Slůvko z nadpisu může působit lehce exoticky, nicméně jeho výslovnost se od české verze nikterak neliší. Prostě čaj. Ovšem zdejší čaj jest poněkud jiný šálek kávy, než který známe z našich sáčků od Jemčy (o tom že turecká káva není český turek se taky podrobně rozepíšu jindy). Již jsem se letmo zmínil o návštěvě v továrně Çaykur a myslím, že je na místě lehce zopakovat a udělat tak radost matce moudrosti.
Turecká cesta čaje začíná na plantážích, které se šplhají do svahů, kopců a hor lemujících východní pobřeží Černého moře. Zdejší mekkou je slavné město Rizé, podle kterého jsou začasté pojmenovány všechny čaje vyprodukované v Turecku. V regionu panují skvělé podmínky pro pěstování čaje - dostatek srážek i slunečního svitu, vhodná půda, mírné teploty v zimě a po celé věky láska a péče místních obyvatel. Díky tomu je možné plantáže sklidit třikrát za rok.
Ostříhané čajové listy svážejí nákladní automobily do soukromých nebo státních továren (těch je v celém Turecku 45, všechny na východě země). Listy se vysypávají na posuvné dopravníky, kde se lehce suší a putují do hal, které již několik desetiletí okupují starobylé stroje. Čaj se postupně suší, mele na menší části (což je zásadní rozdíl oproti indickým a cejlonským černým čajům, které zachovávají listy celé), fermetuje, peče v obrovských pecích, zbavuje přebytečných částí, třídí podle velikosti částic (tříd je celkem 6 a jejich kombinace a vzájemné poměry určují kvalitu výsledného produktu) a na závěr balí do obrovských dvacetikilových pytlů, menších půlkilových pytlíků a ještě menších 200 gramových plechovek. Celá procedura je fascinující záležitostí intenzivně prostoupenou čajovou vůní, horkem z pecí a zapáleným výkladem pana řídícího. Výroba v továrně běží nepřetržitě a výsledkem je tuna čaje každou hodinu. Zanedbatelná část produkce zahrnuje čaje zelené a aromatizované (marocká nana máta, bergamot), naprosto převažující je pak specifický turecký černý čaj.
Skvěle, nyní máme balení čaje, voda se jistě v okolí také najde a ve spojení v ohněm, případně jiným zdrojem energie ji můžeme ohřát a zajistit si tak vše potřebné pro přípravu čaje jakožto nápoje. Tradiční turecký způsob přípravy vnímám jako další zázrak zdejší čajové kultury. Opírá se o dva pilíře, respektive o dvě čajové konvice různých velikostí. Větší z nich naplníme vodou, kterou přivedeme téměř k varu. Do menší konvice vsypeme čaj (obvykle neobvykle velké množství, až 200 gramů na litr vody), zalejeme horkou vodou a menší konvici umístíme tak, aby její dno bylo stále zahříváno párou ze spodní větší konvice. Po 15 - 20 minutách louhování je čaj připraven.
Výborně, nyní máme čaj, horkou vodu a zbývá nám sehnat podšálek, sklenici, cukr a lžíci. Místní čajové sklenky získaly postupem věků specifický, naprosto dokonalý tvar. Existují ve dvou velikostech - menší
küçük a větší büyük. Čaj bývá velmi silný a obvykle se ředí právě horkou vodou z druhé konvice. Množství cukru závisí na osobních preferencích, já doporučuji dvě kostky (turecké jsou zhruba poloviční oproti našim) pro menší a tři až čtyři pro větší sklenici. Po oslazení se čaj pije ještě horký. Ohledně pravidel pití čaje jsem doposud vypozoroval jediné - pije se v jakémkoliv množství v kteroukoliv denní či noční dobu.
Nu a všem, kteří měli tu sílu dočíst až sem, prozradím, proč právě čaj č. 2. Dvojka je nejznamenitější třída, která se samostatně podává pouze hlavám států a jiným pohlavárům, leč přímo v továrnách se nabízí neopakovatelná příležitost tento čaj okusit. Této příležitosti jsem využil v množství šesti sklenek a nezbývá mi než vyseknout hlubokou a upřímnou poklonu tomuto čaji, mistru s knírem, který jej připravil, jakož i společnosti Çaykur, na jejíž stránkách se můžete o tureckém čaji dočíst více.
Turecká cesta čaje začíná na plantážích, které se šplhají do svahů, kopců a hor lemujících východní pobřeží Černého moře. Zdejší mekkou je slavné město Rizé, podle kterého jsou začasté pojmenovány všechny čaje vyprodukované v Turecku. V regionu panují skvělé podmínky pro pěstování čaje - dostatek srážek i slunečního svitu, vhodná půda, mírné teploty v zimě a po celé věky láska a péče místních obyvatel. Díky tomu je možné plantáže sklidit třikrát za rok.
Ostříhané čajové listy svážejí nákladní automobily do soukromých nebo státních továren (těch je v celém Turecku 45, všechny na východě země). Listy se vysypávají na posuvné dopravníky, kde se lehce suší a putují do hal, které již několik desetiletí okupují starobylé stroje. Čaj se postupně suší, mele na menší části (což je zásadní rozdíl oproti indickým a cejlonským černým čajům, které zachovávají listy celé), fermetuje, peče v obrovských pecích, zbavuje přebytečných částí, třídí podle velikosti částic (tříd je celkem 6 a jejich kombinace a vzájemné poměry určují kvalitu výsledného produktu) a na závěr balí do obrovských dvacetikilových pytlů, menších půlkilových pytlíků a ještě menších 200 gramových plechovek. Celá procedura je fascinující záležitostí intenzivně prostoupenou čajovou vůní, horkem z pecí a zapáleným výkladem pana řídícího. Výroba v továrně běží nepřetržitě a výsledkem je tuna čaje každou hodinu. Zanedbatelná část produkce zahrnuje čaje zelené a aromatizované (marocká nana máta, bergamot), naprosto převažující je pak specifický turecký černý čaj.
Skvěle, nyní máme balení čaje, voda se jistě v okolí také najde a ve spojení v ohněm, případně jiným zdrojem energie ji můžeme ohřát a zajistit si tak vše potřebné pro přípravu čaje jakožto nápoje. Tradiční turecký způsob přípravy vnímám jako další zázrak zdejší čajové kultury. Opírá se o dva pilíře, respektive o dvě čajové konvice různých velikostí. Větší z nich naplníme vodou, kterou přivedeme téměř k varu. Do menší konvice vsypeme čaj (obvykle neobvykle velké množství, až 200 gramů na litr vody), zalejeme horkou vodou a menší konvici umístíme tak, aby její dno bylo stále zahříváno párou ze spodní větší konvice. Po 15 - 20 minutách louhování je čaj připraven.
Výborně, nyní máme čaj, horkou vodu a zbývá nám sehnat podšálek, sklenici, cukr a lžíci. Místní čajové sklenky získaly postupem věků specifický, naprosto dokonalý tvar. Existují ve dvou velikostech - menší
küçük a větší büyük. Čaj bývá velmi silný a obvykle se ředí právě horkou vodou z druhé konvice. Množství cukru závisí na osobních preferencích, já doporučuji dvě kostky (turecké jsou zhruba poloviční oproti našim) pro menší a tři až čtyři pro větší sklenici. Po oslazení se čaj pije ještě horký. Ohledně pravidel pití čaje jsem doposud vypozoroval jediné - pije se v jakémkoliv množství v kteroukoliv denní či noční dobu.Nu a všem, kteří měli tu sílu dočíst až sem, prozradím, proč právě čaj č. 2. Dvojka je nejznamenitější třída, která se samostatně podává pouze hlavám států a jiným pohlavárům, leč přímo v továrnách se nabízí neopakovatelná příležitost tento čaj okusit. Této příležitosti jsem využil v množství šesti sklenek a nezbývá mi než vyseknout hlubokou a upřímnou poklonu tomuto čaji, mistru s knírem, který jej připravil, jakož i společnosti Çaykur, na jejíž stránkách se můžete o tureckém čaji dočíst více.
Žádné komentáře:
Okomentovat