Je to již více než dva týdny, co jsem podruhé navštívil fotbalový zápas. Tentokrát jsem postoupil z turecké národní Süper Lig do evropské UEFA ligy. Proti sobě nastoupily týmy Galatasaray İstanbul a Panathinaikos Athény. Jen pro pořádek zdůrazňuji, že fandím tomu prvnímu, místnímu, domácímu a nejlepšímu. Utkání se hrálo na trávníku legendárního stadionu Ali Sami Yen, který nese jméno legendárního fotbalisty, ale také se mu říká legendární přezdívkou HELL. Proč? Nu, když se sejdou dvě podmínky a sice fanoušci přes dvojitou bezpečnostní kontrolu propašují světlice a fotbalistům se v zápase zadaří, pak stadion hoří a září. Kapacita je někde kolem 20 000 lidí, nicméně obvykle se sem různými způsoby dostane o 5 000 fandů víc. Náš sektor nese hrdý název Eski Açık, což lze volně přeložit jako stará otevřená tribuna (před několika málo měsíci byla zastřešena a sloupy ošklivě zavazí ve výhledu) a patří mezi nejaktivnější jádro. Ostatně všichni fanoušci klubu se označují jako ultrAslan, jejich symbolem je lev a barvami žlutá a červená.
Na toto utkání jsem se poctivě připravil a večer před zápasem se s kamarády učil skandované texty, které se tu jmenují marş. Bohužel mě v den D začalo škrábat v krku a nebyl jsem tedy v ideální kondici podat pořádný hlasový výkon. Jako obvykle se naše skupinka sešla před BurgerKingem nedaleko stadionu a jako obvykle následovala vstupní procedura - nejdřív do auta odložit všechny zakázané předměty (včetně drobných mincí, které ostatní utráceli v okolí stadionu za pitomosti a slunečnicová semínka), poté první bezpečnostní kontrola, turnikety, druhá bezpečnostní kontrola a schody na tribunu, kde s každým krokem nahoru roste hukot tribun a množství adrenalinu v krvi. Na stadionu bylo našlapáno a zdálo se, že nemáme šanci se kamkoliv vecpat, nicméně po pár minutách podlézání a obcházení jsme konečně stanuli úplně nahoře, kam patříme.
První půle zápasu byla skvělá, uměl jsem zhruba půlku textů a tak jsem pravidělně střídal skandování s Strepsils. Naprosto skvělé je, když na sebe začnou pokřikovat v dialogu dvě tribuny. Vzhledem k tomu, že mezi fanoušky domácího a hostujícího týmu došlo k dohodě, nebyl v řeckém sektoru ani jeden divák a odpadlo tak riziko rvaček. To jsem si myslel až do vstřelení gólu na začátku druhého poločasu. Jistý amigo v řadě před námi (který dělal problémy už pěkných pár minut) se v nadšení vrhl na svého kamaráda tak mocně, že svalili na zem (respektive beton a tvrdé plastové sedačky) asi pět lidí a shodou okolností se úplně naspod ocitla Gamze, slečna, která je neformální hlavou naší skupiny. Reakce byla okamžitá. Vzduch se zaplnil tureckými nadávkami a zaťatými pěstmi a tak nějak jsme se všichni drželi v šachu, aby situace nepřerostla v bitku. Jako obvykle jsem byl v centru dění a jako obvykle jsem nerozumněl ani slovo a byl zmatenej jak rohlík v párku. Když už to vypadalo hodně zle, zasáhl týpek s nagelovanými vlasy a vyraženým zubem (zjevně měl na tribunách značnou autoritu) a vykázal amiga a jeho kamarády o několik řad níže. Zbytek zápasu jsme stáli se založenýma rukama a tvořili hráz. Nicméně k něčemu se schylovalo, protože ostatní kolem mě začali z kapes vytahovat peněženky a telefony a včetně fanouškovských šál je předávali kamarádům. Ve chvíli, kdy rozhodčí (mimochodem těžce nadržoval soupeřům) odpískal konec zápasu, zmizeli naši chlapci v davu a za pár minut s sebou přivlekli amiga, který byl donucen se Gamze omluvit. Přestože to opět vyhrotilo situaci a zase se všichni několik minut stáli pěstí v pěst, vše se nakonec uklidnilo a já měl navíc naprosto skvělý odvoz autem domů.
Mimochodem, vyhráli jsme 1:0.
Na toto utkání jsem se poctivě připravil a večer před zápasem se s kamarády učil skandované texty, které se tu jmenují marş. Bohužel mě v den D začalo škrábat v krku a nebyl jsem tedy v ideální kondici podat pořádný hlasový výkon. Jako obvykle se naše skupinka sešla před BurgerKingem nedaleko stadionu a jako obvykle následovala vstupní procedura - nejdřív do auta odložit všechny zakázané předměty (včetně drobných mincí, které ostatní utráceli v okolí stadionu za pitomosti a slunečnicová semínka), poté první bezpečnostní kontrola, turnikety, druhá bezpečnostní kontrola a schody na tribunu, kde s každým krokem nahoru roste hukot tribun a množství adrenalinu v krvi. Na stadionu bylo našlapáno a zdálo se, že nemáme šanci se kamkoliv vecpat, nicméně po pár minutách podlézání a obcházení jsme konečně stanuli úplně nahoře, kam patříme.
První půle zápasu byla skvělá, uměl jsem zhruba půlku textů a tak jsem pravidělně střídal skandování s Strepsils. Naprosto skvělé je, když na sebe začnou pokřikovat v dialogu dvě tribuny. Vzhledem k tomu, že mezi fanoušky domácího a hostujícího týmu došlo k dohodě, nebyl v řeckém sektoru ani jeden divák a odpadlo tak riziko rvaček. To jsem si myslel až do vstřelení gólu na začátku druhého poločasu. Jistý amigo v řadě před námi (který dělal problémy už pěkných pár minut) se v nadšení vrhl na svého kamaráda tak mocně, že svalili na zem (respektive beton a tvrdé plastové sedačky) asi pět lidí a shodou okolností se úplně naspod ocitla Gamze, slečna, která je neformální hlavou naší skupiny. Reakce byla okamžitá. Vzduch se zaplnil tureckými nadávkami a zaťatými pěstmi a tak nějak jsme se všichni drželi v šachu, aby situace nepřerostla v bitku. Jako obvykle jsem byl v centru dění a jako obvykle jsem nerozumněl ani slovo a byl zmatenej jak rohlík v párku. Když už to vypadalo hodně zle, zasáhl týpek s nagelovanými vlasy a vyraženým zubem (zjevně měl na tribunách značnou autoritu) a vykázal amiga a jeho kamarády o několik řad níže. Zbytek zápasu jsme stáli se založenýma rukama a tvořili hráz. Nicméně k něčemu se schylovalo, protože ostatní kolem mě začali z kapes vytahovat peněženky a telefony a včetně fanouškovských šál je předávali kamarádům. Ve chvíli, kdy rozhodčí (mimochodem těžce nadržoval soupeřům) odpískal konec zápasu, zmizeli naši chlapci v davu a za pár minut s sebou přivlekli amiga, který byl donucen se Gamze omluvit. Přestože to opět vyhrotilo situaci a zase se všichni několik minut stáli pěstí v pěst, vše se nakonec uklidnilo a já měl navíc naprosto skvělý odvoz autem domů.
Mimochodem, vyhráli jsme 1:0.
Žádné komentáře:
Okomentovat