Včera tomu bylo 10 dní, co pobývám v Turecku a většinu této doby jsem strávil ověřování rčení z nadpisu. Mohu směle tvrdit, že jsem se stal poturčencem neb mi bylo uděleno povolení k pobytu. A s naprostou jistotou jsem horší Turka, což se projevuje zvláště při mých pokusech proniknout do tajů turečtiny. Výuka probíhá formou téměř středoškolskou, ráno vstáváme, obědváme v jídelně z tácků a odpoledne jsme mentálně na dně nebo spíše na břehu Černého moře.
My znamená osm západňanů (smím-li tak hrdě nazvat i sebe a Fatimu původem z Bosny). Onehdá jsem síbil jejich představení, čili zde je oněch sedm statečných (spravedlivě v abecedním pořádku):
FATIMA - původem z Bosny (čili muslimka), od války v Německu, má ráda dorty a díky balkánskému původu se tu kulturně pohybuje mnohem přirozeněji než my ostatní dohromady,
GIOVANNA - Itálie, veterinářka, která se rozplývá nad každým zvířetem, ať jde o kotě nebo o krávu a poutavě vypráví o přípravě a chuti kávy a pokrmů z buvolího masa,
JESSICA - Němka, co tu je služebně nejstarší (o dva dny déle než já) a přesto mi stále nevěří, že jednou nastane den, kdy na toaletě nebude papír a bude muset sáhnout ke zdejšíé tradiční metodě očisty, a to byla v Botswaně,
JONATHAN - napůl Dán, napůl Američan, který mluví anglicky natolik dobře, že mu často nerozumíme, je to ... hmm, Američan, ale je fajn,
MAREN - aus Meinz, veganka, studuje sociální antropologii a má to štěstí, že Erasmus stráví v malém přímořském městě na anatolském jihu,
SAANA - z Faerských ostrovů, pobývá tak nějak všelijak v Dánsku a Švédsku a její mimika obvykle mluví za ni,
TIZIANO - budoucí italský veterinář, který neustále baví nejen mě, ale všechny okolo, v Istanbulu koupil vodní dýmku za pětinásobek odpovídající ceny,
Nu a my, co tu spolu do školy chodíme, zažíváme i všelijaká dobrodružství. Krom poměrně dobrodružných výletů na pláž a do města jsme se dnešního rána vrátili ze skvělé výpravy na východ do Trabzonu. Nebudu se rozepisovat o návštěvě turistického jezera Uzungöl, kam jezdí na dovolenou Arabové z Kuvajtu, ani o nočním Trabzonu, který byl zajímavý tím, že onu noc zvítězilo místní fotbalové mužstvo, což se podepsalo na jásotu na ulici. Pominu rovněž návštěvu jeskyně druhý den, která měla tu výhodu, že prohlídky jsou bez průvodce a tedy umožňují všechno si náležitě užít. Ušetřené místo naopak věnuji horskému klášteru Sümela, kam se od nejstarších dob uchylovali křesťané. Naprosto magické místo vyžaduje jednu drobnost a sice býti zde dříve něž mraky ostatních, tedy kolem osmé ráno (když se zadaří, dá se stihnout i vynikající polévka dole v údolí, ale o jídle se zeširoka rozpovídám jindy).
Ovšem nejúžasnějším zážitkem pro mě byla návštěva továrny Çaykur, která se nezabývá ničím menším než výrobou čaje. Náklaďáky sem svážejí čaj z plantáží na okolních svazích a listy pak putují systémem starých mašin, strojů a dopravníků, melou se, suší, fermetují, třídí a nakonec pytlují tempem 1 tuna/hodina, což je třeba ještě vynásobit počtem 45 továren v celém Turecku. Ani taková produkce ovšem nestíhá uspokojovat ohromnou místní poptávku a čaj vyrábí i několik soukromých společností. Nicméně, jak jsme byli ujištěni vedením továrny, státní podnik Çaykur produkuje ten nejkvalitnější čaj bez jakýchkoliv chemických přídavků. A zcela vážně - tento čaj je znamenitý.
A konečně nemohu nezmínit návštěvu rodné vesnice našeho učitele Mustafy, která leží uprostřed lískových sadů a jejíž obyvatelstvo v létě způlky tvoří dovolenkáři z Německa. Vřelé uvítání pokračovalo neméně vřelým popíjením Rakı nad vodopádem a nádrží s Jeseterem, který se tu mimochodem minulý týden na den zastavil...
My znamená osm západňanů (smím-li tak hrdě nazvat i sebe a Fatimu původem z Bosny). Onehdá jsem síbil jejich představení, čili zde je oněch sedm statečných (spravedlivě v abecedním pořádku):
FATIMA - původem z Bosny (čili muslimka), od války v Německu, má ráda dorty a díky balkánskému původu se tu kulturně pohybuje mnohem přirozeněji než my ostatní dohromady,
GIOVANNA - Itálie, veterinářka, která se rozplývá nad každým zvířetem, ať jde o kotě nebo o krávu a poutavě vypráví o přípravě a chuti kávy a pokrmů z buvolího masa,
JESSICA - Němka, co tu je služebně nejstarší (o dva dny déle než já) a přesto mi stále nevěří, že jednou nastane den, kdy na toaletě nebude papír a bude muset sáhnout ke zdejšíé tradiční metodě očisty, a to byla v Botswaně,
JONATHAN - napůl Dán, napůl Američan, který mluví anglicky natolik dobře, že mu často nerozumíme, je to ... hmm, Američan, ale je fajn,
MAREN - aus Meinz, veganka, studuje sociální antropologii a má to štěstí, že Erasmus stráví v malém přímořském městě na anatolském jihu,
SAANA - z Faerských ostrovů, pobývá tak nějak všelijak v Dánsku a Švédsku a její mimika obvykle mluví za ni,
TIZIANO - budoucí italský veterinář, který neustále baví nejen mě, ale všechny okolo, v Istanbulu koupil vodní dýmku za pětinásobek odpovídající ceny,
Nu a my, co tu spolu do školy chodíme, zažíváme i všelijaká dobrodružství. Krom poměrně dobrodružných výletů na pláž a do města jsme se dnešního rána vrátili ze skvělé výpravy na východ do Trabzonu. Nebudu se rozepisovat o návštěvě turistického jezera Uzungöl, kam jezdí na dovolenou Arabové z Kuvajtu, ani o nočním Trabzonu, který byl zajímavý tím, že onu noc zvítězilo místní fotbalové mužstvo, což se podepsalo na jásotu na ulici. Pominu rovněž návštěvu jeskyně druhý den, která měla tu výhodu, že prohlídky jsou bez průvodce a tedy umožňují všechno si náležitě užít. Ušetřené místo naopak věnuji horskému klášteru Sümela, kam se od nejstarších dob uchylovali křesťané. Naprosto magické místo vyžaduje jednu drobnost a sice býti zde dříve něž mraky ostatních, tedy kolem osmé ráno (když se zadaří, dá se stihnout i vynikající polévka dole v údolí, ale o jídle se zeširoka rozpovídám jindy).
Ovšem nejúžasnějším zážitkem pro mě byla návštěva továrny Çaykur, která se nezabývá ničím menším než výrobou čaje. Náklaďáky sem svážejí čaj z plantáží na okolních svazích a listy pak putují systémem starých mašin, strojů a dopravníků, melou se, suší, fermetují, třídí a nakonec pytlují tempem 1 tuna/hodina, což je třeba ještě vynásobit počtem 45 továren v celém Turecku. Ani taková produkce ovšem nestíhá uspokojovat ohromnou místní poptávku a čaj vyrábí i několik soukromých společností. Nicméně, jak jsme byli ujištěni vedením továrny, státní podnik Çaykur produkuje ten nejkvalitnější čaj bez jakýchkoliv chemických přídavků. A zcela vážně - tento čaj je znamenitý.
A konečně nemohu nezmínit návštěvu rodné vesnice našeho učitele Mustafy, která leží uprostřed lískových sadů a jejíž obyvatelstvo v létě způlky tvoří dovolenkáři z Německa. Vřelé uvítání pokračovalo neméně vřelým popíjením Rakı nad vodopádem a nádrží s Jeseterem, který se tu mimochodem minulý týden na den zastavil...
Žádné komentáře:
Okomentovat