Druhá identita podruhé (30. září 2009)

Včera jsem održel zajímavou SMS, kterou se započala moje druhá proměna identity. Někteří si možná ještě pamatují, jak jsem se při stopování z východu do Istanbulu ocitl v kůži československého muslima, který drodržuje pravidla ramadánu a je ženatý s jistou Bárou.
Tentokrát je to horší. Jsem Pražák a v mém pražském bytě jsem na jaře ubytovával dva erasmáky, Maďara Adama a Turkyni Gizem. Začíná se to komplikovat, proto je na místě představení postav. Ano, Adam je můj spolubydlící. A Gizem je kamarádka od Hatice, co se k nám pro účely našeho příběhu nastěhovala. Hatice? To je přece moje spolubydlící, co chodí s Muratem. Murat? Pro něj není v příběhu místo, zapomeňte na něj. Pokračujme ve vyprávění. Jelikož u mě v Praze Gizem a Adam bydleli, stali jsme se dobrými přáteli a proto jsme s Adamem v tyto dny zavítali do Istanbulu, abychom navštívili naši kamarádku a rovněž právě probíhající bienále. Jsme tu asi na týden, pak se vracíme do Evropy. Klíče nemáme, když se vracíme, tak zvoníme, aby nám někdo otevřel. Neumíme turecky více než Merhaba. A usmíváme se jako šťastní turisté na dovolené.
Jistě už netrpělivě čekáte nějaké rozuzlení. Tak tedy, včera přijel na několik dní táta od Hatice a protože je to pán poněkud konzervativní a starosvětský, běžné uspořádání našeho privátu by na něj zřejmě bylo trošku moc. Takže Murat musel z domu a děláme, že není. Nu a pro nás dva se našla tahle historka o návštěvě kamarádky, kterou ve skutečnosti známe asi den. A dáváme si bacha aby nešlo poznat, že tu ve skutečnosti jsme poněkud dlouhodoběji. Osobně proti nám táta prý nic nemá, jen trpí obavami, co by tomu řekli lidi, kdyby se dozvěděli, že jeho dcera nesezdána žije pod jednou střechou ne s jedním, ale hned třemi muži. A jak jsem dnes zaslechl, otec se nechal slyšet, že Murata nechce potkat dřív než na svatbě.
Tak takhle si tu teď žijem (což je zjevně poslední informace, kterou vám v září dopřeju).

Eastanbul Weekly (28. září 2009)

Pěkný podvečer vážení čtenáři,
dovolte mi, abych s vaším svolením otevřel nové číslo východního týdeníku. Ještě než se pustím do psaní, rád bych reagoval na množící se dotazy ohledně komentářů k jednotlivým příspěvkům. Ano, komentáře máme, leč k jejich otevření je třeba nejprve kliknout na nadpis příspěvku, pak jsou k nalezení dole pod textem článku. V souvislosti s tím mě napadá, že vlastně netuším, kdo všechno to zde pravidelně či nepravidelně pročítá. Rád bych vás proto poprosil, aby jste mi tentokrát zanechali drobný komentář pod tímto článkem. Díky tomu si budu moci představit vaše tváře a možná i vhodně přizpůsobit obsah. Děkuji pěkně.

Jak jsem šel poprvé do práce

Jak jsem již naznačil, za prací dojíždím do Evropy. V pátek jsem vyplul, abych odvedl svoji první hodinu anglické konverzace. Leč někdo někde se zjevně rozhodl, že abych to svedl, potřebuji ještě jednu lekci. A tak jsem překvapeně nalezl menšího brýlatého rodilého mluvčího, který byl překvapen podobně jako já. Zdrojem našeho společného překvapení bylo to, že jsme oba měli vést stejnou hodinu. Tak jsem moudře ustoupil a načerpal nějaké nové zkušenosti a podněty, abych se nechal ujistit děvčaty v kanceláři, že zítra již pracuju normálně.
V sobotu po poledni jsem se tedy podruhé vypravil a pro jistotu řádně vybavil. A nemýlil se, protože tentokrát nedorazili studenti. Nicméně jistý pokrok byl v tom, že jsem k telefonu sehnal odpovědného vedoucího, který mi krom omluvy poskytl i ujištění, že v neděli bude vše podle plánu. Získaný volný čas jsem tedy podle svého záložního plánu využil k první návštěvě probíhajícího bienále (díky novinářské průkazce spolubydlícího zdarma).
Netuším proč, ale v neděli jsem si nevzal ani špetku poučení z předchozích dní a kouzelnou průkazku nechal doma. Kromě ní zapomněl i foťák a navíc jsem měl smůlu, protože telefonát, že ani dnes se výuka nekoná jsem obdržel právě ve chvíli, kdy jsem se nalodil na loď do Evropy. Takže ve výsledku zatím nula - nula - nic. Keep trying.

Jak jsem šel poprvé na fotbal

Varování: ty, kdo mě znají poprosím, aby se posadili nebo se něčeho přidrželi, tohle totiž u mě čekal málokdo.
Prozradím-li v Turecku někomu, že jsem z České republiky, obvykle se dozvím: "Ááá, Milan Baroş!" Na mé ohrazení, že se jmenuju Vojta Benda tu ohled neberou a vášnivě gestikulují, že Milan Baroš jako fakt dobrý. Tak jsem zapátral a zjistil, že onen člověk má co do činění s fotbalem. Ostatně základní sociopolitckou štěpící linií zde není etnicita, souhlas s politickou stranou či náboženství, ale podpora toho či onoho fotbalového klubu. Je to podobně důležité, jako jestli volíte Losnu nebo Mažňáka.
Přišlo mi to velmi zajímavé a začal jsem se pídit více. Hraje se tu jistá Süper Lig a jen v Istanbulu jsou do ní zapojeny tři kluby a sice (v abecedním pořadí) černobílý Beşiktaş Jimnastik Kulübü, žlutomodrý Fenerbahçe Spor Kulübü a žlutočervený Galatasaray Spor Kulübü. Poslední z nich je na prvním místě tabulky a protože jedna kamarádka patří do tvrdého jádra fanoušků, tak jsem včera sebral svých 45TL a vyrazil na zápas s Eskişehir Spor (zkráceně se užívá označení SS).
Již po nastoupení do autobusu bylo jasné, že se něco chystá neb polovina pasažérů byla vybavena šálami a uniformována do žlutočervena případně fialova (ten správný a opravdový dres se pozná podle toho, že má nášivku s hologramem, což znamená, že je plně originální a byl nekřesťansky drahý). Autobus nás vyhodil nedaleko zajímavého úkazu, kterým byl BurgerKing zcela zaplňěný fanoušky, kteří se snažili na poslední chvíli naplnit hladová břicha. Ti ostatní je plnili pomocí Efes Pilsen. Nu, naše skupinka čítala něco mezi 10 a 20 osobami, včetně nás tří cizinců. Pro jistotu jsme byli rovněž ošálováni, aby jsme někoho neošálili a nedostali se tak do potíží. Již sám vstup na stadion je jedno velké dobrodružství, kdy člověk vyndává z kapes vše, co by bylo možné vhodit na trávník, aby pak prošel hladce kontrolou za užití kouzelné věty: "Do you speak English?" Několik z nás jsme dovnitř protáhli metodou teplých bratří, která spočívá v nalepení se dvou lidí na sebe tak, aby prošli turniketem na jeden lístek.
A pak to přišlo a my přišli na tribunu. Více než 20 000 lidí. Teprve nyní jsem zjistil, že vlastně všichni fanoušci patří k tvrdému jádru neboli Ultraslan. Naši přátelé jsou členové univerzitních ultras a náš kotel byl za brankou. Co se v kotli vaří dirigují zkušení mazáci (otočení k fanouškům místo k fotbalu), kteří pomocí signalizace rukama organizují celou tu masu skandujících lidí. Než jsme se nadáli, už jsme měli nad hlavou dvacetimetrovou klubovou vlajku a nevědomky jsme zpívali tureckou hymnu (a mě teda přišlo divný, že se tehnle kousek nějak liší od těch ostatních typicky fotbalových pokřiků). Nu a pak se začalo hrát, ale spíš to vypadalo, že na trávník kouká málokdo. Halekalo se, pokřikovalo, skandovalo, tleskalo, skákalo, pískalo i vytvářelo masové ticho. Ostatně, dnešní noc strávím prací nad tím, abych vám zprostředkoval zvukový záznam který jsem na místě pořídil, fotky budou co nevidět (tedy hned, jakmile je seženu). Skvělou atmosféru zápasu trošku pokazilo to, že skončil remízou 1:1, což domácí příznivci brali jako porážku a trošku si vjeli do vlasů s fandy hostů. Nicméně zážitek to byl mohutný a myslím, že spolu s ochutnáním Iskenderu a návštěvou Hammam patří do zlatého trojlístku turecké kultury.

Ramazan Bayramı (22. září 2009)

Tak nám skončil Ramazan a oslavili jsme Bayram, nejdůležitější svátek v roce, takové muslimské Vánoce. Slavilo se tři dny, přičemž včera a dnes bylo volno (což mě nikterak nevytrhlo, protože v pondělí a úterý nemám žádných povinností) a celou tu dobu vládla na ulicích pěkná sváteční atmosféra, lidé se usmívali a přáli si vše nejlepší. Vyptáváním jsem se dopátral alespoň hlavního zvyku, který spočívá v polibcích na tvář starších členů rodiny, což je výrazem úcty a děti na oplátku obdrží nějakou sladkost (proto se svátek někdy označuje jako Şeker Bayramı) a ti starší nějakou hotovost (označení Para Bayramı jsem naštěstí nezaznamenal). Spousta lidí proto odjíždí na svátky domů, za svými rodinami.
I my jsme se původně chtěli vydat na čtyři dny na cestu na daleký východ, což jsme později realisticky přehodnotili na poněkud bližší jihozápad a ještě později jsme skromně zatoužili alespoň vypadnout ven z İstanbulu do nejbližších hor. Nu a nakonec jsme kvůli nevhodné předpovědi počasí zůstali celou dobu ve městě. Nicméně i tak, to bylo docela zajímavé a já považuji za vhodné si zde lehce zarekapitulovat.

Den první - turistický

Plán na neděli byl jasný, vzhůru k Černému moři, vzhůru lodí po Bosporu. Vypluli jsme v pravé poledne, leč ještě předtím jsme si užili trošku adrenalinu sháněním speciálních baterek do Klářina foťáku a mojí snahou vyfotit kterak "Na tramvaji vlajky vlají.", což se mi nakonec stejně nezdařilo, protože se mi zaplnila karta, což plynule doplnila vybitá baterka. Čili jestli se těšíte na pěkné fotky Bosporského průlivu, obou mostů, které se přes něj klenou, Černého moře, případně bouře nad byzantským hradem, tak si budete muset nechat zajít chuť. Kromě výše uvedeného byl den zajímavý tím, že na lodi pro 750 pasažérů se tísnilo přinejmenším přesně tolik dychtivých turistů vybavených průvodci Lonely Planet, foťáky a drzostí cpát se úplně všude. Skončil jsem na zádi na zábradlí víceméně jako muž přes palubu. Ostatně, byla to naše chyba vybrat si pro tuto plavbu nedělní poledne.
Po dvou hodinách jsme se vylodili, šoupli si do žaludku kus ryby s čajem a v zástupu výletníků vypochodovali na hrad. Jelikož nejsem vášnivým příznivcem turistických skupinových fotek, vydržel jsem jen asi deset přeskupení a výměn foťáků a uklidil se trošku si zaboulderovat na prastarých hradbách. A pak to přišlo. Ze západu se přihnala nádherná bouře, blesky ostošest mydlily do Evropy a my se tísnili ve výklenku věže spolu s tureckou rodinou a užívali si, že většina ostatních prchla dolů. A jaké bylo naše překvapení, když přestalo pršet a do pěti minut se opět všichni vyrojili z děr a vrátili se ke své obvyklé fotočinnosti. Nicméně plavba zpátky nám poskytla úžasné výhledy, nejméně pět západů slunce, trojici delfínů a úžasnou vůni linoucí se z lodní kuchyně.

Den druhý - zewlovací

Již ráno na mě sednula blbá nálada, tak jsem si sednul před monitor a vytrvale před ním setrvával a utloukal hodinu za hodinu. Jelikož mě tato činnost ani v nejmenším nenaplňovala, uvítal jsem nabídku posílit skupinku, která vyrážela podniknout aktivitu spočívající v popíjení červeného vína s Coca-colou. A rozhodnutí to bylo velmi dobré, protože moje splíny se rozptýlily již během západu slunce u moře, kdy jsme sledovali tanečníky kolem auta, ze kterého duněla tradiční černomořská muzika. Když slunce zapadlo a objevily se světélkující ryby (na které se chodí dívat platonicky zamilovaní), došlo víno i vodka. Nezbylo nám než vyrazit do města, pro další láhev. Po dlouhém hledání a rozhodování zvítězila Yeşil Rakı. Ještě předtím, než jsme ji pokořili, dali jsme si mušle, kokoreç a dvě nargile. Zkrátka končili jsme v době, kdy slunce opět vykouklo nad horizont a z mešit se ozývalo volání k první ranní modlitbě.

Den třetí - uklízecí

Vstal jsem kolem čtvrté odpoledne (viz den druhý) a věnoval se užitečným a bohulibým činnostem. V pokoji jsem si konečně pověsil plakát, nástěnku a vlajku (českou). Nabyl jsem si telefon. Zametl podlahu. Nabyl jsem baterky do foťáku. Došel na nákup. Nabyl holící strojek. Uvařil čaj. A svedl náročnou bitvu s pračkou. Střet započal ještě za asistence Murata, který mi prozradil program číslo devět. Ovšem, když pračka utichla a zdálo se, že je dobojováno, zjistil jsem, že prádlo je jaksi příliš mokré. Zkusil jsem metodu čtyř pokusů a tří omylů, kterou jsem prokládal handmade ždímáním a klením, protože buben byl neustále do poloviny plný ledové vody. Nakonec jsem objevil vítěznou kombinaci - program číslo 18. Triumf oslavím vařením večeře, mytím nádobí a těšením se na zítřejší běžný školní den.

Od ajranu po olivy (18. září 2009)

Dnes je 18. září a podle kalendáře nov, což neznamená nic jiného, než že držím svůj malý soukromý Ramadán a nesním ani sousto. Přesto však sním o jídle a protože turecká kuchyně jeví se mi býti zcela vynikající, nabízím zde abecedně seřazený jídelníček pokrmů, které doporučuji neminout:

Ayran - přestože zbytek seznamu tvoří jídla, neodvážím se vynechat tento skvělý nápoj, který téměř bezvýhradně doprovází jakkékoliv stolování (vyjímku tvoří ryba, ke které se nepije). Jedná se o směs přibližně 80% bílého jogurtu, 20% vody a soli, poměry a chuť se mírně liší v závislosti na výrobci. K dostání je v jogurtových kelímcích (pak se často pije brčkem), skle, plastových lahvích a v lepších restauracích i ve verzi domácí. Před otevřením nikdy nezapomeňte důkladně a důrazně protřepat.

Baklava - místní cukrářský zázrak, časovaná energetická bomba. Turci tvrdě stojí za tvrzením, že jim byl recept zcizen Řeky a také nepoužívají med. Vystačí si s listovým těstem a cukrovým sirupem, některé druhy jsou dochucené lískovými oříšky, pistáciemi a podobně. Prodává se na váhu a způsobuje nadváhu.

Balık - ryba. Turecko disponuje kvartetem moří a množstvím jezer i řek, ryba je tedy velmi přirozenou součástí jídelníčku. Okusil jsem na másle, grilovanou a rovněž velmi zdravou odrůdu fastfůdu, která se jmenuje balık ekmek, což znamená, že se grilovaná ryba ocitne uprostřed půlky chleba doprovázená množstvím zeleniny.

Biber - pepř nebo paprika nebo v zásadě cokoliv pálivého. Základní typologie je pepř černý (kara biber), který se definičně shoduje s pepřem naším. Dále pepř červený (kırmızı biber), což je čerstvá nebo sušená a hrubě mletá ostrá červená paprika. A konečně pepř zelený (yeşil biber) neboli paprika bílá a kozí rohy ve formě čerstvé i naložené v láku. Posledně jmenovaná úprava je nejzáludnější, protože člověk nikdy netuší, jak intenzivní pikantnost si vkládá do úst.

Bulgur - znáte z prodejen zdravé výživy. Oproti české verzi zahrnuje zdejší termín bulgur rozmanitější paletu velikostí včetně natolik drobných, kterým doma říkáme kus-kús. Používá se jako univerzální příloha. Kus-kús verzi jsem okusil smíchanou s rajčatovým protlakem, kořením a zeleninou (jakožto variantu salátu) a počítám, že tuto alternativu budu připravovat i v tuzemsku.

Börek - opět zcizen bakánskými národy. Oproti černohorské je původní turecká verze velmi podobná té, za kterou v noci táhneme na Kobližnou. K sehnání naplněná mletým masem, sýrem či brambory. Obvykle prodávána pod cedulí Börek ve Pide Salonu.

Çorba - čti [džorba] jest obecné označení pro polévku. Podobně jako před rokem ve Viet Namu jsem i letos propadl polévkové vášni. Çorba může být studená z jogurtu a cizrny a dále horký vývar, hrachová a konečně moje nejoblíbenější z červené čočky. Její chuť je neopakovatelná a může být hbitě doladěna užitím citrónu nebo červeného pepře, pojídá se celý den od brzkého rána do pozdní noci a nezanedbatelný je i ekonomický rozměr, protože chlebem, který je nezbytnou a neplacenou přílohou se dá nacpat až na půdu.

Dondurma - zmrzlina. Pravá turecká zmrzlina je velmi tuhá a táhlá do té míry, že místy připomíná žvýkačku a někdy je nezbytné užít příbor k její efektivní konzumaci. A pistáciová je opravdu pistáciová s kousky opravdových pistácií.

Ekmek - chléb, chleba. Naprosto nejzákladnější potravina, přikusuje se (spíš trhá na malé kousky) téměř ke všemu a na stole chybí jen málokdy. Peče se z bílé mouky a základní varianta je vřetenovitého tvaru. Vydrží i několik dní, leč čím čerstvější, tím větší gastrozážitek. A naprosto skvělé jsou různé speciality, za všechny jmenuji alespoň trabzon ekmek, což je velká kulatá placka sypaná sezamem.

Gözleme - turecká náhrada palačinky. Jedná se o ručně vytvořenou tenkou placku z velmi chutného těsta, která se roluje a plní medem, ořechy nebo na slano sýrem. Na požádání mohu povyprávět historku, která se váže k prvnímu ochutnání.

Kahvaltı - obecné označení pro snídani. Ta pravá turecká zahrnuje sýr (případně více druhů), vejce natvrdo, černé olivy, rajčata, okurky a v rámci druhé chodu pak máslo a med, méně často i ovoce. A samozřejmě nekonečné množství čerstvého chleba. Pak ještě existuje Hasanova snídaně, která je k dostání u jednoho medika na východě a kterou navíc tvoří i skvělá omeleta, sladké pečivo a neúnavný hostitel.

Kebap - kebab. Opět se nacházíme v situaci, kdy byl nápad ukraden a pro jistotu i přejmenován na gyros. Ovšem my se nenecháme zmást nějakou lacinou řeckou náhražkou a dopřejeme si pořádnou porci masa. Na výběr máme ze dvou základních možností a sice tavuk (kuřecí) a et (nekuřecí a samozřejmě nevepřové, obvykle skopové a hovězí). Nyní můžeme přistoupit k výběru formy - döner je obecné označení pro pořádné otáčecí špalky, které se ořezávají dlouhatánským nožem, můžeme upřesnit, že si žádáme dürüm (maso se zeleninou a obvykle hranolkami je zarolováno do placky zvané lavaş) nebo sandviç (též yarim ekmek, kdy je stejná náplň umístěna do půlky bílého chleba). Ovšem naše možnosti zdaleka nekončí, kebap lze servírovat i na talíři (porsyon), případně si objednat některou z věhlasných variant - adana kebap (mleté maso je tvarováno do proužků a teprve poté opečeno), çiftlik (krom masa se na talíři ocitne skvěle podušená zelenina) nebo nejvyhlášenější kombinaci, kterou je iskender (kousky masa položené na kouscích chleba doprovází dušená rajčata, rýže, bílý jogurt a někdy i hranolky). Kdo navštíví Turecko a neochutná kebap, nechť stráví zbytek života o chlebu a mrkvi!

Kokoreç - pikantní grilované vnitřnosti, nejčastěji skopová střeva a žaludky. V zásadě něco, co není v Evropě možné okusit kvůli hygienickým předpisům, které jsou zcela v rozporu s gastronomickým právem. Dokonce i zarytí vegetariáni se po Turecku doptávají po této pochoutce.

Köfte - druhá nejčastější úprava masa, které je tentokrát pomleté a splácané do různých tvarů od kuliček, přes válečky po neforemné hroudy. Oproti našemu mletému masu je primární surovina velmi kvalitní, nikterak nastavována rozemletým všímožným. Köfte je možné dostat prakticky všude v různých úpravách, u mě zatím vede ta, kterou jsem okusil tady na bytě a která byla kořeněna mátou.

Kumpir - vezmeme brambor velikosti XXL a pečeme v troubě, případně v alobalu. Jakmile je hotov, nařízneme jen podélně na poloviny a dovnitř vidličkou vmícháme máslo a sýr. Vytvoříme tak bramborovou kaši, kterou následně doplníme některými z mnoha příchutí - majonézové saláty, párky, kyselé okurky, sladká kukuřice, olivy, zelí, pikantní kus-kús, ještě pikantnější rajčatová omáčka, žampiony a mnoho dalších. A výsledek je prostě: Uááá!!!

Lahmacun - jídlo někdy označované jako turecká pizza. Jedná se o tenké těsto potřené podobně tenkou vrstvou směsi z rajčat, mletého masa, koření a zeleniny. Servíruje se se zeleninovým salátem a citrónem. Salát se naloží na placku, přidáme pár kapek citrónu a rolujeme. Často poslouží jako předkrm.

Lokum - nepečená cukrovinka, kterou mi představil Kolík. Kostičky konzistence žvýkačky s příchutí šafránu a mandlí a strouhaným kokosem na povrchu jsou lepivé, sladké a báječné. Existuje vícero druhů, kterými v minulosti nepohrdl ani samotný sultán. Vysoké riziko závislosti.

Mantı - když mě kamarád pozval na typicky tureckou večeři, netušil jsem, že si připomenu svůj výlet na Ukrajinu. Mantı jsou v zásadě pelmeně, vařené těstoviny plněné mletým masem nebo sýrem a dochucené bílým jogurtem. Zde si opravdu netroufám soudit, kdo komu co přebral.

Meyve - ovoce, místní, hrozny, čerstvé, šťavnaté, melouny, zdravé, švestky, broskve, meruňky, fíky, vodní melouny, výborné, jahody, třešně, višně...

Pasta - žádná Itálie. Těstoviny se turecky řeknou makarna, pasta je zlo. Vlastně dorty. Krásně zdobené se vyzývavě vystavují ve vitrínách a čekají. Neodolal jsem více než jednou a nemohu než doporučit.

Pide - první místní jídlo, co jsem ochutnal. Těsto nepodobné pizze tvarované do podlouhlé formy a naplněné sýrem, mletým masem či zeleninou. To vše zapečené v troubě. Naprostá slast. Některé restaurace vytváří až metr a půl dlouhé kousky.

Pilav - vlastně rizoto, které se míchá až na talíři. Základem může být rýže (mimochodem znamenitá) nebo bulgur a k ní se přidávají fazole, čerstvá zelenina, houby nebo dušené kuřecí maso. Případně je možné si objednat variantu karışık, která zahrnuje vše předchozí. Ostatně toto slovíčko doporučuji podržet v paměti, protože může být užitečné i u ostatních jídel, chceme-li ochutnat maximum chutí v minimálním čase.

Pirzola - kotletka, případně kus kuřete s kostí. Hodí se to na gril a opéká do momentu, kdy je to naprosto skvělá bašta. Když jsem okusil poprvé na večeři u přátel v Samsunu, utkali jsme se s výzvou v množství asi kilo masa na hlavu. A prohráli jsme.

Salata - překvapivě něco, co těžce zaostává za Evropou. Salát je prostě jen smíchaná zelenina, někdy s kapkou citrónu nebo octa, sem tam je možné ještě z dálky zahlédnout dressing. Nicméně chuť vlastní zeleniny dostatečně nahrazuje naše náhražky, viz o pár řádků níže.

Sarma - závitky z vinných listů plněné směsí mletého masa, rýže a koření. Miniverze se podává jako předkrm, maxiverze jako plnohodnotné hlavní jídlo. Pro nadšence podobných kombinací se plní i papriky, rajčata a lilek.

Sebze - zelenina, lahodná, čerstvá, rajčata, křupavá, saláty, okurky, chutná, cibulka, nevozená tisíce kilometrů v kamiónu (tedy žádné rajčata ze Španělska, okurky z Holandska), jarní cibulka.

Simit - kolečko z hutného těsta sypané sezamem, které je k dostání na každém rohu a umí posloužit jako nástroj k pozastavení pocitu akutního hladu. Západní turisté používají jako krmivo pro racky při plavbě přes Bospor.

Ülker - a na závěr jméno společnosti, která vyrábí báječné čokoládové tyčinky, například Metro, Rodeo, Dido, Albeni, Çikolatalı Gofret a spoustu dalších, které se teprve chystám ochutnat. Moje první Metro má na svědomí Kolík, čili mu tímto děkuji.

Zeytin - olivy, obvykle černé z různých regionů a v různých nálevech od těch známých až po překvapivě pikantní kousky. Při nakupování ochutnávka zdarma.

Turecké rozvržení (17. - 18. září 2009)

Podařilo se mi najít elegantní způsob, jak odblokovat YouTube. Nejprve jsem své přátele a všemocný Google zahrnul dotazy, následně vyloučil ty způsoby, kterým jsem nerozumněl a vyzkoušel pár z těch zbylých, zaviroval si počítač, obnovil systém a pak ...
... si vzpomněl, že existuje VPN.muni a přihlásil se. Nyní se tedy tvářím, že vůbec nesedím v Istanbulu, ale dlím na půdě Masarykovy univerzity a díky tomu se můžu broadcastovat myself. Abych doplnil reálie, YouTube a další stránky pro přehrávání videa jsou zde blokovány. Příčinou tohoto stavu bylo zveřejnění několika videí, která útočila na Tureckou republiku a Atatürka. Autoři odmítli videa stáhnout a tak bylo nalezeno řešení dle rčení o hoře a Mohamedovi. Následkem je spousta všelijakých serverů a programů, které umožňují zákaz obejít.
Krom YouTube jsem vyřešil i několik dalších podružností, třebas, co tu budu studovat. Po týdnu otevřených přednášek, kdy jsme si ošahávali vyučující i náročnost (například turečtinu jsem si zkusil jako začátečník pravý, pokročilý i začátečník falešný), jsem dopadnul takto:

• TKL112 Turkish Language (false beginner level; 6 kreditů)
• LAW109 Basic Concepts of Turkish Law (5 kreditů)
  
• LAW211 International Law I. (4 kredity)
  
• LAW212 International Law II. (4 kredity)
  
• LAW371 EU Law and Institutions (7 kreditů)
• LAW422 Competition Law (4 kredity)

Všehovšudy tedy 30 pravých evropských kreditů, přičemž si mohu dovolit studovat na 50% neb potřebuji jen 15 z nich. Ve škole strávím všechny středy, čtvrtky a půlky pátků. A to nemusím navštěvovat přednášky mezinárodního práva (které jsou napůl turecky, napůl anglicky), kde jsem si vyjednal samostudium. Naproti tomu se nevykroutím z hodin turečtiny, které vede Marmar, dáma, která má 37 let zkušeností s výukou jazyka a přesto má piercing v nose. Podobně povinná je docházka na lekce práva EU, které vede děkan a jak už to tak v podobných případech bývá, klade na svůj předmět patřičný důraz.
Nu a poslední drobná novinka tohoto týdne je, že od příštího pátku nastupuju do práce. A jako správný Turek jsem ji sehnal po známosti a budu za ní (za prací) dojíždět do Evropy. Přestože moje znalost angličtiny není nikterak vynikající, podařilo se mi přesvědčit rodilého mluvčího, že bude dostatečná pro vedení hodin konverzace. A tak budu konverzovat každý páteční večer, jakož i sobotní a nedělní odpoledne.
A jezdit za prací budu lodí (30 minut), což je krásné. Krásnější než jízda busem do školy (50 minut). Ostatně v dopravních prostředcích strávím týdně přinejmenším 8 hodin, přičemž v lavici to bude o pouhé 3 hodiny více a za katedrou dokonce o 2 hodiny méně. Nic na tom nemění ani fakt, že tu máme o hodinu více, právě teď 1:20, čili za šest hodin vstávám a proto vás ponechávám vašim osudům a jdu snít.