Eastanbul Weekly (27. - 31. října 2009)

Karışık - neboli směska. Tolik upozornění, varování i omluva za slepenec nesouvisejících informací, které následují. Minulý týden jsem se štěstím zapadnul do horozeleckého oddílu a díky tomu strávil pondělní odpoledne pod stěnou čištěním chytů a úterní, středeční a čtvrteční odpoledne na stěně pověšen za tytéž chyty. Ve čtvrtek večer jsem shlédl promítání fotek z Kaçkarských hor a v sobotu jsme byli s oddílem na výletě. Ano, nelze užít jiného označení než výlet, neboť čtyřicet lidí pochodovalo husím pochodem asi 3 km tam a totéž zpátky a akce tato nám zabrala spolu s cestou na místo a zpět celý den. Ovšem viděl jsem pěkný skály vápencový, dva vodopády a poznal jsem fajn lidi (včetně jednoho Rakušana). A výsledky v lezení se dostavily nečekaně brzo, neboť jsem překonal pár pěkných cest a Muratovi stisknul ruku natolik pevně až chudák vyjekl bolestí.
V neděli se hrálo derby - Galatasaray vs. Fenerbahçe, neboli druhý a první tým z tabulky a rovněž dvě nejvýznamnější mužstva, co se fanstva týká. Podívaná pěkná, ale projeli jsme to 3:1 a navíc Milan Baroš byl v prvních pěti minutách z trávníku odnesen na nosítkách a jelikož má zlomenou nohu, tak si dva měsíce nezakope. Já osobně jsem následně mírně prohrál s alkoholovou výzvou, kdy mi nepočítané množství panáků přineslo velmi slušnou kocovinu (myslel jsem, že piju nějaké slaboučké lepidlo a přitom to byl 30% Sex on the Beach).
Čtvrteční datum znělo na 29. října, což znamenalo (podobně jako o den dříve v ČR) národní svátek - založení republiky (Turkům se to zadařilo 5 let po nás). Město se zahalilo do nezvyklého množství vlajek, vlaječek i vlajčiček a taky do šedivých dešťových mraků. Ostatně drobný výběr můžete najít ve fotogalerii, včetně poměrně vydařeného ohňostroje, který mi připoměl Ignis Brunensis. V připomínání jsem pokračoval i v pátek, neboť každý podzim mě doprovází blues, obvykle Blues Alive doma v Šumperku, letos Efes Pilsen Blues v Istanbulu. Moc pěkné to bylo a poprvé jsem se zůčastnil i klasického tahu na Taksim a ověřil si, že opravdu není příliš o co stát.
Abych dostál varování z úvodu, přimíchám i jeden gastronomický kousek a pár nových slovíček.

Kısır - pokrm, kterým se proslavilo město Mersin se příliš nevaří, podává se za studena a skládá se z něčeho, co my nazýváme kus-kús a Turci bulgur, spousty nadrobno nahrájené zeleniny (rajčata, okurky, česnek a cibulka, nejlépe jarní), vynikající rajčatové pasty (salça), oleje, soli a šťávy z citrónu a granátových jablek. Vše se důkladně promíchává holýma rukama a pojídá zavinuté do listu salátu s čerstvým chlebem a nakládanými okurkami.

dost [dost] - kamarád

kadife sokak [kadife sokak] - sametová, též manšestrová ulice

sikilmak [sikilmak] - souložit

sıkılmak [sykylmak] - nudit se, pozn. podobnost s předchozím slovesem je čistě náhodná a neodráží skutečný stav

Running in the rain... (18. října 2009)

Těšil jsem se na něj celý měsíc. Istanbulský maratón z Asie do Evropy. Kvůli zanedbání přípravy a zameškání registrace jsem se nemohl účastnit jako běžec, ale o to ochotněji jsem se pasoval do role jednočlenného Support Teamu. Na start se chystal můj spolubydlící Adam a jeho egyptský kamarád Ahmed. Adam se na maratón poctivě připravoval několik měsíců, přestal kouřit, omezil pití alkoholu a několikrát týdně běhal a cvičil. O Ahmedovi se to tak úplně říci nedá, nicméně disponoval zkušenostmi z pěti předchozích úspěšně dokončených běhů.
Probudili jsme se časně ráno, abychom zjistili, že leje jako z konve. To nebylo nikterak dobré, dalo by se říci, že to bylo velmi špatné. Na start jsme se přepravili trapně taxíkem, protože kvůli zavřenému mostu přes Bospor selhaly všechny ostatní prostředky. Na startu nás čekal pohled na pestrobarevný několikaticícihlavý dav běžců s deštníky, v pláštěnkách, případně profesionálně natvrdo. Dopřál jsem našim chlapcům něco motivace, převzal jejich věci a zaujal startovní pozici, abych pořídil nějaké fotky. Světlo moc nebylo, leč pár kousků si můžete prohlédnout v galerii.
V zápalu focení se mi podařilo propašovat na most. Běžně je pro pěší nepřístupný a tak to byl moc pěkný zážitek, na chvíli stát jednou nohou v Evropě a druhou v Asii. Navíc Alláh se smiloval a nad Modrou mešitou se objevilo modro. To se pak střídalo s intenzivními přeháňkami celý zbytek dne. Učinil jsem rozhodnutí pokračovat v pochodu se zástupem běžců a tvářit se jako jeden z nich. To se mi dařilo téměř celých 15 km, které měřila kratší trasa. Těsně před cílem mě organizátoři odhalili a přidali ještě další dva kilometry zacházky. Pěkně jsem si dvě a půl hoďky zapochodoval, přestože se tak událo na asfaltu. V cíli jsem si prohlédl ceremonii pro vítěze i vítěze samotné (nečekaně to byli tři opálení borci z Afriky) a následně i další dobíhající běžce. (což bylo obzváště zajímavě sladěné s halekáním muezzínů). V čase 4:00 jsem potkal Ahmeda (který omylem přeběhl z maratónu na 15 km trasu a byl z toho velmi smutný). V čase 4:10 doběhl Adam a následující hodinku jsem poctivě plnil úkol podpůrčíka a vysekával ho z jeho stavu. Nu a pak jsem učinil ještě jedno rozhodnutí - jednou si chci zaběhnout maratón!

Pé Pé (17. října 2009)

PP = páteční poledne, policie podruhé, pohodlná přeprava, proklaté přeháňky, pokřik protestujících, pět pivek. A to vše pěkně popořádku na následujích řádcích.
Vyzbrojen novým papírem z univerzity (v turečtině), fotoaparátem a zavíracím nožem jsem se opět vypravil navštívit policejní stanici. Tentokrát jsem na místo úspěšně dorazil správným autobusem, nicméně oproti minulé návštěvě krátce po poledni. To bylo příčinou mohutných front již u první bezpečnostní kontroly. Tentokrát mi to neprošlo tak lehce, foťák spolu s mým jménem uvíznul hned za bezpečnostním rámem (nůž nikomu nevadil). Při druhé kontrole identity jsem nevědomky předběhl desetimetrovou frontu. A naprosto cílevědomě jsem předběhl dalších asi 100 lidí, když jsem se bez čísla nacpal k přepážce (minule mi řekli, abych šel za tou a tou slečnou, tak jsem se podle toho choval). Měl jsem štěstí, že právě končila polední přestávka a u přepážek ještě nikdo nebyl. Poměrně asertivně jsem se dožádal pozornosti a byl jsem přidělen k jedinému policistovi na cizineckém oddělení, který hovoří anglicky. Poslední komplikací byla chybějící kopie povolení k pobytu, což jsem v přízemí obratem vyřešil a za 15 minut jsem odcházel s vytouženým razítkem. Nicméně musím zhodnotit, že rovněž policie funguje jen napůl - internetové předjednání přesně stanoví, co si má člověk donést za papíry, ale nakonec musí shánět další dokumenty, žádost o novou adresu jsem měl napsanou rukou od Hatice a mohl jsem tam mít v zásadě cokoliv, pro ověření, kde studuju stačilo jen nezávazně odpovědět a na závěr mě pobavilo vrácení foťáku, se kterým jsem stejně musel zpátky do areálu, kde se nesmí fotit, abych mohl projít k východu. Úmysly dobré, realizace pokulhává.
Ovšem díky krátkému procesu jsem získal volné odpoledne a protože poprchávalo, rozhodl jsem se trošku projet veřejnou dopravou. Dopoledne jsem stihl tři autobusy a loď, nyní jsem k nim přidal metro, tramvaj a lanovku. Nu a protože to na vyplnění volného času nestačilo, vytyčil jsem si další cíl a sice sehnat gumový kroužek, který slouží horolezcům na posilování prstů a který se mi podařilo ztratit už druhý týden po příletu do Turecka. Zkušeně jsem zamířil, do čtvrti, kde se nachází několik obchodů s rybářským vybavením, které jako bokovku prodávají i chladné a střelné zbraně a outdoorové vybavení. Přehazovali si mě mezi sebou s tím, že netuší, co sháním a nebo nemají a ať to zkusím u sousedů. Nakonec mě poslali na Taksim s papírkem, že se mám ptát po obchodu s názvem Bouddrhane. Tak jsem se ptal, dvakrát jsem obdržel vágní máchnutí rukou, ve všech ostatních případech pouze nechápavé pohledy. A tak jsem onen krám nenašel a nepomohla mi ani pozdější asistence rodilé mluvčí. Ale jelikož jsem měl šťastný den, tak jsem večer jen tak zkusmo kouknul do jednoho sportu a světe div se, vedle plaveckých brýlí visely moje kroužky. 10 TL a žlutý kousek je můj.
Nevím, jestli to spolu souvisí, ale vždy když navštívím policejní stanici, tak se ochomýtnu u nějaké demonstrace. Tentokrát přišla za mnou, když jsem večeřel pravé italské těstoviny. Zastavila se přímo pod okny, napravo dvě stovky demonstrantů, nalevo téměř tolik policistů. Tentokrát však všechno proběhlo v klidu a kucí v uniformách zasahovat nemuseli. A tak jsme tuto skutečnost mohli oslavit nějakým tím pivkem a živou tureckou muzikou.

Es Es (14. října 2009)

V Evropě neblaze proslulá zkratka v Turecku označuje Eskişehir (staré město), které je proslulé svou moderní výstavbou, množstvím hamam, výrobky z lületaş, základnou tureckého letectva, ulicemi plnými studentů, soch a tramvají a v neposlední řadě prvotřídními specialitami, které se zovou çiğbörek a haş haş (viz příloha č. 1). A protože se jedná o významný železniční uzel, vypravil jsem se v pátek vlakem ven z metropole, abych si pět dnů odpočinul v příjemném půlmilionovém provinčním městě a ověřil všechny výše zmíněné i jiné proslulosti (výsledky viz příloha č. 2).
Cestování po tureckých železnicích je, kam až moje zkušenost sahá, záležitostí navýsost pohodlnou, levnou, včasnou a rychlou. Nenapadá mě nic, nač bych si mohl stěžovat. Snad jen to, že jsem překvapeně zjistil, že za okny nastupuje podzim a střídá tak léto, se kterým jsem před pěti týdny přijel do Istanbulu. Čtyři hodiny, 16TL a dorazil jsem na místo. Na nádraží mě čekala Ezgi, kamarádka z mládí, u níž jsem našel střechu nad hlavou. Sobotu jsme v zásadě prozewlovali na ulicích a břehu špinavé řeky. Oběd jsme vyřešili skvělým İzmirli Sandwich (viz příloha č. 1). Neděli jsme původně chtěli strávit na horách, ale kvůli chybě v komunikaci jsme se místo toho ocitli uprostřed skal, které byli horolezci objeveny teprve před pár lety a tudíž je to stále poměrně poklidné místo, kde se dá stanovat ve stínu stromů a horolezit na přibližně desítce sektorů s téměř stovkou cest (několik je pevně jištěných) a vůbec, ideální místo, kde strávit ideální čas.
V pondělí jsem ve snaze napravit nedělní chyby vyrazil zdolat místní horu Bozdağ. Ezgi vyrazila pro změnu do školy. Úspěšně jsem se dopravil tramvají a autobusem č. 59 na náves vesnice Muttalip, abych záhy nabyl dojmu, že jsem na severní Hané před dvaceti lety. Na olece parkovale traktore, mlékárenské auto sváželo čerstvé mléko, dětě spěchale do škole a ve vzduchu bel cétět - venkov. Když jsem u hřbitova ve stínu topolů překročil po betonovém mostě říčku a pohlédl na široká pole, můj hanácký pocit se jen upevnil, nicméně brzy začal erodovat. Krajina střední Anatolie (kde se právě nacházíme) je velmi vyprahlá a neuvěřitelně prašná. Znají zde pouze dvě roční období - léto a zimu, která jsou obě poměrně extrémní a změna z jednoho na druhé probíhá během jednoho dne (dle názoru místních k tomu došlo pravděpodobně v úterý, kdy jsem Eskişehir opouštěl). Vegetaci lze nalézt ve stylu - všechno píchá, co ostny má. Zvířectvo zastupuje hmyz, myši a myšilovové (a jiní dravci). Vláda se se střídavými úspěchy snaží uměle zalesňovat. Touto krajinou jsem se zvolna toulal směrem k nejvyššímu kopci hřebínku (který zdálky vzdáleně připomíná podhůří Jeseníků) ozdobeného početnou skupinou antén a přemýtal jak rozlousknout kombinaci žhnoucího slunce, žízně a jediného litru vody. Řešení se zjevilo nečekaně, když jsem padesát metrů před sebou spatřil prvotřídní silnici, odpočívadlo a zdroj vody. Byla-li pitná nevím, místní říkali, že je çok güzel. Krom vody jsem na tomto místě pořídil i pár fotek a psa (typu místní ovčácké dogy velikosti telete), který mě doprovázel po zbytek dne (respektive do momentu, kdy jsem mu musel kamenem naznačit, že není dobrý nápad jít se mnou až na autobus). Prohlédl jsem si antény, okolí, rozvaliny byvších domů ve svazích, poslechl muezíny z okolních vesnic (což je mimochodem nepopsatelný zážitek), něco málo pojedl a vrátil se nazpátek do civilizace. V úterý jsem již jen pořešil zbývající resty a vrátil se nazpátek do ještě civilizovanějších končin.

Příloha č. 1 (doplněk gastroseznamu)

Çiğbörek - a opět je zde inspirace z rusky (a podobně) hovořících končin, řekněme horký piroh plněný masem. Pozor útočí ve skupinách po třech a jsou schopné pěkně zasytit a nepěkně zamastit.

Haş haş - pokud vám zní tento název podezřele, tak tušíte správně. Ano, jedná se o chléb. Sypaný mletými semínky konopí. Pouze omezené množství farmářů v okolí města získá státní licenci na pěstování této plodiny, pochopitelně neobsahující ani menší než malé množství THC. Aroma a chuť tohoto pečiva jsou velmi specifické, podobně jako forma, kteroužto je závitek o průměru přibližně 4,78 cm. Jeden chléb sestává z více než tuctu těchto závitků.

İzmirli karişik - vezmeme pár párků a nakrájíme na dlouhé proužky, mrskneme na rozpálený plech s olejem a smažíme a pečeme, dokud nemáme obrovskou hromadu osmahnutých proužkatých párků, pak rozkrojíme obrovskou žemli a napěchujeme ji onou hromadou, sýrem, čerstvou zeleninou a nakládanými okurkami. K dostání v İzmiru a u vybraných knihkupců.

Tantuni - varinata kebapu, která není otáčecí a opékací, ale drobně kostkovaná a smažící se na velikánské pánvi. Zavinutá do chlebové placky se zeleninou a nápojem z červené řepy zvaným şalgam ozvláštní život zaplněný obvyklou dvojkombinací döner + ayran. Za tuto kratochvíli vděčíme městu Mersin.

Příloha č. 2 (ověření pozoruhodností)

Moderní výstavba - ve městě dosud stojí jeden z prvních parkovacích domů v Turecku, ověřeno!

Hamam - přestože je zde celá tureckolázeňská ulice, neověřeno.

Lületaş - dovezl jsem si nový tesbih, ověřeno!

Letectvo - přibližně každých deset minut drží město minutu ticha, protože by se kvůli nízkým přeletům stejně nikdo neslyšel, více než ověřeno!

Ulice plné studentů - obzvláště ráno v okolí kampusu, ověřeno!

Ulice plné soch - potkal jsem medvěda, želvu, dva lvy, skupinu rybářů, kteří mohli být i gladiátory a dvoumetrovou žížalu, myslím, že to pro ověření stačí!

Ulice plné tramvají - dvě linky (č. 1 a č. 2) bych osobně nezahrnoval pod termín "plné", ověřeno s výhradou (bez výluky)!

Çiğbörek a haş haş - viz příloha č. 1, ověřeno!

Závěr - ověřil jsem většinu pozoruhodností. Práce se mi velmi líbila.

Policejní den (6. - 7. října 2009)

Naprostá většina lidí zachovává pořadí demonstrace -> policejní stanice. Mě se dnes podařil pravý opak. Početné přípravy byly pečlivé, myslel jsem na všechno - pas, kopii stránky s fotkou, kopii stránky s vízem, povolení k pobytu, vyplněný formulář vytištěný oboustraně na barevné tiskárně i žádost o změnu adresy, kterou mi laskavě ještě v noci turecky a rukou napsala Hatice. A přestože se mi dostalo poučení, že po vylodění na evropském břehu musím jet tamatam tramvají a potom tamatam metrem, našel jsem si mnohem elgantnější a rychlejší variantu přímým busem.
Ráno běželo všechno jako po drátkách, nezaspal jsem, doma jsem zapomněl jen foťák, vyrazil s báječnou časovou rezervou, včas se nalodil i vylodil, našel správný perón, nacpal se do správného busu a pak v zácpě čekal na kýženou zastávku. A ona nepřicházela, respektive my na ni nepřijížděli. A navíc jsem měl dojem, že jedeme poněkud jinudy. A onen dojem se potvrdil, když jsme projížděli kolem starých městských hradeb, které jsou naprosto v kopru. Takže plán B - výsadek, sprint směrem k a následně po tramvajových kolejích, úspěšné namáčknutí se hned do druhé soupravy, sprint na metro a na stanici jsem byl s pouhým čtvrthodinovým zpožděním.

Fáze 1

Bezpečnostní kontrola je velmi důkladná a ocenil jsem, že jsem si chytře nevzal nůž a ještě chytřeji zapomněl foťák, protože v opačním případě bych musel výše uvedené předměty odevzdat. Následně kontrola identity a inteligence, protože najít bez jakéhokoliv značení cizinecké oddělení není pro lachtany. Informační přepážka, informační překážka (nefungoval počítač), čekárna a šťastná výměna lístečku s číslem za lísteček s číslem o čtyři nižším, milá slečna policistka nemile překvapila nulovou znalostí angličtiny. Leč snažila se a do řešení mého případu postupně zapojila všechny výše vypsané dokumenty a navíc i pět kolegů. Výsledek? Musím dodat papír, že v Samsunu mi skončil jazykový kurz a onen papír musí být v turečtině. Co se bude dít poté, netuším. Keep trying.

Mezifáze

Lehce rozmrzen jsem se vydal pěšky nazpátek a zjistil, proč můj bus nedosáhl svého cíle. Dva kilometry dálnice okolo policejní stanice byly uzavřené a sloužily jako parkoviště pro destítky autobusů. Ne, nepřijel Papež. Přijela armáda. U busů postávaly hloučky vojáků a policistů a bylo jasné, že se něco děje, chystá a asi i semele. Ostatně dnes v Istanbulu zasedá Mezinárodní měnový fond a Světová banka a to je vždy (připomeňme třebas Prahu 2000) příležitost k veselostem. O programu na odpoledne bylo rázem rozhodnuto, chytil jsem první bus, co mířil na Taksim (hlavní náměstí), cestou si prohlédl transportér a pár těžkooděných hloučků a po příjezdu zavolal kamarádce, co to chtěla taky vidět. Pak si koupil simit a ayran a posadil se dostatečný kousek stranou na schody.

Fáze 2

Demonstranti přede mnou, policajti za mnou. Jedni vyzbrojeni údernými hesly, transparenty a vlajkami, druzí měli k dispozici sofistikovanější (děkuji doktoru Suchému za tento termín) vybavení. Demonstranti byli úhledně rozděleni do skupinek a lišili se barvou vlajek a skandovanými hesly. K vidění byli (řazeno dle barveného spektra) bílí, oranžoví, červení (tedy komunisti a jim podobní), černí (BlackBlock a jim podobní) a nezařaditelní míroví aktivisti s celospektrálními vlajkami. Velmi zajímavá pro mě byla hojná účast strejců ve věku 45+, což je ukáz na domácí scéně velmi ojedinělý. Všichni velmi poklidně svorně postávali, pokřikovali, sem tam si na 50 metrech zapochodovali, když najednou...
...bum, bum a už lítal slznej plyn. A masa se dala do pohybu. Bohužel směrem ke mě. Podařilo se mi ustoupit z nejhoršího a vymanit se z davu. Ono totiž v maskáčových kalhotech, triku s nápisem "World at War" a šátkem korsických separatistů na zápěstí je člověk na první pohled trošku k nerozeznání od lidí, co jsou nalevo od politického středu. Následovaly horké chvilky v parku, kde policisté poměrně tvrdě zpacifikovali několik holek. Chaos by všudypřítomný stejně jako skupinky jedněch (kteří měli plynové masky a obušky) i druhých (kteří si hbitě vytvořili plynové masky z vlajek a obušky z násad). Ve snaze vypadnout někam pryč jsem se dostal k policejnímu kordonu a posunkem mi bylo naznačeno, že mohu projít. Leč zastavila mě slečna z obdoby našeho antikonfliktního týmu a anglicky mi vysvětlila, že projít nemůžu, protože za nimi už je hlídaná oblast. Já jí na oplátku vysvětlil, že na opačné straně to není nijak supr a že se mi nechce s kůží na trh ani koupit pár ran. Souhlasila, že je to tam nebezpečné a není dobré tam chodit. Skvěle jsme se shodli, leč nakonec nebylo jiného východiska než zpátky. Demonstrace se mezitím přesunula o kus dál a tak se mi již bez komplikací podařilo přesunout sebe na opačnou stranu centra a potkat se s Petrou.

Fáze 3

Dohromady jsme vypadali více jako turisté a také jsme se tak chovali. Ostatně toto již jest zdokumentováno ve fotogalerii. Popis zajímavostí následuje. Nejprve jsme zamířili ke Galatské věži, abychom se pěkně seshora podívali, jak to kde vypadá a čemu se vyhnout. O to větší bylo naše překvapení, když sem vítr zanesl zbytky slzného plynu. Bylo to k pláči a tak si turisté i domácí ihned svorně poplakali a brzy byli všichni díky šátkům přes tvář k nerozeznání od demonstrantů. K čemu slzák přirovnat? Představte si, že ve všech kuchyních v celém městě všichni kuchaři krájí cibuli a všechno to množství máte právě teď přímo pod nosem. Jedinou opravdu účinnou ochranou je plynová maska, kterou měli novináři v základní výbavě s kamerou a mikrofonem.
Oproti podobným událostem na západě, kde se metropole proměňují v města duchů, nebylo po deseti minutách téměř poznat, že se něco stalo a život dál klokotal svým zběsilým tempem. Jen některé obchody měly nachystané mříže, aby mohly bryskně zavřít, další byly otevřené jen napůl a jiné zrovna znovu otevíraly a vylézali z nich nakupující šťastní z nových kousků oblečení i toho, že je minula lúza i těžkooděnci. Pak jsme uviděli vodní dělo, po jehož běloskvoucí korbě stékaly rudé kapky. Vypadalo to velmi krvavě, ale pak jsme se dozvěděli, že policie záměrně užívá červenou barvu, aby pak znáze identifikovala ty, co si troufli moc blízko. Viděli jsme i několik ženských jednotek určených k zatýkání demonstrujících slečen a navštívili jsme i park, kde byly soustředěny policejní zálohy, policejní kantýny a dokonce policejní převlékárny. Vydařené turistické odpoledne završilo veselé focení s jednotkou těžkooděnců (fotky se nevydařily).

11.B (3. října 2009)

Aneb 11. uluslararası İstanbul Bienali,
neboli 11th International İstanbul Biennial
a tedy 11. Mezinárodní İstanbulské Bienále.

Téma jest arcizajímavé: Insan neyle yaşar?
= What keeps mankind alive?
= Co udržuje lidstvo při životě?

Tři dny svého života jsem obětoval hloubání nad touto otázkou společně s autory děl, která jsou rozmístěna ve skvělých výstavních prostorech ve třech areálech. A to vše zcela zdarma, za což vděčím Adamovi, který mi krom průvodce třikrát zapůjčil i svou novinářskou permanentku. Velmi letmý dotyk atmosféry je k vidění výše v İstanbulské fotogalerii.
Vystavena jsou díla více než 70 umělců z celého světa, ovšem převládají autoři z Balkánu, Blízkého východu, Turecka a Íránu. Nejčastějším formátem je video art, který doplňují kresby, malby, plakáty, sochy, fotografie, hologramy i nezařaditelné projekty. Témata se obvykle dotýkají různých forem diskriminace a nespravedlnosti - politické, náboženské, třídní, genderové nebo celkově systémové. Nejčastější pocity, které vyvolávají jsou strach z polarizace a radikalismu a bezmoc tváří v tvář těmto silám, které mají moc strhávat masy a ničit lidské osudy. Tolik na úvod. A vlastně i na závěr, protože myšlenky, co jsem zde chtěl uvést jsou natolik neuspořádané, že bych vytvořil jen neřádský chaos.