Vánoční svátky v zemi pohanské (26. - 28. prosince 2009)

Prožívat předvánoční a vánoční čas v nekřesťanské zemi má jednu velkou výhodu. Odpadá dnes již téměř všudypřítomný shon a stress. V podobně pohodovém tempu jsem svátky prožil i já. Na Štědrý den dopoledne jsem ještě doháněl něco jako vánoční úklid a balil dárky pro kamarády - Plzeň, tvargle a Vextu. Za krásného počasí jsem se přeplavil do Evropy a počkal před İstanbul Modern na Marcela, kamaráda Čecha (spíše Moraváka a možná ještě spíše Slováka), se kterým jsem zašli na Až přijde kocour, vynikající československý film ze 60. let. Návštěva biografu byla součástí důmyslného plánu, jak Marcela překvapit neb krom Vánoc slavil i narozeniny. Plán se podařil a překvapení bylo dokonalé. Na bytě na něj už čekala parádní večeře a spousta kamarádů. Já jsem s sebou přitáhl i flašku tuzemáku, který jsme překřtili na "domestic" a jménem i chutí jsme tak šířili slávu české kultury. Slávení jsme ukončili kolem čtvrté ráno, kdy teploměr (venkovní) stále ukazoval pěknou hodnotu 12°C.
První svátek vánoční jsem v zásadě prospal a probendil. 26. prosince jsem pak věnoval pozornost 30 případům mezinárodního práva, popíjení čaje a slunění se na naší terase.

Zimní slunozvraty (21. - 22. prosince 2009)

Vítejte v anarcho-anachronické směsi zážitků posledních 50 hodin. Nejprve dnešní ráno. Již dlouho jsem měl v plánu nahráti pro vás hlas muslimského světa neboli zpěv, halekání , kvílení (či jak to nazvat) muezínů. Pečlivě jsem vybral místo (Sultanahmed) a zjistil správný čas (7:18). Ráno jsem vstal před šestou a chytil první loď do Evropy. Přesunul jsem se na místo a vybalil dopručené vybavení - přehrávač MP3 značky iriver bílé barvy. A čekal. A čekal. A čekal. A dočkal se zjištění, že někde v mém Matrixu je chyba a Alláh Akbar nebude. Tak jsem si pouze vychutnal úžasný východ slunce na turistů prostém nejturističtějším místě İstanbulu a cestou domů pro vás nahrál něco jiného (a protože MySpace sežralo imeem, který jsem používal, tak bude chvilku trvat, než najdu nový způsob, jak sem věšet empétrojky).
Včerejší večer se rozplynul klidně jako dým nad nargile, tavla skóre - 5:0 pro mě.
O poznání poznamenáníhodný byl večer nedělní. Krátce po poledni jsem vyrazil na oběd ke kamarádce, dohodnout se na sdílení učebnic pro blížící se zkoušky. K obědu jsme vytvořili poctivý evropský (kuřecí) řízek a jako přílohu vynikající neevropský kus-kús. Po obědě přišel čas na pravý turecký čaj a nepravý turecký med (dovezený z ČR). A po čaji přišla Diana se svojí tetou, která právě dorazila z Litvy a jejím přítelem, který s sebou přivlekl 30kg potravy. A jaké! Vepřová pečeně, tmavý chléb, medová pálenka a sladké vánoční pečivo. Milé překvapení se změnilo v malé Vánoce. Bohužel jsem musel odejít dříve, protože jsem byl na večer domluven s tureckým kamarádem na pivko. Na to už však nedošlo.
Kamarád se cestou na místo srazu stal svědkem hádky dvou řidičů - civilisty a policisty. Slušně jim navrhnul, že mohou pokračovat poté, co odstaví vozidla stranou a obnoví tak provoz. Okamžitě byl legitimován a policista beze slova nastoupil a odjel. S občankou. Kamarád zavolal na policii, aby se dozvěděl, že pro něj nemohou bohužel nic udělat. Tak zavolal svému šéfovi a společně se vypravili na místní policejní stanici. Mě pro jistotu poslali domů, za což jsem nyní velmi vděčný. Na stanici se kamarád opět potkal se "svým" příslušníkem. K jeho překvapení se před ním místo občanské průkazu objevil protokol s přiznáním, že vyhrožoval policii a bránil jí ve výkonu služby. To samozřejmě odmítl podepsat a než se nadál, ocitl se na noc v cele. Bez telefonu, bez vysvětlení. Teprve ráno, když se do věci vložil jeho známý právník byl propuštěn, nicméně jej čeká řízení před soudem.

Adventní směs (16. prosince 2009)

Neděle - jak je tady v Kadıköy v neděli zvykem, demonstrovalo se. A protože jsem neměl na práci nic lepšího než učení, tak jsem se zašel podívat. Jen co jsem vystrčil nos z domu, bylo jasně cítit něco ve vzduchu. A sice zima! A vítr! A déšť! Fakticky ošklivé psí počasí, že by ani psa nevyhnal. Říkal jsem si fajn, zchladí to horké hlavy, kterých stejně přijde pár kousků, tak se krátce projdu a pak se budu pěkně v teple učit. V půlce čtvrti policie zastavila veškerou dopravu a na place v přístavu postavila pěkné ohrádky z mobilních plotů. Krom toho na každém rohu postávalo pár příslušníku, tuhle se samopaly, támhle se slzným plynem a na třech místech podupávaly početné zálohy. Křižovatku si pro jistotu hlídalo vodní dělo. Jen vrtulník kvůli počasí nepřiletěl.
Došel jsem na místo činu a hle, v závětří se tu tísnilo asi 10 lidí a dohlížel na ně trojnásobný počet policistů. Paráda, úkol jsem splnil, jde se domů do tepla. Jenže pak jsem se lehce podíval doleva a ejhle, levičáci jdou. Zástup lidu, nad hlavami vlajky, trasparenty a deštníky, na sobě pláštěnky a už si to mašírovali a vesele skandovali. A to trvalo další hodinu, kdy pomalu procházeli bezpečnostní prověrkou, aby mohli na plac. Pravý vchod pro pravé muže, levý vchod pro levicové ženy. Zcela překvapivě se dostavilo (dle mého odhadu s opravdu značnou odchylkou) nejméně 2 000 lidí, což je výkon u nás nevídaný. Dnešním tématem byl protest proti vládě a připomínka (poměrně tvrdého) zásahu státu proti nejmenovanému menšinovému obyvatelstvu na jihovýchodě země v roce 1938. Ovšem projevům řečníků jsem nerozumněl ani za mák, tak jsem si počkal na výměnu oddílu plynometčíků a konečně se šel domů ohřát.

Úterý - udeřilo poledne a tak jsem vyrazil uvařit něco k obědu. Cestou z pokoje do kuchyně jsem potkal Hatice, která se nabídla, že se sama chystá vařit a že se můžu podílet. Na konzumaci. A dodala varování, že to bude experiment a že vařit neumí. Samozřejmě, že jsem se rád mezi strávníky přidal. Ale netekla voda. Brzy jsme zjistili, že neteče v celé ulici (a dnes jsem se ve škole dozvěděl, že netekla v celé čtvrti). Nevadí, počkáme. Za dvě hoďky nám vodu pustili a tak jsme se pustili do práce. Já poskytoval cenné rady, Hatice zahájila přípravné práce a pak...
...došel plyn. Začali jsme operativně vymýšlet, jak vařit v elektrické troubě než nám odstřihnou elektřinu, ale nakonec jsme zvolili hodinku čekání na novou bombu, kterou zde (za stejnou cenu) donesou až pod sporák a ještě zapojí. A pak už to šlo jako na drátkách a kolem půl páté jsme obědvali vynikající těstoviny s růžičkovou kapustou.

Nazar boncuğu - talisman či amulet, jehož úkolem je chránit osobu, případně vůz či obydlí před kletbou. Ta může být uvržena všelijak, mimojiné i tím, když někdo závidí (i bez zlého úmyslu). Kletba pak umí pěkně znepříjemnit život, zakletá osoba je unavená, nedaří se jí, štěstí se jí vyhýbá a podobně. Po nějakém čase nezbývá, než sáhnout po osvědčené metodě, jak se kletby zbavit a sice vyhledat cikány, kteří nad postiženým rozprostřou plátno a nad hlavou mu pak lijí olovo, které kletbu vytáhne z těla ven. Vzhledem k tomu, že v naší post-moderní společnosti může být problém si tuto proceduru zaopatřit, vřele doporučuji mít talisman stále při sobě.

A na závěr ještě jedno nové slovíčko:

kunduz [kunduz] - bobr
kunduz [kunduz] - bobr

2. návštěvní víkend (14. prosince 2009)

Minulý víkend mě navštívili kamarádi, Walisáci a Venduláci, tradičně mi dovezli něco tepla v tekuté podobě. Počasí nebylo tolik mystické jako minule, İstanbul nám dal okusiti slunce i deště. Krom toho jsme okusili osvědčené i nové kousky - pravý a nefalšovaný trh tentokrát v Beşiktaş kde jsme zvedli rekord v počtu nakoupených šátků na 16 ks, spoustu čaje doma, na lodi i na ulici, Modrou mešitu a její dvě menší sestřičky, cisternu z římských dob, kde jsme měli drobnější konflikt při kontrole lístků koupených na půjčené studentské karty, mikulášskou besídku se svařákem, jízdu dolmuşem, tavlu a nargile, ale těžiště naší práce spočívalo v jídle. Honza dorazil vybaven seznamem (viz Od ajranu po olivy) a odhodláním vyškrtat co nejvíce položek. Od prvního dne jsme nasadili slušné tempo, které občas trošku vázlo, když se ve Vendině zorném poli objevila kočka a definitivně jsme se zasekali, když jsme narazili na dětské hřiště. Nicméně i přes tyto překážky jsme zpráskali, co se dalo. Zcela zlatým hřebem pak byla návštěva hamam, kde nás solidně protáhli a jako obvykle i natáhli.
Děkuju za parádní víkend, za adventní kalendář s Krtečkem a za převoz horolezeckého vybavení, páru bot a pár kousků oblečení zpět do ČR.

Galatasaray vs Panathinaikos 1 - 0 (4. - 14. prosince 2009)

Je to již více než dva týdny, co jsem podruhé navštívil fotbalový zápas. Tentokrát jsem postoupil z turecké národní Süper Lig do evropské UEFA ligy. Proti sobě nastoupily týmy Galatasaray İstanbul a Panathinaikos Athény. Jen pro pořádek zdůrazňuji, že fandím tomu prvnímu, místnímu, domácímu a nejlepšímu. Utkání se hrálo na trávníku legendárního stadionu Ali Sami Yen, který nese jméno legendárního fotbalisty, ale také se mu říká legendární přezdívkou HELL. Proč? Nu, když se sejdou dvě podmínky a sice fanoušci přes dvojitou bezpečnostní kontrolu propašují světlice a fotbalistům se v zápase zadaří, pak stadion hoří a září. Kapacita je někde kolem 20 000 lidí, nicméně obvykle se sem různými způsoby dostane o 5 000 fandů víc. Náš sektor nese hrdý název Eski Açık, což lze volně přeložit jako stará otevřená tribuna (před několika málo měsíci byla zastřešena a sloupy ošklivě zavazí ve výhledu) a patří mezi nejaktivnější jádro. Ostatně všichni fanoušci klubu se označují jako ultrAslan, jejich symbolem je lev a barvami žlutá a červená.
Na toto utkání jsem se poctivě připravil a večer před zápasem se s kamarády učil skandované texty, které se tu jmenují marş. Bohužel mě v den D začalo škrábat v krku a nebyl jsem tedy v ideální kondici podat pořádný hlasový výkon. Jako obvykle se naše skupinka sešla před BurgerKingem nedaleko stadionu a jako obvykle následovala vstupní procedura - nejdřív do auta odložit všechny zakázané předměty (včetně drobných mincí, které ostatní utráceli v okolí stadionu za pitomosti a slunečnicová semínka), poté první bezpečnostní kontrola, turnikety, druhá bezpečnostní kontrola a schody na tribunu, kde s každým krokem nahoru roste hukot tribun a množství adrenalinu v krvi. Na stadionu bylo našlapáno a zdálo se, že nemáme šanci se kamkoliv vecpat, nicméně po pár minutách podlézání a obcházení jsme konečně stanuli úplně nahoře, kam patříme.
První půle zápasu byla skvělá, uměl jsem zhruba půlku textů a tak jsem pravidělně střídal skandování s Strepsils. Naprosto skvělé je, když na sebe začnou pokřikovat v dialogu dvě tribuny. Vzhledem k tomu, že mezi fanoušky domácího a hostujícího týmu došlo k dohodě, nebyl v řeckém sektoru ani jeden divák a odpadlo tak riziko rvaček. To jsem si myslel až do vstřelení gólu na začátku druhého poločasu. Jistý amigo v řadě před námi (který dělal problémy už pěkných pár minut) se v nadšení vrhl na svého kamaráda tak mocně, že svalili na zem (respektive beton a tvrdé plastové sedačky) asi pět lidí a shodou okolností se úplně naspod ocitla Gamze, slečna, která je neformální hlavou naší skupiny. Reakce byla okamžitá. Vzduch se zaplnil tureckými nadávkami a zaťatými pěstmi a tak nějak jsme se všichni drželi v šachu, aby situace nepřerostla v bitku. Jako obvykle jsem byl v centru dění a jako obvykle jsem nerozumněl ani slovo a byl zmatenej jak rohlík v párku. Když už to vypadalo hodně zle, zasáhl týpek s nagelovanými vlasy a vyraženým zubem (zjevně měl na tribunách značnou autoritu) a vykázal amiga a jeho kamarády o několik řad níže. Zbytek zápasu jsme stáli se založenýma rukama a tvořili hráz. Nicméně k něčemu se schylovalo, protože ostatní kolem mě začali z kapes vytahovat peněženky a telefony a včetně fanouškovských šál je předávali kamarádům. Ve chvíli, kdy rozhodčí (mimochodem těžce nadržoval soupeřům) odpískal konec zápasu, zmizeli naši chlapci v davu a za pár minut s sebou přivlekli amiga, který byl donucen se Gamze omluvit. Přestože to opět vyhrotilo situaci a zase se všichni několik minut stáli pěstí v pěst, vše se nakonec uklidnilo a já měl navíc naprosto skvělý odvoz autem domů.
Mimochodem, vyhráli jsme 1:0.