Turecké rozvržení (17. - 18. září 2009)

Podařilo se mi najít elegantní způsob, jak odblokovat YouTube. Nejprve jsem své přátele a všemocný Google zahrnul dotazy, následně vyloučil ty způsoby, kterým jsem nerozumněl a vyzkoušel pár z těch zbylých, zaviroval si počítač, obnovil systém a pak ...
... si vzpomněl, že existuje VPN.muni a přihlásil se. Nyní se tedy tvářím, že vůbec nesedím v Istanbulu, ale dlím na půdě Masarykovy univerzity a díky tomu se můžu broadcastovat myself. Abych doplnil reálie, YouTube a další stránky pro přehrávání videa jsou zde blokovány. Příčinou tohoto stavu bylo zveřejnění několika videí, která útočila na Tureckou republiku a Atatürka. Autoři odmítli videa stáhnout a tak bylo nalezeno řešení dle rčení o hoře a Mohamedovi. Následkem je spousta všelijakých serverů a programů, které umožňují zákaz obejít.
Krom YouTube jsem vyřešil i několik dalších podružností, třebas, co tu budu studovat. Po týdnu otevřených přednášek, kdy jsme si ošahávali vyučující i náročnost (například turečtinu jsem si zkusil jako začátečník pravý, pokročilý i začátečník falešný), jsem dopadnul takto:

• TKL112 Turkish Language (false beginner level; 6 kreditů)
• LAW109 Basic Concepts of Turkish Law (5 kreditů)
  
• LAW211 International Law I. (4 kredity)
  
• LAW212 International Law II. (4 kredity)
  
• LAW371 EU Law and Institutions (7 kreditů)
• LAW422 Competition Law (4 kredity)

Všehovšudy tedy 30 pravých evropských kreditů, přičemž si mohu dovolit studovat na 50% neb potřebuji jen 15 z nich. Ve škole strávím všechny středy, čtvrtky a půlky pátků. A to nemusím navštěvovat přednášky mezinárodního práva (které jsou napůl turecky, napůl anglicky), kde jsem si vyjednal samostudium. Naproti tomu se nevykroutím z hodin turečtiny, které vede Marmar, dáma, která má 37 let zkušeností s výukou jazyka a přesto má piercing v nose. Podobně povinná je docházka na lekce práva EU, které vede děkan a jak už to tak v podobných případech bývá, klade na svůj předmět patřičný důraz.
Nu a poslední drobná novinka tohoto týdne je, že od příštího pátku nastupuju do práce. A jako správný Turek jsem ji sehnal po známosti a budu za ní (za prací) dojíždět do Evropy. Přestože moje znalost angličtiny není nikterak vynikající, podařilo se mi přesvědčit rodilého mluvčího, že bude dostatečná pro vedení hodin konverzace. A tak budu konverzovat každý páteční večer, jakož i sobotní a nedělní odpoledne.
A jezdit za prací budu lodí (30 minut), což je krásné. Krásnější než jízda busem do školy (50 minut). Ostatně v dopravních prostředcích strávím týdně přinejmenším 8 hodin, přičemž v lavici to bude o pouhé 3 hodiny více a za katedrou dokonce o 2 hodiny méně. Nic na tom nemění ani fakt, že tu máme o hodinu více, právě teď 1:20, čili za šest hodin vstávám a proto vás ponechávám vašim osudům a jdu snít.

Keep trying... (10. září 2009)

Máte rádi příběhy a pohádky? Ano? Pak pro vás dnes mám hned tři nové východní kousky. Nebojte, všechny jsou krátké a s dobrým koncem. Ostatně, začněme obrázkem.

Příběh první - Residence Permit
Odehrál se již v Samsunu a byl ze všech nejpříjemnější neb stačilo jako v pohádce třikrát navštívit cizinecké oddělení policie, předložit sedmero dokumentů a zaplatiti stopětatřicet liráků a bylo vystaveno. Včetně rodného čísla. Druhá část příběhu se začíná právě nyní neb mám povinnost nahlásit novou adresu, k čemuž je třeba se nejen objednat, ba co víc, vyplnit asi čtyřstránkovou žádost. Kdybych byl moudřejší, zde pobývám na turistické vízum a ušeřený čas a peníze využiju k výletu do Evropy, čímž si prodloužím jeho platnost.

Příběh druhý - ID Card
K vystavení studentské karty bylo třeba zaslat na oddělení zahraničních studií fotografii a odevzdat další dvě papírové a kopii pasu a ISICu. Splnil jsem do poslední fotečky a fotokopejky, leč v pondělí karta nebyla. V úterý jsem se dozvěděl, že chybí fotka a poslal ji ještě jednou. Ve středu mi bylo řečeno ono: "Keep trying..." A dnes (čtvrtek) jsem ji konečně dostal s omluvou, že leží již dva dny na stole.

Příběh třetí - Akbil
Mám-li na mysli Akbil, nejedná se o nové označení chorobomyslnosti, ale o čip, který slouží ke slevě a placení veřejné dopravy. V úterý jsem ve škole vyplnil žádost a vyrazil hledat kanceláře dopravní společnosti, důmyslně ukryté v bezvýznamné čtvrti. Tam jsem si najprve vyslechl hlasitou a vášnivou hádku zákazníka s úřednicí a pak s obavami přistoupil k okénku. Sebrali mi žádost a pět lir a na oplátku jsem dostal růžový papírek. Chvíli jsem bezradně postával, než mi bylo naznačeno, abych přišel za dva dny. 48 hodin nejistoty. Na témže místě jsem vyměnil růžový papírek za plastovou kartičku a vyrazil do přístavu, kde jsem si vystál třetí frontu a do plastové kartičky byl aplikován čip. Byl jsem šťasten, někteří měli proceduru o jednu frontu a několik hodin či dnů delší.

Turecké přesídlení (7. - 10. září 2009)

Ještě varování v návaznosti na předchozí příspěvek. Při stopování v Turecku může docházet k nejasnostem ohledně vaší identity. Na vlastní kůži jsem se občas ocital v kůži Čechoslováka, vyznávajícího islám, dodržujícího ramadán a ženatého s Bárou. Nicméně tato kombinace byla pro cestování zaručeně nejbezpečnější.

Po příjezdu do Istanbulu skvěle zafungovala skvělá věc zvaná CouchSurfing a většinu minulého týdne jsem strávil v bytě, který obývají tři již pracující informatici, tak nějak po/na/před vojnou, které se tu mimojiné bojí jak čert kříže, leč nevyhnou se ani vysokoškoláci. Cengis (před) a Izzet (po) byli naprosto skvělí a krom gauče jim vděčím i za několik večeří, kdy naprosto rezolutně odmítli debatovat o nějakém placení z mé strany a dále výborný večer s nargile a povídáním o nargile.

A nyní k novinkám. Předně mám spravený notebook. Profesionální pracovník firmy DELL přijel, laptop otevřel, kablík zpátky zastrčil, laptop zavřel a odejel, ale ještě předtím mě nezapomněl upozornit, že nejlepší fotbalový tým je Fenerbahçe. Druhou novinkou je, že mám konečně kde bydlet. Tram-ta-ra-rá! Po pěti dnech psaní mailů, telefonování a prohlídek jsem se přesunul zhruba 300 metrů jihovýchodně od mých gaučových dobrodinců. Konkrétně sem:

Zvětšit mapu

Jak můžete viděti, mám to nedaleko k moři, do přístavu, k železnici, o nádraží a dálnicích ani nemluvě. Náš dům leží na hranici čtvrtí Moda (luxusní rezidenční čtvrť pro asijskou smetánku) a Kadikoy (jedno z alternativních center Istanbulu). V ulici lze nalézt přibližně dvě desítky barů a kaváren, kino Rexx, piercingová jakož i tetovací studia a obchody s hudebními nástroji. Rušno je zde do pozdních nočních hodin a již velmi brzo ráno se ozývá křik racků, houkání lodí v přístavu, jakož i ekumenická směsice muezínů a zvonů nedalekého kostela.

Náš byteček nachází se v posledním poschodí čtyřpodlažního domu a kromě dvou velkých pokojů, obrovské terasy a olbřímí obývací haly zahrnuje i můj malý pokoj, ještě menší koupelnu a maličkou kuchyňku. Můj pokoj je velmi specifický neboť vznikl oddělením kusu haly za využití zaslepených oken, čili mám jen jednu zděnou stěnu, zbytek je sklo, jsem tedy v takovém skleníku. Což jen zdůrazňuje skutečnost, že velké okno do ulice je obráceno k jihu a tedy celý den vystaveno plnému slunečnímu svitu. Po náročném pondělním odpoledni plném stěhování, zametání a mytí jsem si prostor přetvořil k obrazu svému a mám zde vše, co potřebuju k životu (a ode dneška i vonné tyčky značky Santa Barbara).

K živému mobiliáři kromě mě patří ještě turecký pár a předevčírem dorazivší student historie z Budapešti. Ale protože se zatím potkáváme spíše v Liman Kahvesi než doma, rozepíšu se o nich jindy. Ovšem spoustu zážitků mám s naším kocourem, který ještě nemá jméno, zato má papíry a čtyři měsíce věku. Jsme ve fázi vymezování si vzájemného teritoria. Zlobil. Vyhodil jsem ho dvěřmi. Umí je otevřít. Vyhodil jsem ho dvěřmi. Zalepil je izolepou. Vrátil se oknem. A ke všemu dnes úspěšně rozprostřel drobky ze zapomenutého kousku chleba po celém pokoji. Ale jinak se máme rádi a už i víme, kde najdeme krmení, když nejsou ostatní doma.

3 937 metrů do výšky a cca 2 000 kilometrů do dálky (5. září 2009)

Predminuly patek byla skoncena moje jazykova priprava [a zacal Ramazan] a nastal tak nejvyssi cas opustit pohodli hotelu a vyrazit na vychod overit, co jsem se naucil. Puvodni plan zahrnoval brigadu na sbirani liskovych orisku, lec ten selhal a my upreli zrak zpet k horam, ke Kaçkaru. Ono my zahrnuje krome me jeste Maren a Fatimu. Druha z nich nikdy nebyla na horach, ale hrozne to chtela zkusit. Nez jsem vymyslel, jestli je to dobrej napad nebo blbej napad nebo jakej je to vubec napad, tak uz jsem se vezl na nakupy vybaveni. Vysledkem byl par bilich tenisek, batoh s obsahem tak 40 litru, prestoze na cedulce bylo 75, spacak vetsi nez zmineny batoh a moje rostouci obavy, jak tahle kavalkada dopadne. K tomu je treba pripocist fakt, ze jsem na hory bral uplne vsechno vcetne notebooku, pul kila caje, lahve gruzinskeho vina, zonglovacich micku a naopak jsem nemel stan, varic a muj spacak ma komfort nekde kolem +15 stupnu a extrem -1. Nejvic zabavny byl fakt, ze Maren je veganka a Fatima je vybirava a zacal ji ramadan, takze jsem s sebou tahl asi 4 kila zeleninovych konzerv, sucharu a podobne nevhodne stravy.

Nicmene v nedeli rano jsme odvazne vyrazili na cernomorskou dalnici na stop. A fungovalo to. Nejprve nas dve auta popovezla na pekne misto a tam jsme chytili kamion do Ordu. Jeho ridic nam tvrdil, ze rozhodne neni mozne dojet za den do Rize, kde planovali nocovat. Moc jsme mu nerozumeli, protoze mluvil desne rychle a vubec to byl divnej patron. Naprosto skveli se naopak ukazali dalsi dva kamionaci. Prvni nas zavezl do Trabzonu a cestou nam nakoupil veceri, druhy jel tridenni streku z Istanbulu do Baku a vecer nas vyhodil na krizovatce celych 30 km vychodne od Rize. Cil byl splnen, spali jsme pod dalnicnim nadjezdem.

Rano jsme se rozloucili s Cernym morem a vyrazili Dolmuşem do hor. Pri cekani na prestup jsem se jiste cizinky anglicky zeptal, zdali nema mapu [dalsi nepodstatna vec, co mi chybela] a pote, co jsem si vsiml, ze ma triko Senzor jsme plynne presli na cestinu. A tak jsem poznal Klaru a Baru. Mely namireno zhruba stejnym smerem a tak jsem byl [pri vedomi nasi nevybavenosti] moc rad, ze budou pobliz. Dolmuş nas dovezl az do osady Kavrun a dal uz se muselo po svych.

První odpolende jsme vystoupali k plesu, kde jsme spali pod širákem. Nebo přesněji, ostatní spali a já klepal kosu ve svém letním spacáku, který byl ráno zdrojem veselí pro místní koňáky. Druhý den jsme překročili průsmyk ve výšce 3 200 mestrů (což jsem považoval za maximální možný výkon vzhledem k vybavení naší skupinky) a přespali na tábořišti. Zde nás ráno opustila děvčata z Německa, která vyrazila cestovat dál na východ. Toto rozhodnutí jsem uvítal jako velmi odpovědné. Dál jsme tedy šli tři a bylo to nádherné, nepopsatelné a nesdělitelné. Ve stručnosti mohu říci, že jsme dobyli vrchol Kaçkar dağ (3 937 m n.m.), čímž jsem o kousek překonal loňský rekord z Phan Xi Pangu.

Rád bych se zmínil o některých okolnostech, které nás cestou provázely. Obvykle šlo o výpravu, kterou jsme nazvali "Křesílka a Peruánec" a která šla stejnou trasu, jako my. Skupina zahrnovala kanadský pár, postaršího Brita sršícího poněkud přeschlým humorem, horského vůdce, který vypadal jako Peruánec a často podceňoval naše schopnosti (například za slunného rána jsme se dozvěděli, že se ztratíme v mlze a spadneme nebo se divil, že nemáme termosku v základním vybavení do hor) a konečně koňáka se dvěma koňmi, kteří výpravě nesli prakticky všechno vybavení. Včetně tří skládacích křesílek, pěti stanů pro pět lidí, velké plynové bomby a dalších vymožeností. Podobných výprav turističných se po horách pohybovalo vícero a budiž naším zadostiučiněním, že jsme na vrcholu byli za výrazně kratší čas než oni.

Na fakt, že Češi jsou jaksi všude jsem si už zvykl. Kaçkar mě překvapil tím, že zde platí - Češi a Izraelci jsou všude. Potkal jsem jich jen několik, ale byli moc fajn a jejich zpěv a modlitby, které jsem slyšel přes stěnu v penzionu byli velmi silným a pěkným zážitkem.

Když jsme slezli dolů, přišel čas se rozdělit. Klára vyrážela do Tbilisi a následně do Baku, kde ji čekala stáž. Já a Bára jsme měli v plánu dostat se do města Erzurum a zde nastoupit den a půl trvající cestu vlakem do Istanbulu. Začali jsme v sobotu v osm ráno, kdy jsme se dozvěděli, že poslední dolmuş odjel před hodinou. Začali jsme tedy stopovat. Ono je to v horské vesničce trošku specifické, protože tudy projíždí auto zhruba jednou za půlhodinu. Třetí nás vzalo a začala úžasná cesta na západ. První den jsme se svezli s nemluvným řidičem dodávky, studentem teologie, minibusem plným státních úředníků, následoval obrovský náklaďák s obrovským kusem kamene (18 tun) a úžasným řidičem, který se jmenoval Mustafa a každý den (kromě neděle) jezdí 2x do lomu a 2x do fabriky a neumí ani slovo anglicky a skvěle jsme si popovídali a má ženu a dvě děti a vůbec to byl skvělý chlap. Nu a pak nám zastavil top-auditor s rodinou vracející se z výletu, v autě jich bylo pět, ale hned volali dědečkovi, ke kterému si půlka přesedla a viděli jsme vesnici, kam jeli pro sýr a nakonec jsme měli i poznávací projížďku Erzurumem, kde jsme večer stopli auto mediků, kteří mířili ke kamarádovi na společnou večeři (což je mimojiné moc pěkný ramadánový zvyk), na kterou nás pozvali a kde jsme nakonec i přespali. Čili bylo jasné, že plán s vlakem padá a místo něj nastupuje otostop.

Další den nás Hasan vyprovodil k dálnici a za deset minut se vrátil s plnou taškou jídla, aby jsme na cestě nestrádali. A jelo se dál - geolog, náklaďák, medik s rychlým vozem a pak to přišlo. Šli jsme pěšky na benzínku, kde stály dva kamiony a řidič jednoho na nás zamával. Jel naším směrem, tak jsme nastoupili. Ale! Byl to jeden z těch úskostlivě čistotných kamioňáků a my jsme byli špinavá zaprášená dvojka po týdnu na horách a obrovkejma báglama. Vydržel to asi hodinu a pak zastavil na odpočívadle, prohodil něco o kamarádovi a nechal nás i s bagáží vystoupit. A začal vysávat a umývat a vůbec desinfikovat svůj vůz a u toho se o něčem dohadoval s řidičem druhého kamionu. Naštěstí se zjevil třetí kamion a jeho řidič nás z této zavlasypřitažené situace vyprostil. Skvělý chlápek, který mluvil trošku anglicky, německy a dřív pracoval v továrně na těstoviny a když ji zavřeli, tak nastoupil do kamionu. Sjezdil něco v Evropě a v plechové bedně pod přívěsem měl neuvěřitelně kompletní pojízdnou polní kuchyň. A když jsme tak seděli u čaje a povídali, zjistil, že chceme až do Istanbulu a začal obvolávat kamarády, protože sám jel jen do půlky cesty. A jel kolem jiný kamión a probehl následující dialog (tomu jsem rozumněl velmi dobře):

"Merhaba, kam jedeš."
"Do Istanbulu."
"A nechceš vzít tyhle dva s sebou?"
"Nechci."
"Tak pojď alespoň na skleničku čaje."

Ano, za pět minut jsme přesedali do přímého spoje na Istanbul, který zahrnoval luxusní nocleh v přívěsu, večeři, gruzínskou snídani, německý noční nákup ovoce a řidiče, který byl malý, zavalitý s krví podlitýma očima, neustále kouřící cigarety a přelazující rádio, nemluvný, ale ve skutečnosti naprosto skvělý a nejdojemnější bylo, když si tenhle drsný chlápek začal potichu prozpěvovat. Po 24 hodinách jsme byli v Istanbulu.

Délka tohoto příspěvku již nabyla olbřímých rozměrů, leč neodpustím si ještě poděkovat všem, kterým vděčím za skvělé zážitky, především:

• Maren a Fatimě za odvahu a výdrž,
  
• všem, co nám zastavili, za to, že nám zastavili,
  
• Hasanovi a kamarádům za večeři a nocleh,
  
• pánům z kamiónů za úžasnou cestu,
• Hospodinovi, Alláhovi a bůhvíkomuještě za neuvěřitelných pět dnů trvající skvělé počasí na horách,
• a Kláře a Báře za to, že se mě ujaly a vůbec za všechno.
  

Herşey iyi [Alles gute] (5. září 2009)

Jak můžete vidět na svých monitorech, podařilo se mi vyřešit kritický diakritický problém. Připojil jsem ke svému notebooku externí monitor, který sice preferuje žlutou a zelenou barvu, nicméně i v těchto chlorem zamořených podmínkách lze pracovat a dopsat to, co jsem vám slíbil.

Nejprve si projdeme některá základní slovíčka:

bira [bira] - pivo
bira [bira] - pivo

cezve [džezve] - džezva
cezve [džezve] - džezva

hukuk [hukuk] - právo
hukuk [hukuk] - právo

içmek [ičmek] - pít; též kouřit
içmek [ičmek] - pít; též kouřit

meydan [mejdan] - náměstí; pozn. Turci shledávají tento český překlad velmi zábavným
meydan [mejdan] - náměstí; pozn. Turci shledávají tento český překlad velmi zábavným

üç [uč] - tři
üç [uč] - tři

A nyní známe dost, abychom mohli vyzkoušet slovní spojení a celé věty:

fıstıkçı Şahap [fystykčy šahab] - Šahab, prodavač ořechů; pozn. turecká gramatická pomůcka
fıstıkçı Şahap [fystykčy šahab] - Šahab, prodavač ořechů; pozn. turecká gramatická pomůcka

üç yüz elli altı [uč juz eli alty] - 356; slovy třistapadesátšest
üç yüz elli altı [uč juz eli alty] - 356; slovy třistapadesátšest

İçiyorum ama içmiyorum. [ičijorum ama ičmijorum] - Piju, ale nekouřím; též Kouřím, ale nepiju.
İçiyorum ama içmiyorum. [ičijorum ama ičmijorum] - Piju, ale nekouřím; též Kouřím, ale nepiju.

Çekoslovakyalılaştıramadıklarımızdanmışsınız [čekoslovakjalylaštyramadyklarymyzdanmyšsynyz]
- Řekl jsi, že jsi jedním z těch, ze kterých není možné učinit Čechoslováky; pozn. nejdelší turecké slovo
Çekoslovakyalılaştıramadıklarımızdanmışsınız [čekoslovakjalylaštyramadyklarymyzdanmyšsynyz]
- Řekl jsi, že jsi jedním z těch, ze kterých není možné učinit Čechoslováky; pozn. nejdelší turecké slovo