Je tomu téměř rok, co jsem opustil Viet Nam a vracel se domů vyprahlou krajinou, kterou místo vodních buvolů brázdily kombajny. Letos přišly žně poněkud dříve a tak jsem 30. července odpoledne zvedl kotvy a opustil rodnó hródu směr Vídeň - airbus - Samsun.
V jednu ráno jsem měl sice nové slušivé turecké razítko v pasu, leč u Atatürkova kulturního střediska mě oproti očekávání nikdo neočekával. Za cenu 30 éček jsem pozvedl životní úroveň pohotového taxikáře a ocitl se v hotelu. Nu a ráno jsem procitl do nového světa.
Samsun je příjemné půlmilionové černomořské město, kde jsou jedinými západními turisty Turci vracející se z Německa domů na dovolenou. Okamžitě mi začaly vyvstávat vzpomínky na Viet Nam, je to tu tak trošku napůl cesty mezi Asií a Evropou. Příkladmo - na ulicích spousty lidí posedávající na všelijakých židličkách a prodávající všechno možné i nemožné a posilňující se silným poctivým čajem, orinetální vůně, které spouští vodopády slin, skvělá kuchyně využívající mocných chilli papriček, přísní chlapíci na celnici i policejní stanici, neschopnost si pamatovat nově naučené slovo již po 5 vteřinách, minibusy řítící se téměř rychlostí světla, jejichž řidiči používají klakson místo brzdy a přesto jsou schopni zastavit na místě, kdekoliv na ně mávnete, a konečně Atatürk, postava, která zde má stejné postavení jako Ho Či Minh ve Viet Namu.
A proč tu vlastně jsem? Cílem pro následující tři týdny je naučit se natolik dobře turecké řeči a kultuře, abych obstál ve velkém městě, rozuměj Istanbulu. Z podobných důvodů jsou zde i mí souputníci - Jessica a Maren z Německa, Tiziano a Giovanna z Itálie a Sanna z Faerských ostrovů. Jelikož další teprve dorazí a i většinu zmíněných znám sotva pár hodin, tak se o nich dozvíte více v příštím dílu mého malého seriálu...
V jednu ráno jsem měl sice nové slušivé turecké razítko v pasu, leč u Atatürkova kulturního střediska mě oproti očekávání nikdo neočekával. Za cenu 30 éček jsem pozvedl životní úroveň pohotového taxikáře a ocitl se v hotelu. Nu a ráno jsem procitl do nového světa.
Samsun je příjemné půlmilionové černomořské město, kde jsou jedinými západními turisty Turci vracející se z Německa domů na dovolenou. Okamžitě mi začaly vyvstávat vzpomínky na Viet Nam, je to tu tak trošku napůl cesty mezi Asií a Evropou. Příkladmo - na ulicích spousty lidí posedávající na všelijakých židličkách a prodávající všechno možné i nemožné a posilňující se silným poctivým čajem, orinetální vůně, které spouští vodopády slin, skvělá kuchyně využívající mocných chilli papriček, přísní chlapíci na celnici i policejní stanici, neschopnost si pamatovat nově naučené slovo již po 5 vteřinách, minibusy řítící se téměř rychlostí světla, jejichž řidiči používají klakson místo brzdy a přesto jsou schopni zastavit na místě, kdekoliv na ně mávnete, a konečně Atatürk, postava, která zde má stejné postavení jako Ho Či Minh ve Viet Namu.
A proč tu vlastně jsem? Cílem pro následující tři týdny je naučit se natolik dobře turecké řeči a kultuře, abych obstál ve velkém městě, rozuměj Istanbulu. Z podobných důvodů jsou zde i mí souputníci - Jessica a Maren z Německa, Tiziano a Giovanna z Itálie a Sanna z Faerských ostrovů. Jelikož další teprve dorazí a i většinu zmíněných znám sotva pár hodin, tak se o nich dozvíte více v příštím dílu mého malého seriálu...
Žádné komentáře:
Okomentovat