody.
Fáze 2
Demonstranti přede mnou, policajti za mnou. Jedni vyzbrojeni údernými hesly, transparenty a vlajkami, druzí měli k dispozici sofistikovanější (děkuji doktoru Suchému za tento termín) vybavení. Demonstranti byli úhledně rozděleni do skupinek a lišili se barvou vlajek a skandovanými hesly. K vidění byli (řazeno dle barveného spektra) bílí, oranžoví, červení (tedy komunisti a jim podobní), černí (BlackBlock a jim podobní) a nezařaditelní míroví aktivisti s celospektrálními vlajkami. Velmi zajímavá pro mě byla hojná účast strejců ve věku 45+, což je ukáz na domácí scéně velmi ojedinělý. Všichni velmi poklidně svorně postávali, pokřikovali, sem tam si na 50 metrech zapochodovali, když najednou...
...bum, bum a už lítal slznej plyn. A masa se dala do pohybu. Bohužel směrem ke mě. Podařilo se mi ustoupit z nejhoršího a vymanit se z davu. Ono totiž v maskáčových kalhotech, triku s nápisem "World at War" a šátkem korsických separatistů na zápěstí je člověk na první pohled trošku k nerozeznání od lidí, co jsou nalevo od politického středu. Následovaly horké chvilky v parku, kde policisté poměrně tvrdě zpacifikovali několik holek. Chaos by všudypřítomný stejně jako skupinky jedněch (kteří měli plynové masky a obušky) i druhých (kteří si hbitě vytvořili plynové masky z vlajek a obušky z násad). Ve snaze vypadnout někam pryč jsem se dostal k policejnímu kordonu a posunkem mi bylo naznačeno, že mohu projít. Leč zastavila mě slečna z obdoby našeho antikonfliktního týmu a anglicky mi vysvětlila, že projít nemůžu, protože za nimi už je hlídaná oblast. Já jí na oplátku vysvětlil, že na opačné straně to není nijak supr a že se mi nechce s kůží na trh ani koupit pár ran. Souhlasila, že je to tam nebezpečné a není dobré tam chodit. Skvěle jsme se shodli, leč nakonec nebylo jiného východiska než zpátky. Demonstrace se mezitím přesunula o kus dál a tak se mi již bez komplikací podařilo přesunout sebe na opačnou stranu centra a potkat se s Petrou.
Fáze 3
Dohromady jsme vypadali více jako turisté a také jsme se tak chovali. Ostatně toto již jest zdokumentováno ve fotogalerii. Popis zajímavostí následuje. Nejprve jsme zamířili ke Galatské věži, abychom se pěkně seshora podívali, jak to kde vypadá a čemu se vyhnout. O to větší bylo naše překvapení, když sem vítr zanesl zbytky slzného plynu. Bylo to k pláči a tak si turisté i domácí ihned svorně poplakali a brzy byli všichni díky šátkům přes tvář k nerozeznání od demonstrantů. K čemu slzák přirovnat? Představte si, že ve všech kuchyních v celém městě všichni kuchaři krájí cibuli a všechno to množství máte právě teď přímo pod nosem. Jedinou opravdu účinnou ochranou je plynová maska, kterou měli novináři v základní výbavě s kamerou a mikrofonem.
Oproti podobným událostem na západě, kde se metropole proměňují v města duchů, nebylo po deseti minutách téměř poznat, že se něco stalo a život dál klokotal svým zběsilým tempem. Jen některé obchody měly nachystané mříže, aby mohly bryskně zavřít, další byly otevřené jen napůl a jiné zrovna znovu otevíraly a vylézali z nich nakupující šťastní z nových kousků oblečení i toho, že je minula lúza i těžkooděnci. Pak jsme uviděli vodní dělo, po jehož běloskvoucí korbě stékaly rudé kapky. Vypadalo to velmi krvavě, ale pak jsme se dozvěděli, že policie záměrně užívá červenou barvu, aby pak znáze identifikovala ty, co si troufli moc blízko. Viděli jsme i několik ženských jednotek určených k zatýkání demonstrujících slečen a navštívili jsme i park, kde byly soustředěny policejní zálohy, policejní kantýny a dokonce policejní převlékárny. Vydařené turistické odpoledne završilo veselé focení s jednotkou těžkooděnců (fotky se nevydařily).
1 komentář:
Člověče Alberte, to je zážitek. Celkem závidím. Já jen zažil pochod PETA v Berlině
Okomentovat