Svátky oficiálně začínají až v pátek, leč pro nás začaly už ve čtvrtek večer. Vypravili jsme se na operu. V rámci možností (velmi improvizovaně) jsme se oblékli do slušného a v osm večer zasedli v sále na místa za 12,5 TL. Budova opery je zbudována v evropském stylu se spoustou zlata a andělíčků a má báječny systém sedadel, kdy lichá jsou napravo a sudá nalevo. Představení se jmenovalo Don Pasquale a bylo takové růžovobleděmodré, v italštině s tureckými titulky. Nevím, jestli je to operou obecně nebo tímto konkrétním kusem, ale tvrdě jsem bojoval, abych neusnul. A zvládl jsem to. Někteří z nás se pokoušeli usnout. A nepodařilo se jim to. Po dvou hodinách jsme se nacházeli ve stavu připomínajícím účinky měkkých drog a ihned jsme zamířili to pořešit pivkem a muzikou, kterážto kombinace se brzy proměnila v tanec. Spát jsme šli kolem třetí, abychom v šest vstali a vyrazili do okrajovějších čtvrtí města shlédnout rituální obětování zvířat. To se nám nezdařilo, protože se to nově provádí na vyhrazených místech, jejichž poloha nám zůstala utajena. Ale alespoň jsme viděli natolik přeplněnou mešitu, že se spousta mužů modlila na ulici na koberečcích. A zbytek dne jsme strávili na břehu moře ve svitu slunce nad sklenkou čaje. A balením na cestu na jih.
Nu a večer jsme se opět setkali a nalodili do busu, který se k našemu milému překvapení po hodině jízdy nalodil na trajekt, se kterým jsme překročili Marmarské moře, abychom se po noční jízdě probudili u moře Egejského. Bylo nás čtyři, Charlotte z Německa, Clara z Rakouska, Petra ze Slovinska a já sultán, jak mě označil jeden Turek, aby následně dodal, že správný sultán má žen sedm. První den nás čekalo vyřešení tří obtížných úkolů - sehnat lístky zpátky do İstanbulu, půjčit si auto a najít bydlení. Lístky zpátky jsme sehnali snadno přímo na autobusáku a podařilo se nám srazit cenu z 50 na 35TL. Naopak při shánění auta jsme dostali speciální sváteční nabídku, kterou jsem jen mírně zaokrouhlil dolů na 70TL za den. Nicméně rozkošný bílý fiátek, kterému jsme dali jméno Puccini, nám poctivě sloužil po následující čtyři dny bez sebemenšího zádrhelu. Na jeho palubě jsme se přesunuli do vesnice Güzelçamli, kde jsme svedli tvrdý boj s množstvím zavřených nebo předražených hotelů, až jsme našli střechu nad hlavou v penzionu Marti, kde jsme cenu opět srazili na 10TL za hlavu a noc bez topení. Občas netekla teplá voda, ale zase jsme měli k dispozici skvělou terasu, kde se trávily večery jedna radost.
První den jsme navštívili ukrytou jeskyni, kam si chodil Zeus zaplavat s místními dívkami mimo dohled Héry. Já jsem pouze v zápalu focení šlápl do vody. Nicméně zaplavat jsme záhy vyrazili. 28. listopadu jsem se v moři ještě nekoupal. Následný plážový volejbal a fotbálek stál rovněž za to. Jediným slabým místem se ukázala muzika. Počítali jsme s tím, že Puccini bude disponovat pouze autorádiem a pokoušeli se sehnat kazetu na připojení MP3. Bezvýsledně. Jediná kazeta, kterou jsme měli byla Atatürkova oblíbená muzika. Brzy jsme zjistili, že náš vkus je trošilinku jinde. Zkusili jsme rádio, jenže nás zradila zlomená anténa. Tato trýznivá patová situace trvala do chvíle, než jsme prudce zabrzdili před předpotopním obchodem s kazetami a začali se prohrabovat tím nejlepším z 90. let. Nakonec zvítězily 4 kousky - KuschelRock, UB40, Limp Bizkit a ještě jedna, co sem doplním, jak si vzpomenu nebo se doptám (a už to mám, je to David Bowie).
Den druhý jsme se ponořili do historie a nejprve navštívili apolónův chrám, který byl svého času druhý nějvětší na světě a rovněž zde sídlilo druhé nejvýznamější orákulum starého Řecka. Další na řadě byl Miletos s naprosto velkolepým divadlem, vybudovaným do svahu, na jehož opačné straně se rozkládaly rozsáhlé zbytky města s chrámy, lázněmi, fontánami, akvaduktem a přístavem. Při prohlídce toho všeho jsme utrpěli ztrátu třetiny ženstva a vynalezli větu: "Where is Clara Schnecker?" Našli jsme ji poblíž pole s bavlnou, která se zde táhnou na všechny strany a jsou sklízena naprosto obludnými stroji značky John Deer. Další na řadě bylo ukojení hladu. Při pátrání po nějakém místě, kde to provést osvítilo Petru poznání nedávno navštíveného orákula a tak jsme začali pronásledovat kolonu drahých bílích aut. Úspěšně jsme drželi tempo, dokud nás nezastavilo stádo ovcí, za kterým jsme objevili úžasnou rybí restauraci a jako obvykle se nám podařilo usmlouvat cenu z 40TL za kilo na 10TL za rybu. Jíst čerstvou a báječně připravenou rybu na břehu moře, kam zapadá slunce je zážitek z kategorie těžké romantyčno. A v podobném duchu jsme pokračovali, když jsme za svitu měsíce vyrazili do ruin starověkého Priene.
Den třetí jsme zasvětili přírodě a podívali se do národního parku. Bohužel více než polovinu mají pod palcem vojáci a nikoho tam nepouštějí. Ale i tak jsme se báječně prošli nějakých 20km a vyšlápli si do 800 metrů nad skutečným mořem, které se zrcadlilo pod námi. Pěkně z výšky jsme se podívali na řecký ostrov Samos, který leží asi jen kilometr od tureckého břehu a cestou zpátky jsme při známé hře na procvičování paměti museli kufr nahradit dopravním kontejnerem. Vzácného a možná již vymřelého Pantera Anatolského jsme nespatřili, ale zato nám při stopování zpátky zastavila dvě naprosto přecpaná auta, ze kterých se vyrojilo 15 našich kamarádů z univerzity. Setkání jsme lehce zapili a my si zajeli ještě zarelaxovat do radioaktivních termálních vod.
Poslední den jsme si vychutnali dopřáli vesnickou snídani (ostatně, pokud kdokoliv vyrazí do téhle oblasti, pak doporučujeme zmíněnou vesnickou snídani na samotě nedaleko Ağaçlı, dále skvělý börek vedle masny ve vsi Davutlar a konečně pide vynikající chutí i cenou v centru samotného Güzelçamli). Protože jsme slyšeli, že u turistů je populární pořizování fotografií z autobusu, tak jsme si to vyzkoušeli a pak už zamířili do Efezu, kam ovšem zamířila i hromada dalších lidí ze všech koutů zeměkoule. Nicméně záhy jsme se uklidili do příplatkové sekce římských domů a později se už jen toulali vylidněnými ulicemi. Západ slunce a východ měsíce jsme si vychutnali z hory nedaleko domu, kde dle legendy, očitých svědectví i německé jasnovidkyně strávila zbytek života matka proroka Ježíše, Maria. Pěkné místo, dovezl jsem si svíčky na adventní věnec. Ještě jsme chtěli stihnout Artemidin chrám, svého času největší na světě, nicméně na místě jsme našli pouze zavřenou bránu a záhy se objevil cyklista nabízející pohledy, staré mince a průvodcovské služby. Tak jsme prchli, vrátili auto a vrátili se do Istanbulu, kde jsem zamířil s báglem rovnou do školy.
Mám-li hodnotit, pak nemohu než říci, že poegejí patří mezi krásné turecké končiny, obzvláště mimo sezónu, kdy zde vládne klid a místní tráví čas s čajem. Odpočali jsme si, nasáli energii a já se po hlavě vrhnul zpátky do rušného istanbulského života, což mi, jak koukám, ještě pár dní vydrží...
Nu a večer jsme se opět setkali a nalodili do busu, který se k našemu milému překvapení po hodině jízdy nalodil na trajekt, se kterým jsme překročili Marmarské moře, abychom se po noční jízdě probudili u moře Egejského. Bylo nás čtyři, Charlotte z Německa, Clara z Rakouska, Petra ze Slovinska a já sultán, jak mě označil jeden Turek, aby následně dodal, že správný sultán má žen sedm. První den nás čekalo vyřešení tří obtížných úkolů - sehnat lístky zpátky do İstanbulu, půjčit si auto a najít bydlení. Lístky zpátky jsme sehnali snadno přímo na autobusáku a podařilo se nám srazit cenu z 50 na 35TL. Naopak při shánění auta jsme dostali speciální sváteční nabídku, kterou jsem jen mírně zaokrouhlil dolů na 70TL za den. Nicméně rozkošný bílý fiátek, kterému jsme dali jméno Puccini, nám poctivě sloužil po následující čtyři dny bez sebemenšího zádrhelu. Na jeho palubě jsme se přesunuli do vesnice Güzelçamli, kde jsme svedli tvrdý boj s množstvím zavřených nebo předražených hotelů, až jsme našli střechu nad hlavou v penzionu Marti, kde jsme cenu opět srazili na 10TL za hlavu a noc bez topení. Občas netekla teplá voda, ale zase jsme měli k dispozici skvělou terasu, kde se trávily večery jedna radost.
První den jsme navštívili ukrytou jeskyni, kam si chodil Zeus zaplavat s místními dívkami mimo dohled Héry. Já jsem pouze v zápalu focení šlápl do vody. Nicméně zaplavat jsme záhy vyrazili. 28. listopadu jsem se v moři ještě nekoupal. Následný plážový volejbal a fotbálek stál rovněž za to. Jediným slabým místem se ukázala muzika. Počítali jsme s tím, že Puccini bude disponovat pouze autorádiem a pokoušeli se sehnat kazetu na připojení MP3. Bezvýsledně. Jediná kazeta, kterou jsme měli byla Atatürkova oblíbená muzika. Brzy jsme zjistili, že náš vkus je trošilinku jinde. Zkusili jsme rádio, jenže nás zradila zlomená anténa. Tato trýznivá patová situace trvala do chvíle, než jsme prudce zabrzdili před předpotopním obchodem s kazetami a začali se prohrabovat tím nejlepším z 90. let. Nakonec zvítězily 4 kousky - KuschelRock, UB40, Limp Bizkit a ještě jedna, co sem doplním, jak si vzpomenu nebo se doptám (a už to mám, je to David Bowie).
Den druhý jsme se ponořili do historie a nejprve navštívili apolónův chrám, který byl svého času druhý nějvětší na světě a rovněž zde sídlilo druhé nejvýznamější orákulum starého Řecka. Další na řadě byl Miletos s naprosto velkolepým divadlem, vybudovaným do svahu, na jehož opačné straně se rozkládaly rozsáhlé zbytky města s chrámy, lázněmi, fontánami, akvaduktem a přístavem. Při prohlídce toho všeho jsme utrpěli ztrátu třetiny ženstva a vynalezli větu: "Where is Clara Schnecker?" Našli jsme ji poblíž pole s bavlnou, která se zde táhnou na všechny strany a jsou sklízena naprosto obludnými stroji značky John Deer. Další na řadě bylo ukojení hladu. Při pátrání po nějakém místě, kde to provést osvítilo Petru poznání nedávno navštíveného orákula a tak jsme začali pronásledovat kolonu drahých bílích aut. Úspěšně jsme drželi tempo, dokud nás nezastavilo stádo ovcí, za kterým jsme objevili úžasnou rybí restauraci a jako obvykle se nám podařilo usmlouvat cenu z 40TL za kilo na 10TL za rybu. Jíst čerstvou a báječně připravenou rybu na břehu moře, kam zapadá slunce je zážitek z kategorie těžké romantyčno. A v podobném duchu jsme pokračovali, když jsme za svitu měsíce vyrazili do ruin starověkého Priene.
Den třetí jsme zasvětili přírodě a podívali se do národního parku. Bohužel více než polovinu mají pod palcem vojáci a nikoho tam nepouštějí. Ale i tak jsme se báječně prošli nějakých 20km a vyšlápli si do 800 metrů nad skutečným mořem, které se zrcadlilo pod námi. Pěkně z výšky jsme se podívali na řecký ostrov Samos, který leží asi jen kilometr od tureckého břehu a cestou zpátky jsme při známé hře na procvičování paměti museli kufr nahradit dopravním kontejnerem. Vzácného a možná již vymřelého Pantera Anatolského jsme nespatřili, ale zato nám při stopování zpátky zastavila dvě naprosto přecpaná auta, ze kterých se vyrojilo 15 našich kamarádů z univerzity. Setkání jsme lehce zapili a my si zajeli ještě zarelaxovat do radioaktivních termálních vod.
Poslední den jsme si vychutnali dopřáli vesnickou snídani (ostatně, pokud kdokoliv vyrazí do téhle oblasti, pak doporučujeme zmíněnou vesnickou snídani na samotě nedaleko Ağaçlı, dále skvělý börek vedle masny ve vsi Davutlar a konečně pide vynikající chutí i cenou v centru samotného Güzelçamli). Protože jsme slyšeli, že u turistů je populární pořizování fotografií z autobusu, tak jsme si to vyzkoušeli a pak už zamířili do Efezu, kam ovšem zamířila i hromada dalších lidí ze všech koutů zeměkoule. Nicméně záhy jsme se uklidili do příplatkové sekce římských domů a později se už jen toulali vylidněnými ulicemi. Západ slunce a východ měsíce jsme si vychutnali z hory nedaleko domu, kde dle legendy, očitých svědectví i německé jasnovidkyně strávila zbytek života matka proroka Ježíše, Maria. Pěkné místo, dovezl jsem si svíčky na adventní věnec. Ještě jsme chtěli stihnout Artemidin chrám, svého času největší na světě, nicméně na místě jsme našli pouze zavřenou bránu a záhy se objevil cyklista nabízející pohledy, staré mince a průvodcovské služby. Tak jsme prchli, vrátili auto a vrátili se do Istanbulu, kde jsem zamířil s báglem rovnou do školy.
Mám-li hodnotit, pak nemohu než říci, že poegejí patří mezi krásné turecké končiny, obzvláště mimo sezónu, kdy zde vládne klid a místní tráví čas s čajem. Odpočali jsme si, nasáli energii a já se po hlavě vrhnul zpátky do rušného istanbulského života, což mi, jak koukám, ještě pár dní vydrží...
Žádné komentáře:
Okomentovat